Od duchovních obzorů jsme se dostali k sexu, ani nevím jak. Stáli jsme venku, já jsem kouřila a už jsem byla opilá, přestože jsem přes zavřené dveře dobře viděla, že moje sangria je stěží upitá. Opíral se o zábradlí, já jsem stála nad schody, jako bych se chystala odletět, a ze všech oken v nedaleké nemocnici Milosrdných bratří co jich bylo vidět, svítilo jediné. Před pouhou hodinou jsem musela kolem něho procházet a vsadila bych se, že tehdy bylo zhasnuté. Chtěla jsem se zmínit, že tamtudy provázím, ale pak mi přišlo nedůležité, aby to věděl a k spokojenosti mi stačilo, že to sama vidím. I bez kabátu mi bylo horko, on se choulil v po krk zapnuté bundě, i když nevypadal zimouřivě. Neřekla bych, že je nevzhledný ani hezký, teoreticky můj typ, tmavooký a černovlasý, ale trochu podsaditý, jeho nos se mi zdál moc velký a asi mi trochu vadily jeho rumunské geny. Zřejmě k tomu měl nějaký důvod, nebo to nějak vyplynulo, ale najednou mi říkal, že měl čtyři ženy najednou, že strávil žhavé chvilky ve vířivce s jedním párem a že v Praze našel klub na swingers party, což se mi jako dvakrát přefocený film překrylo s jiným bazénem, klubem a hotelovým pokojem, které jsem si ale nechala pro sebe.
Vevnitř jsme seděli u jediného volného stolku hned u vchodu pod zešedlým plakátem opěvujícím krásu kubánských žen. Nejdřív mluvil o svém vzdělání a profesi a mně zatrnulo slyšet, že dělá totéž co Manuel, že i o tom stejně mluví, o náročnosti a o termínech, i o češtině, že se ji učit nebude, protože veškerý čas mu žere práce. A, ach bože, už zase, s Manuelem se prolíná i jiná historie, tento člověk mužského pohlaví a o deset let mladší než já už má za sebou zkušenost tajného agenta. Přesto, zvláštní, co mi u jednoho svíralo srdce, to mě u druhého nedojímá, co jsem jednomu toužila vynahradit něžností, to u druhého odráží lhostejná skleněná stěna. Čím to je, nevím, ale přitažlivost je vzácná, chuť přiblížit se někomu a ochota mít ho ráda je jako šafrán. Měl na sobě červeno-modrou kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy a džíny, mluvil o okultismu i o Kristovi, upíjela jsem svou sangriu a nejvíc mě potěšilo, že číšník, který se na mě nikdy nedívá, mě pozdravil, leč tam byl v civilu.
Venku, s mou cigaretou, ovíněná pouhými třemi hlty sladkého vína, jsem mu to řekla. Zase, nevím, jak na to došlo. Prostě nějak. Už ale neplatí, že řeknu, na cokoli se mě někdo zeptá, a na to jsem hrdá. O tom večeru jsem mu ale povídala. Bylo nás pět, čtyři muži a já. Nikdy před tím jsem je neviděla. Zapíjeli svobodu jednoho z nich, dlouhána s asijskými rysy. Pila jsem, se všemi až na budoucího ženicha jsem flirtovala, s jedním jsem hodně tancovala a příští den jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, že po pouhých sedmi lekcích strip & flirt dance jsem jim připadala svůdnější a smyslnější než všechny tanečnice u tyče. Pak ten, co se mnou tancoval, přišel s nápadem, ať je doprovodím na hotel. Ach, úžasná lekce džentlmenství, nikdo mi neublížil, nikdo mě nezneužil, vzorně a nevulgárně se postarali, abych se v pořádku dostala domů, přestože tři z nich po mně očividně toužili a skrytě možná i příští ženich. "Jenže víš, co je nejhorší? Že já bych s nimi šla. Chtěla jsem, aby si se mnou všichni najednou užili..." Ano, já vím. I já jsem temná. Moji muži mě jen odráží, jako bych hleděla do zastíněného horského jezera.
Vlastně pak přišel s tím nápadem, ať ho doprovodím na swingers party. Není divu, asi. Chvíli jsme o těch klubech mluvili, jak to tam probíhá a tak. Do toho se zničehonic podíval nad moje záda. "Hele, úplněk!" Trhla jsem sebou a se sevřeným srdcem jsem se obrátila. Byl tam. Vysoko, jasný a krásný. Bez ohledu na něho jsem Měsíci zamávala "Odpusť mi, promiň!" "Co to bylo?" "To je něco mezi mnou a jím," ukázala jsem hlavou na nebe a znovu řekla k obloze "Promiň". Jak by ne. Není to snad ani týden. Ozval se mi z Ameriky. Ptal se, jak se mám, psal, že na mě moc myslí a že mu chybím. Že v prosinci bude v Praze a chce se mnou jít na večeři. Podepsal se jako Měsíc se smajlíkem s přivřeným okem. Manuel. Je lepší než já a jeho city jsou víc opravdové. Měl pravdu, naše spojení trvá, i když není vidět.
Brzy nato jsme odešli, já nejistým krokem do něj zavěšená. Odjela jsem metrem domů, sama, bez vlkodlaka. Často si stýskám, že nevím, co je láska a že jsem ji nikdy nezažila. A přitom to možná není pravda. Je úplněk a já ve všech fázích Měsíce myslím na Manuela.
