Průvodcův deník po Evropě duše

Doktor říkal, že nesnáším všednost života. To měl pravdu. Nesnáším stejnost, monotónnost, rutinu, všechno opakované. Mám ráda změnu a různorodost, nové nápady, impulzy a situace, jako by jich mohlo být nekonečné množství. Nevím, možná, že může. Každopádně vysednout dopoledne v Berlíně bylo něco pro mě. Táhnout za sebou zavazadlo mi vůbec nevadilo, už dávno mi nevadí, když je poznat, že jsem někde nová. Škoda, že najít hotel bylo tak jednoduché, snadné věci mě baví stejně málo jako rutina. V podstatě se mi ale jen potvrdilo, že nepotřebuji jeden konkrétní bod, kde bych bydlela, ale že můžu být kdekoli, že všude na světě jsem doma. Připadám si jako buňka, která všude zapadá, akorát musí systémem často cestovat, aby neodumřela. Nepoznat hostitele mi ale vadí. Berlín. Hotel, hotelový pokoj v prvním poschodí, cosi jako konferenční místnost, dvorek určený pro kuřáky označený zelenými nápisy, aby se tam nekrmili vrabci, kavárna na rohu, několik přilehlých, příčných a podélných ulic, kousek metra, Berlínská zeď, hospody. Nesestříhaný videoklip, nepolapené tóny, neusebraná báseň, která visí ve vzduchu jako přetržené dráty. Cosi jsem tam řekla, bezmyšlenkovitě, a někdo se přede mnou začal rýsovat. Někdo. Muž. V obrysech. Muž ke mně musí přijít blíž, abych poznala, kdo to je. Proletěla jsem Berlínem jako kometa, letěla jsem dál a zároveň blíž té postavě.

Místa a vůbec všechno musím procítit, vychutnat, ohmatat, zjistit konzistenci, stav povrchu a funkci a pak se z prchavých létavic teprve stanou zážitky. Drážďany a Wittenberg jsou jako postavy jednou zahlédnuté na párty, pár prohozených slov, vypitý drink. Nic o nich nevím. Teda vím, ale soused mi taky nepřiroste k srdci jen proto, že vím, jaké auto řídí, kdo je jeho žena a že mají dvě děti. Blíž mi vyvstala postava z Berlína. Mluvil se mnou a žertoval. Chtěl moje číslo. Když se na mě tlačí, tak se cukám. V hrudní krajině se mi přepínala světla jako na německých semaforech, jdi a stůj, stůj a jdi a jednou to vypadá jako kráčející kluk a jindy jako nehybná holka. Vyšla jsem napůl křižovatky, trochu jsem se lekla, že mě něco smete, ale ty kroky jsem udělala. Jedna ze zásad tohoto šíleného tripu byl Risk taking. Hahaha, vůbec mě nepochopil.

Praha. Je možné cítit se ve svém městě jako cizinec? Je. Hotel Le Palais je tisíckrát lepší než můj podnájem, který se v tu chvíli zdá neskutečný jako doupě na cizí planetě. Chvíli jsem bloumala ulicemi, spokojená jako sedmdesátiletá Američanka, že se mi podařilo koupit bagetu a najít ATM. On mě vyzvedl na rohu jedné ulice, zavěsila jsem se do něho ráda a důvěrně, ale měla jsem pocit, že neví, co to znamená, že to snad pro něj není žádný signál, nebo ne takový, jaký si já myslím, že tím vysílám. Samota je někdy příliš hlučná. Příliš hlučná samota byla moc obsazená, přála jsem si, abychom tam byli jen my dva, ale chvílemi jsem tam byla s davem sama. On mizel a zase se vynořoval, chvíli jsme spolu byli venku, objala jsem ho a chtěla jsem pusu, zase jsem byla aktivnější, sakra, a když jsem se nechtěla líbat, odstrčil mě. Prý až budu spolupracovat. Hm. Nabídla jsem mu zlatý prach, možná i valounek zlata, ať si ho zpracuje a pohraje si s ním, ale on chtěl rovnou řetízek.

