pátek 23. prosince 2011

Otázka jménem ztráta

Mám přítele, kterého mám nesmírně ráda. Přítele, který je ve věku, kdy se umírá. Často mám o něho strach a neumím si svět bez něho představit. Tento týden na něj obzvlášť myslím kvůli úmrtí Václava Havla. Vyvstala mi totiž otázka se jménem ztráta.

Václava Havla jsem taky měla ráda. Hodně věděl, uměl přemýšlet, docházel k závěrům a stylu života, za který není třeba se stydět. Stál za tím, co si myslel, i sám za sebou, i ve věcech, které mu ne všichni schvalovali. Neměl potřebu být oblíbený. Oženil se s kým chtěl, a kdy chtěl, i když to prý bylo moc záhy po smrti jeho první ženy. Byl mi sympatický, protože kouřil. Ne kvůli cigaretám samotným, ale proto, že si na nic nehrál. Věděl, že mu to škodí, ale právě tím, že byl nedokonalý, byl lidský. Pokud vím, nikdy si nestěžoval na život, který mu připravili komunisti. Jak to vnitřně cítil snad ví jeho nejbližší, ale pochybuji, že se cítil ukřivděný. Byl příjemný a přístupný. Buržoazní synek, který vůbec nebyl měšťácký. Navíc měl potřebu umělecky tvořit a ti, kdo na tom jsou podobně, ví, že každá taková duše hluboce hoří, někdy se i spaluje. Každopádně není lhostejná k životu, k lidem, k tomu, proč tady všichni jsme, proč tady ona je. Václav Havel tvořil a vysvětlil nám to po svém, svým dílem.

Toužila jsem se s Václavem Havlem setkat a povídat. S jeho odchodem jsem zjistila, že jsem to prošvihla. Že na lidi, které chci poznat, nesmím čekat, ale sama je oslovovat. Dokud mám čas. Se svým přítelem, který má odžito jednou tolik víc let než já, jsem to stihla a jsem ráda. Je součástí mého života, která mě ovlivnila, bez které bych to nebyla já. Jen mě děsí, že i zde mě čeká ztráta, že je nevyhnutelná.

A všimla jsem si hrozného jevu. V naší kanceláři dnes místo hudby zněl přímý přenos z Havlova pohřbu. Ztráta nabývala obrysy a zvuky. V hrudi jsem měla málo místa a zdálo se mi, že srdce tak divně studí. Počítač mě pálil do očí. Přesto jsem vnímala, jak je mi protivné všechno, co je církevní. Byla jsem schopná zbystřit, když někdo pronesl, ať se modlíme za spisovatele a jejich jasnozřivost a vhled, jako by to snad platilo i mně. V minutě ticha jsem nebyla schopná s prací přestat. Ťuk sem, ťuk tam. Jiná kolegyně ten čas útrpně provzdychala. Okamžitě po skončení, se prodejní oddělení začalo hádat o faktury, jedna dívčina se rozběhla kanceláří. Doťukala jsem svou překládanou větu a těžiště pocitů se mi přesunulo níž, mnohem níž. Dnes večer uvidím muže, na kterém mi záleží. Cítila jsem erotické vzrušení a hlavou mi bleskla myšlenka, že snad dnes večer v jeho náruči nebudu jako mrtvola. Až po chvíli mi došlo, jak to srovnání bylo morbidní.

V jednu hodinu odpoledne někdo přenos vypnul. Zavládlo ticho s pravidelnými ťuk, ťuk a hahaha smíchem. Život, na chvíli zastavený, se rozpohyboval a – šel dál. Život JDE dál. Ať je jakákoliv ztráta, vždy bude něco, co je potřeba vyťukat, čemu se smát, s kým se milovat. Přemýšlím jen, jaké to bude pak. Až ztráta bude moje, mé části života. A bojím se, že situace bude prakticky stejná – život půjde dál. Život se totiž nestará, jestli jsme přišli o rodiče, dítě, přítele nebo Václava Havla. Život je karnevalová představa. Jen občas nás zaujme víc určitá postava. Každá dřív nebo později zmizí, některá ale přesto zůstává: ta hlavní, ta důležitá. V lineárním proudu života bude můj bělovlasý přítel jako kolmá vertikála, ke které se budu vracet v pocitech a myšlenkách. Bude tam silnější a výš, než kolmé vlákno Václava Havla. Budou tam, i když život jde bezcitně dál.

úterý 13. prosince 2011

Apokalyptická

Jsem svá vlastní katastrofa
Říká mi to psychiatr
Říká mi to léčitelka
- i když jemně.
Jsem svým drsným nepřítelem.
Špatná je ruka, kterou tisknu
Špatná jsou ústa, která líbám
Špatná je práce, kterou dělám
Kazí se vzduch, který dýchám.
Jsem chodící katastrofa
nepřibližujte se ke mně
i když -
jste-li dobří, minete mě.
Přitahuji sobě rovné
nebo ty, co přispívají
ke zničení katastrofy

pátek 2. prosince 2011

Modrá minuta


Hledím z okna
Jaké to krásné odpoledne
Obloha je modrá
Jako tato minuta
Lehká
Proměnlivá

Co na tom,
že ji čeká zima
Teď je barevná a teplá
Jako hotová jídla

I minutu lze zamíchat
a prohřát
Nepodávat ji s ledem
ani s ní netřepat
Prostě ji konzumovat
A být vděčná, že je, že byla