Venku byla tma a po tobě ani stopa, aspoň ne viditelná, moc jsem se nahoru nedívala. Byla zima, dokonce ani já jsem nehořela, i když mě Cristian objímal a líbal a k požáru mě lákal. Zalekla jsem se, že mě pozoruje už od léta, že ví, co si objednávám a co si oblékám, vyděsilo mě, že nejsem neviditelná, ale že jsem žena, že se dotkl mých tajných strun, z nichž může hrát hudba. Však víš, muž mi nesmí dát na výběr, aby vražda mé samoty byla dokonána. Cristian chodí po špičkách, jde se mnou ven, mlčí a uhýbá očima a pak mě klidně líbá ve vchodu, je jako sudoku nebo argentinská křížovka, kde jsou použitá česká slova, ale tajenka není vyznačená a neexistuje nápověda. Což mě napíná i uklidňuje, namlouvám si, že se není čeho bát, že třeba bude prázdná, nebo že zjistím, že si hraju s dětskýma kostkama pomalovanýma scénami z příběhu Budulínka, kterého liška za hrst hrášku chtěla povozit na ocásku. Měsíci, jsem beznadějný případ, můra letící za vábnými plamínky cizího kontinentu, jehož symboly a náznaky nezná a luští je v pohyblivém písku. A myslívám na to, až se tady objevíš. Tvé světlo, Měsíci, už nepálí, ztuhlo do pamětní mince slušné hodnoty, která je uložená na nebi. Představuju si, že budu u tebe v náruči, protože tam mám jistotu bolesti. Cristian je hodný, zná se ke mně, i když jsme se za úplňku proměnili ve vlkodlaky a několikrát se hladově zhltli. Naše tajemství nás spojuje, ale nepoutá až do smrti. Problém je, že přitažlivost je pro mě vzácná a on je milý a hezký, že by to v tyrkysovém balení skoro mohla být pseudoláska. Než přiletíš ty, Měsíci, prosím, dohlížej na mě, z výšky mi připomínej, že život není neprodyšná neměnná pevnost, ale spíš hotel, za jehož recepcí sice sedí rozmarná fantazie, ale nejvyšší manažer o všem rozhoduje.