Koruna Česká, České země, Bohemia a co já vím, jak se jí ještě říká. Pořadí navštívených míst si nepamatuju, ale byla to část krásno-drsná. Nevím, jestli mám Sudety ráda, ve vzduchu tam visí cosi, co mi začalo dosedat na plíce a na víčka, až jsem se rozkašlala a v jednom oku se mi objevila krvavá skvrna. Visí nad nimi bezpráví a vina a žádné mosty Edvarda Beneše nevedou dál, ale točí se dokola, kola, la, lala. Ve Slavonicích mi řekl, že si užívá naše bezdotykové flirtování bez následků a že je rád, že se k němu mohl vrátit. Nevím, kde na tom byl. Já nechci být bezdotyková. A chci nést následky svých činů a těch, které vyvolávám. Byla jsem zklamaná. I když nechat se škrtit a dusit se polštářem to mě neláká. To bych se nechala jen kdyby nastala vášeň přinejmenším jako vatra.

Není vysoký a to se mi líbí, nesnáším, když si musím lámat krk abych muži viděla do očí nebo když chci jeho ústa a místo toho se otáčím a vidím jeho prsa. Má tmavotmavé oči a líbí se mi, když na mě mrká. Mám to ráda od chvíle, kdy jsem potkala prvního muže z kultury, kde se to dělá. Připadá mi to jako soukromý vzkaz, je to sexy a intenzivnější než pouhý oční kontakt. Má pěkná ústa, husté vlasy jako ovečka a v nich snad pár bílých snítek. Je chytrý, vtipný, živě se pohybuje a hodně se směje. Voní vzrušujícím stínem. Vnímám ho okolo sebe jako něco mezi pevnou cestou, hlubokou vodou a ledem, vaječníky mám zvětšené a připravené a - je jim to na nic. Muž zřetelných obrysů sedává u jiných stolů a se mnou neutrousí jediné slovo navíc. V Plzni před pivnicí, u silnice, v zimě na cigaretě snese, že na něho chci sáhnout. Řekne jen: "V pohodě" a tváří se kamenně. Letošní zima je hrozná. Zahřívám se pak dlouho ve vaně nebo pětkrát po sobě pod peřinou, když má spolubydlící usne.

Bylo to v Bratislavě a to vím úplně přesně, protože tam ještě bylo rozumět. Bratislava je milá, cítím se v ní objímaná, snad pro ty její rozměry, které mi vyhovují. Pokoj si nevybavuji, snad to byl ten, kde byla ta podivná sprcha, která jednu z nás opařila, druhá pod ní zmrzla a já jsem ji pro jistotu ani nevypnula. V hospodě večer jsem seděla vedle něho, tiskla jsem k němu koleno i stehno, ale venku mi stejně říkal, že jenom kecám. Do samostatného výtahu jsem ho ale dostala, Hledej, něco pro tebe mám, vyjeli jsme do nejvyššího patra a na odpočívadle hledal, podprsenka, bradavky, Au, to bolí, Já vím, pak polibek, jemně mě kousal do rtu, plamen zespodu mi vyšlehl do tváře, Ještě, v kapsičce kalhot konečně našel papírek s mým telefonním číslem, Cením si tvé upřímnosti, Co je to za upřímnost, dát někomu telefonní číslo, Že ses vyjádřila, Dávám ti přece signály celou dobu, Tady asi budou kamery, kam půjdeme?, nic jsme nenašli, loučení na chodbě v křesle, sedím mu na klíně, říkám mu nemravný vtip, líbáme se, zblízka vidím jeho pihy, Těším se, až tě uvidím rozdivočelou. Další den odjíždíme do Badapešti, máme před sebou poslední čtyři dny.

První zastavení v Maďarsku mi svou dispozicí připomíná Bratislavu, tedy pokud si je s Bratislavou vůbec nepletu, ale ne, ta malá hospůdka v boční uličce, kde se zevnitř ulomila klika, ta přece byla maďarská stejně jako nápisy prodejen podivných grafických znaků a nevyslovitelných jmen, vzpomínám si na dortíky plné ovoce vystavené ve vitrínách na ulici a na žluté tričko s nápisem I love pálinka a pak na něho, výjimečně za mnou přišel, snad se ptal jak se mám, Nic moc, strašně chci abys mě ošukal, Dnes asi budeš mít příležitost, můj spolubydlící je z Budapešti, asi večer půjde domů a pak jak to, že je nám najednou tak horko, jsme v jakémsi obchodě a nevíme, jak jsme se tam octli a proč. Na vzduchu se zase rozptýlil do těkavých atomů, moje mysl těkala s nimi a chtěla mluvit jen o tom, viď, Aničko, promiň, musela jsem být otravná, ale vždycky mám před tím trému.

