Můj táta je v nemocnici. Neumím si ho představit na infúzích. Doktor jménem Škoda (v beletrii by to bylo mluvící jméno) říkal, že je to vážná diagnóza (a TOTO je gramaticky vedlejší věta). Přesto se u toho ne smál, ale rozhodně neměl vážný hlas. Snad by se dalo říct, že byl bujaře objektivní. Po hlase, a to je příslovce zřetele, zněl mladý. Můj otec je starý. To je přísudek skladebně adjektivní, otci přisouzený. Loni mu bylo osmdesát. Když jsem dostala tu zprávu, nevěřila jsem, že je o něm. Vyběhla jsem na chodbu, volala jsem mámě. Asyndekticky, protože honem honem. Neuměla jsem si představit, že by se něco takového stalo. Jemu. Větný člen osamostatňuji schválně. Pro důraz. Všechny tyto věci šly doposud kolem nás. A on se zdál tak zdravý, přísudek slovesně jmenný, jemu nepravě přisouzený. I když, kdo ví. Upřímně snad nikdy nemluvil. Vždycky jsem měla dojem, že všechny city a pocity tak potlačil, že ani neví, že existují. Možná jsem si na to vypěstovala intuici, a to je pěkná jistotní modalita vyjadřující nakolik si myslím, že je obsah výpovědi pravdivý. Jistě to nevím, jen si to myslím, protože – a hele, věta vedlejší a s reliéfováním – otce viním z toho, jaké potkávám chlapy. Jako je on: s ústy, jejimž slovům nevěřím, protože za nimi cítím polohu srdce, která k nim nesedí. S otcem, pokud doma vůbec byl, mě obklopovaly kontrasty. Všechno bylo lživé, svou falešností volající a žalující až do nebe. A přesto nepostižitelné. Jak můžete někoho usvědčit, že lže o svých pocitech? A to je otázka řečnická i deliberativní zároveň.
Na mé zjišťující otázky doktor Škoda nedokázal odpovědět ani ano ani ne. Prý uvidíme za tři dny, jestli tak dlouho přežije. Jestli přežije... A to není apoziopeze. Nevidím slova, kterými takovou větu doplnit lze. Mnohem víc mi leží na srdci případ opačný. Co když ne. Odejdou city nikdy nevyjádřené, které snad ke mně měl. Nikdy je nebudu vědět. Vlastně ani v případě, že zůstane. Kromě ochrnutí, které je jisté už teď, může přestat mluvit úplně. Konec bude i s jeho psaním, kterému jsme se posmívaly. Zato já musím psát víc. Voluntativní modalitou dávám najevo svůj zájem na realizaci děje. Protože díky psaní aspoň moje city bývají vyjádřené. Což mi připomíná: napsat mámě. Poděkovat jí, že mi to oznámila až pozdě odpoledne. A že se i v takové situaci zeptala, jak mi dopadla zkouška. Zkoušená jsem byla ze syntaxe a dostala jsem asi za jedna. Z domova nevím, jak skládat slova, učí mě to škola. Bude se totéž učit otec teď, když je mu osmdesát? A najdu aspoň já, někdy, referenční vztah, kterým bych svůj k otci dokázala pojmenovat? Správně, to byla motivovaná elipsa. Nejsem si sice jistá, co cítím, ale pořád ještě vím, co dělám.
