Jsou období, kdy nad svým bytím neuvažujeme, prostě žijeme. Děláme, co se od nás očekává den ode dne, na místě, na kterém se vyskytujeme. Co ale podmiňuje, že jsme v této době právě zde? Mohli bychom přece bydlet někde úplně jinde a profesí, studijních oborů a vůbec uplatnění je nepřeberně. Jen občas nás něco zastaví a důvody, kvůli kterým se ptáme "Kde to jsem a je to tak správně?", nebývají příjemné. Je ale zvláštní, že o svém poslání a smyslu života příliš nepřemýšlíme, dokud nám tyto skutečnosti život nepřipomene.
Při nedávné cestě do Prahy v autobusu promítali film Celestinské proroctví. Nedívala jsem se. Radši se koukám po krajině nebo si čtu knížku. Zpozorněla jsem ale, když na zpáteční cestě stejný film nabízeli zase. Koneckonců několik dnů před tím mi přítelkyně půjčila stejnojmennou knížku. Film mě přespříliš nezaujal, ale jako vášnivá čtenářka vím, co se od zfilmovaných knih dá očekávat. Takže jsem doma sáhla po knize. Přečetla jsem ji na jeden zátah.
Když pominu pocit, že umělecká hodnota tohoto díla je veškerá žádná, bylo to to nejlepší, co jsem v té chvíli četla. Kde jsme, co děláme a jak se chováme není náhoda, má to význam a není to hodnota neproměnná. Podle autora Celestinského proroctví Jamese Redfielda jde o to zhodnotit odkaz rodičů a na vyšší úrovni ho transformovat. Od této vyšší úrovně pak půjdou vědomí potomci zase dál a tím se bude svět zlepšovat.
Nevím jak jiné čtenáře, ale mě tato myšlenka uchvátila. A osvobodila. Nikdo nemusí dělat, co se od něj očekává, nikdo nemusí žádné vzorce ani chování opakovat. Navazovat se dá i tak, že se minulost bude překonávat. V tomto prý poslání jedince spočívá, jen ho pro sebe musí objevit, poznat.
Já jsem ho pro sebe vytušila. A i kdybych se spletla, mám aspoň od té doby rodiče trochu víc ráda.