Člověk míní, Bůh se směje. Budapešť. Nejdřív psal něco o volném pokoji s otazníkem, pak že se spletl a že hádá, že se sejdeme v Praze. Po chvilce zklamání jsem se rozesmála, samozřejmě, jak jinak to dopadá. A stejně mě firma konečně na druhý den zaúkolovala. Sice je podezírám, že o mě už dávno nejde, že je to jen tak naoko, aby se neřeklo, ale hraju s nima, takže se večer musím připravovat. Internet po devíti dnech. Brutální návrat k sobě. Email od Manuela. Že byla chyba nedat mi najevo, že mě miluje, že si to ani nechtěl přiznat, je pro něho těžké o tom i teď psát, ale když odjížděl, nedokázal na mě přestat myslet, to pro tu bolest z toho, co tady nechává, co ztrácí. Pak jeho fotky a na konci každého emailu Kisses. Překročení hranic v přímém přenosu, když si napíšeme o sexu. Zkoumám jeho tvář. Na jedné fotce vypadá jako fešácký policajt, na druhé se mi nelíbí, i když při pohledu těch očí jsem se kdysi vařila ve vlastní krvi. Přes důvěrnost citů a jistého pouta mi připadá cizí.

Skoro předposlední den, fraška, fraška, fraška. Plním úkoly, které nikoho nezajímají. On se mnou jako vždy nemluví, v jednu hluchoněmou chvíli si dokonce pomyslím, že si nemáme co říct, a trochu mě to zabolí. Již rozlučková večeře v nóbl restauraci, každý jsme na opačném konci stolu, vidím, jak na mě očima i pozorností visí několik mužů, od dalšího mi na večer přijde nabídka k sexu, ještě další, když mu upravuji límeček a říkám mu, ať si to nebere osobně, mi odpoví, ať se ho klidně dotýkám i intimně. Jen on nic. Je to tak směšné, až je mi to líto. Hromadný odchod na bowling. V metru se mu snažím přiblížit: Můžu se tě chytnout? Můžeš, jenom támhle musím něco říct - a už se ke mně nevrátí. Hraju bowling, potěžkávám koule, házím, jak mě to kdysi naučil jeden mladíček, kuželky padají a někdy ne, tancuju v mezičase, piju, bavím se, pak ho zahlédnu, sedí sám, Ty se mi vyhýbáš?, To sis vsugerovala, pak mě drsně chytne za vlasy, Představuju si, co bude ve Vídni, jestli přijdeš za zákazníkem, přivydělat si, Nepotřebuju brigádu, jsem podrážděná, ty řeči mě štvou a ještě mi nedochází, že jsem mu první večer řekla o tom hodinovém hotelu pro milence, na kterém mě láká, že se pak žena může cítit jako děvka. Později: Za pár minut se sejdeme u záchodů, Na záchod nejdu, Prostě přijď, šla bych, jsem obalená napětím, chci aby tu vrstvu rukama protrhl jako blánu, chci obejmout a políbit, osahat a nechat ho zarýt do mého těla, chci všechno, co mi krouží v hlavě místo práce, kvůli které tady přece sakra jsem, chci aby představy jeho i moje přestaly být ty mučivé abstraktní fúrie a aby se slova stala skutkem, jenomže jak ve skoro dvaceti lidech, vykročím a někdo mě zastaví, odejdu a volají, že jsem na řadě, setkáme se a někdo na nás oba začne mluvit až nakonec, ty dveře vlevo, tam přece nejsou záchody, ale jakási místnost se zavazadly, to Anička je omylem otevřela a teď se zabouchly za námi. Tma jako v pytli, tma tak absolutní, že chápu, proč mě tmou chtěl Manuel mučit. Směju se, Co tady chceš dělat, obejmu ho a chci mu dát pusu, políbit na krk se nenechá, uhne, na chvíli mám jeho péro v puse. Jseš špinavá děvka, říká mi a mě to ruší, vím, jak dobře vypadám a že jsem ve spoustě ohledů luxusní, zvedá se ve mně nelibost, smýkne mnou a hodí na stůl, Bez gumy nic dělat nebudu, dere se do mě rukama, brutálně, bezohledně, nic nevidím, Au, to bolí! To bolí, slyšíš?, Tak si zvykej, Nevím, proč bych měla, Potřebuju vyprázdnit koule, To snad můžeš i jinak, au!, hlava se mi zlomí o okraj stolu, rukou mi zacpe pusu, bolest, slast nikde, Pusť mě nebo tě do těch koulí nakopu, zuby mu zatínám do prstů, pak do paže, odstoupí, vstanu, Tak si poplač, No to určitě, kvůli tomu tak budu plakat, upravím se, nějak, jeden po druhém výjdeme a já se pohledem setkám přímo s očima šéfa. Jdu kouřit, trvá to celá dvě poschodí v obchodním centru dolů a nahoru a když se vrátím, je pryč. Málem mě znásilnil a ani si se mnou nedal cigaretu, ani se nerozloučil.

