Pozoruju ji už dlouho, tu holku,
říkám holku, ale určitě jí bude kolem čtyřicítky, i když vypadá mladší, to
jenom když mi v noci unavená u kasy platí, je zblízka vidět, jaké má na
čele vrásky. Anebo je naopak mladší, ale pleť jí zvrásnily starosti nebo je to
tím, že tak strašně moc kouří. Chodí k nám už nějakou chvíli, dva měsíce
nebo i tři, ale poprvé jsem si jí všiml přes sklo kavárny, když šla po ulici. Měla
totiž na sobě ty šaty, pestrobarevné a jakoby pohyblivé, protože jsou ušité z
jednotlivých proužků látky, dole a ve výstřihu jsou krajkové a zavazují se
kolem krku. Četl jsem o nich v jedné novele od studentky Literární
akademie, tu scénu si dobře pamatuju, hlavní postava v nich šla po ulici,
potkal ji uprchlík z Ekvádoru, oslovil ji a ona se do něho zamilovala. Od
té chvíle se po takových šatech všude dívám a toho večera je na sobě měla ona. Chvíli
jsem si myslel, že to byl přelud, nebo vidina, která kolem nás proplula, ale
ona se vrátila. Nebyla sama, toho chlápka jsem si buď před tím nevšiml, nebo se
k nám vrátila, až se s ním setkala. Nejdřív jsem si myslel, že je to
cikán, pak jsem zaslechl, že mluví anglicky, a když jsem jim nesl pití, a ona
mu říkala „Ramiro“, pochopil jsem, že je z Latinské Ameriky. Skoro jsem
nemohl věřit té shodě, ty šaty, plavovlasé ženské stvoření v nich a
Latinoameričan s ní. Napadlo mě dokonce, že by to mohli být oni, ale
bakalářku na Literární akademii musel psát někdo mladší a ten chlap nebyl mužské
postavě z novely moc podobný, působil jinak. Hezký byl, to jo, ale robustní
a jako trn v něm vězelo něco drsného. Zatímco Ekvádorec, jak jsem o něm
četl, byl falešný, o tomto bych řekl, že je zlý. Pamatuju si, že mi zatrnulo,
ten ji určitě bude mučit, napadlo mě, ale dlouhou dobu si jenom povídali. Pak
ale na ni z ničeho nic začal zvyšovat hlas, ona vypadala zmateně, bránila
se, cosi mu odpovídala, pak začala být zoufalá, bylo vidět, jak kroutí hlavou a
bezmocně pokládá ruce na stůl, dokud chlápek nevstal a nehodil na stůl sto
korun. Ona ho ale chytla za ruku, přiměla ho, aby si znovu sednul a stejnou
dobu jako se před tím bavili, se dohadovali. Pokud vím, postavy z novely se
pohádali jen jednou, byla to taková její chabá vzpoura; z těchto dvou
nebylo jasné, co který druhému dělá, ale neupřímnost jsem cítil z něho, a
vůli po usmíření jen z ní. Měl jsem sto tisíc chutí k ní přiskočit a
říct jí, jak chlapi odtam dokážou být neupřímní a holky umí akorát tak
oblbnout. Bylo mi jí líto, té holky z novely i této, kolik citů vkládají
do nemožných, nenaplněných vztahů s necitlivými hovady.
Od té doby k nám chodí
často, i když nepravidelně, sama, s kamarádkami, s různými muži i s tím
svým tmavým. Už je to skoro stereotyp, vím o ní o vteřinu dřív, než přijde,
ještě než se objeví u dveří, jako by se rozsvítila ulice. Má už oblíbený stůl, i
ten její to ví, když je s ní, vždycky ji vede k oknu. To je ale
jediná podobnost. S jinými je plná energie, nápadů a života, směje se a
povídá, s ním má vylekané oči, usmívá se váhavě, a čím dál častěji mlčí. Vím,
jak to skončí, jen se bojím, aby dřív nepřišla v obrovských slunečních
brýlích, které nesundá, ani kdyby byla půlnoc, protože ani ta by nepřekryla
ošklivý modrý stín skrytý pod nimi. A tak se rozhoduju, že jí dám přečíst tu
novelu od neznámé dívky, která se jí přesto tak podobá. Někdo ji přece musí
varovat.
A tak, proč váhat, teď tady sedí
sama, asi na někoho čeká, a kouří, takže pokud někdo přijde, on to určitě
nebude, on ji vždycky posílá kouřit na ulici. Nesu jí kopie listů novely a
sedám si naproti ní. „Něco jsem vám chtěl…“ a rozkládám to bolestiplné dílko. „Vy
jste to četl?“ vzhlédne překvapeně. „Ano, vy to…znáte?“ „Já jsem to napsala,“
usmívá se. „A ten váš přítel, to je…?“ „Ne,“ kroutí hlavou a vypadá smutně.
Uvědomuju si, jak ji má načtenou a jak je to snadné: když se jí něco dotýká,
ani nepočká, až vyhasne jedna cigareta, a má v puse druhou. Nevím jak, ale
odvažuju se hlesnout „Proč s ním jste? Vždyť on vás…“ „Já vím,“ podívá se
na mě a v kouři se vlní dvě modré kalužinky. Vsadil bych se, že má i
stažené hrdlo. „Myslela jsem, že tento bude jiný,“ vypraví potom ze sebe, „jenže
nemůže, když ženská je stejná. Za chvíli byste mi nadával třeba i vy.“ Můj
náznak protestu umlčí slovy „Jsem prostě ten typ.“ A já vím, že nelže.
A tak k nám chodí s kamarády
veselá, sama zamyšlená, s partnerem zdrcená. Děsím se chvíle, kdy by k nám
přestala chodit docela. Hlavně ať existuje, i kdyby to bylo po boku dalšího
tyrana. Protože já ji mám rád, i když bych ji asi nejradši uškrtil, kdyby byla
má. A to ani nemusím být Latinoameričan.
