Náš režisér je fakt ďábel, nebýt toho, že existuje smlouva, hned bych se na to vykašlala. Už jsem dvakrát málem zdrhla, hodila jsem se marod tak, že jsem pak vážně onemocněla, ale jak říkám, on je ďábel, to jsem pak pořád jenom slyšela “Být silný, být silný!”, jakoby místo herečky chtěl nadčlověka. Ale možná právě o to mu jde, o tu rozporuplnost, sei stark, sei stark, když jsem slabá žena a ještě ke všemu na něm existenčně závislá. Přitom nechápu, co mu na té práci tak dlouho trvá, je to jen blbej miniscénář, das Miniskript, prý mu nejde o pouhé provedení, ale o die Verwirklichung, uskutečnění, a prý mi chybí der Antreiber, hnací síla. Nejradši bych mu se vším švihla, ať si sám dělá cvičení se zrcadlem, co tam tak uvidí, obraz svýho ega, ne? Kdyby to aspoň byla zábava, ale to ne, připadám si jako oběť toho, kdo to napsal. Pořád se tam probírají základní pocity a potřeby a jak se jich postavě nedostává, protože nějak blbě vyrostla a neumí si o nic říct, a když se vyskytne překážka, tak utíká a nikomu nedokáže odporovat a za vším se rozlíhá rodičovský smích nebo das Eltern-Lachen jak on to nazývá. Jenže moje máma dobře říká, že si člověk nevybere, všude je to stejný a člověk se uznání nedočká, zbývá jen držet hubu a makat. To jeden Rodič ze scénáře je jiná třída, spíš nějakej superman ne, o všechno se přičiní, všechno si vyjedná, a je to pěknej sobec, klidně řekne, že je unavenej nebo nemá čas, když se mu něco nechce udělat. Jak se mi ale asi může hrát, když mám za protějšek takovýho ufona? A co už vůbec nechápu je to das Zuwendungsmuster, prý schéma pohlazení, a přitom je to někdy doslova kopnutí. Že by to byl nějakej das Galgenhumor? Realita přece taková není, jo, dobráka lidi nakopnou hned, ale toho, kdo si to zaslouží, to ne. Vůbec je blbost, že o to, co dostáváme, si říkáme, taky jsem čekala tu lepší roli, každý musel vidět, že mám talent a důstojnost a že nepodlízám, ale ne, dostala ji ta káča, co o tom pořád mlela a před režisérem se předváděla. Tak takhle je doba spravedlivá. A heleďme se, moje postava se rozhodne vzepřít a dělat všechno naopak – říká ne, tam kde dřív hned vyhověla, svýmu chlapovi říká, co potřebuje a ať to pro ni dělá! Naivka. Copak někdo někoho poslouchá? Takhle si jenom nadělá nepřátele a chlap si bude myslet, že je potížistka. Pch, to jsem zvědavá, jak dopadne. Cože? To si ze mě někdo dělá prdel? Ten scénář není dopsanej? Prý: “Herečka si uvědomí, že celou dobu následuje starý scénář. Starý přepíše a začne pracovat na novém”. To jako já? Tak tomuhle říkám der Skriptausbruch, scénářový výbuch! I když nakonec, proč ne? No jo, ale vždyť mi nikdo neřekl, co bych měla hrát! A proboha jak? Kde je pan režisér?