Z Budapešti si nejvíc pamatuju Margitin most, o kterém jsem si připravila zajímavé povídání, které jsem nikdy nepronesla, pak pro nás netypickou večeři sestávající ze smažených žampionů a rýže, Operu, kolem které jsem jak světlem zpitomnělá můra kroužila hledajíc svůj hotel a potom kavárnu, do které jsme prostě museli jít na kremeš, který z naší skupiny nakonec neměl ani jeden. Taky hotelovou jídelnu si kupodivu pamatuji dobře a úplně se vidím, jak tam přicházím po nočním bowlingu na snídani. Všichni seděli spolu u jednoho stolu, pro mě už tam nebylo místo, cítila jsem se jako vyděděnec, v očích jeho spolubydlícího jsem zahlédla cosi podivného, zatímco já jsem byla překvapená, že mě v oblasti pánve nic nebolelo a byla jsem schopná se normálně pohybovat. Jediné co mě mrzelo bylo, že mě zas ignoruje, jako by mezi námi nic nebylo, jako bych nebyla ani já. Nad tou nocí jsem mávla rukou ještě než skončila. Šla jsem tam dobrovolně? Šla. Věděla jsem, jaké vede řeči? Věděla. Už ve Slavonicích mluvil o škrcení, slzách utřených do polštáře, kovové posteli a poutech. Lepší, že se mi něco takového stalo teď než ve čtrnácti. Žádná tragédie. Aničce jsem si ale postěžovala: bylo to hrozné, byl brutální, málem mě znásilnil, bolelo to, říkal mi špinavá děvko, kdyby mě nepustil, šla bych na policii. A pak jsme jeli na návštěvu do kláštera. Byla zima a v areálu zakázáno kouřit. Kuřáci se vždycky potkají. Před branou se ke mně připojil. Prý zjistil, že je pokousaný. I já mám modřiny. Příště to bolet nebude. Musíme udělat něco pro to, aby nevybledly. Usměvavý mnich v džínách nám vypráví o klášterní škole. Naše křesťanka se rozplývá, jak by chtěla být zavřená v klášteře. Já taky - hlavně v mužském, slyším se říkat a nechápu, co mě ustavičně nutí dělat tyto vtipy. Přesun do Rakouska - Vídeň. Připadám si zmatená, jako na stejném místě, Vídeň se mi zdá stejná jako Budapešť. Nechám se vláčet ulicemi a uličkami, náš vedoucí mluví, mluví, mluví, zastavím se před výkladem s korzety, podprsenky tam nezakrývají bradavky a moji velikost mají, v Infocentru posbírám všechno, co je psáno anglicky a umírám hlady. On zmizí, nikoli poprvé, připadá mi jako lovec, věčně mizí, přechází ulice a potuluje se, cítím z něho neklid, který mě zajímá, přitahuje i rmoutí, chtěla bych, aby někde zůstal - kvůli mně. Jak se vypařil, tak se objevil, bůhví, jak nás vystopoval, je tam, jsem ráda, ale z hospody, kde jíme, zase odejde. Chvíli si povídám s jeho spolubydlícím, považuji ho za kamaráda a nesmírně chytrého a příjemného člověka, říká mi o svých pochybnostech vůči této práci, nechce být tak dlouho bez syna, kouříme spolu a já zažívám první překrásně teplý okamžik na tomto školení - napojení na druhého člověka.

Poslední den, zase Vídeň. Ale je to jedno, protože celý den trávíme v hotelu. Trasy, komentáře a pak prý ať se prezentujeme, co jsou naše slabé a silné stránky? Směju se, je mi to jedno, intuitivně cítím, že už je dávno rozhodnuto a ať řeknu cokoli, nezvrátím tím výsledek, který věštecky vím. Mou lhostejností projede jako šíp jen to, že on má sexuální narážku na mou spolubydlící, která klečí dole v hale na zemi a snaživě tvoří o co se může při této práci opřít a co na sobě vylepšit. Na cigaretě se dozvídám, že jeho spolubydlící zde už nepřespává, jede odpoledne domů a na chviličku spolu máme ještě jeden z jediných dvou hřejivých lidských momentů, za kterým jako betonová zeď ční fakt, že ten, který mě zajímá, dnes bude sám. Fraška prezentací jak se zlepšíme a v čem jsme dobří skončí a do večeře máme pokoj. Klepu na Aničku, potřebujeme koupit cigarety a já možná taky kondomy, když do toho se zjeví on. Neviděls Aničku? Ne, ale tebe bysem dnes rád viděl. Je to pěkné slyšet, když normálně hledí skrz mě a jen občas na mě mrkne. Odpovím mu úsměvem. S Aničkou chodíme po těch divných pseudobudapešťských ulicích, do toho přijde jeho smska: Čau, chceš se stavit, a já mám po klidu, nechci už shánět nic, chci být zpátky, konečně v něm. Anička to ví, protestuje mírně, nakonec se domluvíme. Snadné, pokoj má hned vedle. Otevře ve světle šedém tričku a bílém prádle, sluší mu světlé na hnědé kůži a mě prostě vzrušují tmavotmavé oči, usmívá se. Lehne si na postel. Kam si můžu sednout? Kam chceš. Sedám si k němu, hladím ho, beru ho do pusy, ráda, ale proč on na mě nesahá, moje tělo se cítí jako ulomená větev. V Praze ti to vynahradím, Kde budeme, U mě, je tam velká postel, lubrikační gely a nebo si na tebe pozvu kamarády, Pch, kamarádi mě nezajímají. Postel je moc malá, to já navrhnu, ať se přesuneme na zem, dokouřím ho tam, zatímco on mi prstem pohybuje ve vagíně. Semeno polknu, Chutnáš dobře, To jsem rád, Chutnáš dobře, na to, jak hrozně se stravuješ, To řekl kdo?, Kdoby, já. Myslíš, že mluvím v citátech, že nemám vlastní myšlenku? Zjistím, že máme ještě hodinu do večeře, Že bysme ještě jednou?, Ty jseš nějaká hrr, možná po večeři, po několika panácích a lichotkách, To ty neumíš, Co?, Lichotit, Ne já, ale ty. Lehne si zpátky na postel, zkouším se tulit, nejde to, leží s rukama za hlavou, tupě civíme na televizi. Jdu na záchod. Ty jseš naštvaná? zeptá se dvakrát. Ne, nejsem, odpovím pokaždé upřímně. Nejsem naštvaná, jenom strašně prázdná, jako by se nic nestalo - to neříkám, jen to cítím, nedaří se mi to v tu chvíli zachytit a pojmenovat. U večeře se zdá ve skvělé náladě, baví se a směje se víc než obvykle, no jo, takový orgasmus, ten dokáže svoje, zase sedím úplně jinde a když se jako kuřáci náhodou potkáme, má pro mě jen nicneříkající průpovídku. Uprostřed noci zase zmizí, žádná zpráva nepřijde, nechce mě znovu, nezve mě do svého pokoje. Procházím kolem těch dvěří a je mi to líto, mohla bych zaklepat, ale nestojí mi to za to, vyžebraný sex mě neláká.

Ráno vstanu dřív, musím přece promluvit s vedením, projevit zájem o výsledek, který vím. Jistě, říkají mi, že se rozhodli mě na tuto sezónu nenajmout, což znamená nikdy. Diví se, že nejsem překvapená, já nevím, jak bych překvapená být mohla. Není co řešit, o čem se bavit. Přesto jsem zdrcená, tím pádem se přede mnou rozevírá roklina, která se nazývá nezaměstnanost. Do zpěvu mi není, to teda ne. Nasnídám se, obleču a jdu dolů, najít zastávky, z nichž se dostanu odtud. V hale náhodou narazím na něho. Čau, Ahoj, vypadá, že mě vidí rád. Ptám se ho odkud jede a jak, od někoho jiného už vím, že je to moje trasa, Můžu jít s tebou? Jo, kde je Zdeněk? řekne hned nato a odběhne a za chvíli už jsme tři. Škoda, myslela jsem, doufala jsem, že bychom si konečně mohli něco říct. Nemohli. Zase se se mnou tvrdošíjně nebaví, nechápu, co se mi tím snaží dát najevo. Až dole v metru, když Zdeněk odejde na nástupiště, se loučíme. Ani v tom se neshodneme, on mi chtěl dát pusu na ústa, já mu dala pusu na tvář. Děkuju, řekl mi, což mě dojalo, i když jsem potřebovala slyšet něco jiného.

Zdeněk říkal, že si myslí, že není takovej, že se tak choval, protože si myslel, že ty to tak chceš. To nemohl být přirozenej? Bavíme se o něm, chtěla bych ho pochopit a zmírnit svou bolest, jenže jsme každá na jiné vlně, Anička je plná dojmů ze školení, které odhalila jako pokusné mraveniště, kde každý účastník byl pod úchylným mikroskopem. Nakonec se vtipně shodujeme na tom, že za celé školení jsme se nejvíc dozvěděly, jak to máme se sexem. Takže přece jen úspěch!

Morava, Brno. Pořád ještě jsem cizinec, odtržená od sebe, leč jsem ve svém rodném městě. Brno na mě vždycky působí hrozně, měním se v něm v slabé, bezradné dítě. A jsem jím zas. Nic nemusím, maminka mě nakrmí, mám spoustu času, celé odpoledne můžu vysedávat u kadeřnice nebo navštívit kamarádku. Internet u mámy není, nemůžu sledovat ani ovlivňovat své soukromé dění, nevím nic o práci ani o přátelích a můj mobil mlčí. Kdo ví, že jsem odjela, ten si asi myslí, že jsem ještě pryč. Jeden člověk by se po mně mohl shánět, ale ten mlčí desetkrát tolik, aspoň tolik váží to, jak mě jeho nezájem mrzí. I když vím, že nezájem může být jen zdánlivý a mlčení může mít miliony důvodů, i když vím, že není třeba brát si všechno osobně, je mi to líto. Chodím po svém rodném městě, které mi k srdci nikdy nepřirostlo a připadá mi nudné, zbytečné a směšné. Cítím se jako v kómatu, který jsem si prodloužila na čtyři dny.

Praha. Jsem doma, dostávám se zpátky k sobě. Ukládám věci kam patří. Zalévám vyprahlé kytky a doufám, že rostlina, kterou kdosi nazval stromem, se vzkřísí, protože vypadá jako ukřižovaný Ježíš. Jím zbytky svačiny a krekry, které zůstaly ve vydrancované kuchyni. Internet. Spojuji se se svým světem. Při otevírání emailu se mi svírá srdce - bude tam něco od něho? Ne. Ten pocit zklamání při kontrolování pošty se pěkně protáhne, ale to ještě nevím. Na facebooku najdu pár lidí ze školení. Anička mě shání. On ji prý zval na kafe. Přiznávám se jí, že jí závidím. Jeho žádám o přátelství, které nikdy nepotvrdí. Píšu mu email upřímný jako jsem sama k sobě a ani na ten neodpoví. Vím, jak jsem pěkná, kolik vášně, citu, porozumění, podpory, blízkosti, nápadů a zábavy ve mně víří a bublá, cítím se jako klenot, kterým se dá zdobit i pyšnit a z jeho hodnoty čerpat a proto nemám pocit, že podlízám. Nabízím sebe a já jsem hodnota. Jen jsem smutná, že mi neumí napsat aspoň: Děkuju, ale ne. Bezbřehé dny bez práce a bez pravidelného kontaktu s lidmi mi berou lesk a klid. Další den je Valentýn, svátek zamilovaných. Píšu Manuelovi, aby měl pěkný den a byl šťastný a že mi práci nedali a tak můj sen jezdit na zimu do Mexika a učit se tam španělsky skončil v pytli. Píše mi zpátky ať si z toho nic nedělám a nevzdávám se, nikdy. A prý: A jak víš, že tě někdy nepozvu, abychom do Mexika jeli spolu? Dojme mě k slzám, ta myšlenka, ale pak si pomyslím: Kecy v kleci. Kolikrát jsem to od toho druhého během dvou týdnů slyšela? Dvakrát, třikrát? A nakonec jediný, kdo nekecá a dělá, co říká, jsem já. Když už se nabídnu jsem jako Salome, která na stříbrné míse nese hlavu Jana Křtitele. Jsem sama v sobě, jsem doma, jsem to zase já. Kam jsem se od Berlína po Prahu posunula? K poznání, že z živého vztahu mám děsný strach a dokud ho nepřekonám, budu potkávat samého Manuela. Dokud se důvěrnosti budete tak bát, že o ní nejste ani schopná přemýšlet, ani ji pojmenovat, budete pořád sama. To vynesené prokletí jsem tehdy oplakala. Ano, i toto mi doktor kdysi říkal.