Trvá mi to skoro čtyřicet let, tedy stejně dlouho jako trvalo Mojžíšovi a Izraelcům, aby se z egyptského otroctví probloudili pouští až do Kenaánu. Říkám skoro, protože tam ještě nejsem, i když to jako Země zaslíbená působí, anebo jenom nemůžu uvěřit, že jsem jí dosáhla, že jsem tam dorazila, že vůbec existuje. Poušť každopádně vypadá jinak, i pouhé její okraje jsou jiné, ať se tomu tady říká jakkoli, nemá to nic společného s tyranskou nadvládou, dřinou a okovy, ani s písečnými dunami, ani s tím, že člověk neví, jestli je to pískem, sluncem nebo potem, že mu nepřetržitě slzí oči a kvůli čemu se vleče a točí se v kruhu, místo aby někam smysluplně šel a držel směr. Jsem... říkejme tomu pracovně Někde, možná jen v Oáze, ale i tak, díky Bohu za ni, kdo by si kdy pomyslel, že něco takového uvidím. Ano, kdo by si to pomyslel, odpovím si sama, nikdo, jedni si mysleli, že Země zaslíbená není a existuje jen otročina, jiní, že nejsem mezi vyvolenými, odborníci pak že ano, ale... ehm, s takovým nastavením a omezeními, to se musím nejdřív přestavět, přenastavit a přešroubovat a to bude trvat roky a musím na to mít majlant.
Nevím, kde jsem, ale rozhodně úplně jinde, než kde jsem podle prognóz být měla. Neudělala jsem pro to nic, teda nic z toho, co se mi radilo, spíš naopak. Stejně nejsem schopná řídit se pokyny, dlouhodobě o něco usilovat a sebemenší tlak ve mně spouští protest a vzdor. No a co, tak jsem nepřizpůsobivá. Nejde mi to, tak dělám to, co zvládám. Snad každý živočišný druh a rostlina potřebují jiné zacházení a podmínky k životu, odlišné prostředí, půdu, teplotu a množství vody, jinak se projevují a nestejně se rozmnožují a v čem jsem já jiná? Jsem unikátní jako každý jiný živočich, mám právo na své vlastní potřeby, nejsem drát, který se bude kout a ohýbat, dokud nezůstane nehybně trčet v plotě mezi jinými zohýbanými dráty. Následuji sebe, své možnosti a uplatňuji se tam, kde mé nestandardní rysy nejsou na obtíž, ale předností. Ano, jsou místa, situace a zaměstnání, kde těkavost znamená výhodu (všimnete si více věcí a jste pohotoví), které mou potřebu neustálých nových podnětů naplní a ještě se to cení (stejnost mě štve až k útěkům, tak strašně mě nudí), kde nevadí, že horkotěžko sečtu dvoumístná čísla a z hlavy neodečtu vůbec nic a že si letopočty, s nimiž bravurně žongluji, pamatuji jako obrázky, schody nebo jako vztahy blízkosti mezi nimi. Někdy naopak nad svou myslí žasnu a připadá mi geniální! Jak ta si někdy umí poradit a s čím dokáže přijít, to bych já nedokázala.
Takže najednou jsem Někde, kde nejsou ploty a já jsem já a jsem hrdá, že jsem odlišná a přispívám k rozmanitosti druhů. Čtyřicet let otroctví a pouště mě vyučilo: nikdy nikdy nikdy nemíním způsobit utrpení jinému živému tvoru a těch zvláštních si cením, neboť v nich je bohatství nepoznaného, krása jedinečnosti, prostor k rozšíření tolerance a k pochopení bytí. I přesto, že se už nějakou dobu možná nacházím v Zemi zaslíbené, nedošlo by mi, jaké mám štěstí, nebýt kamaráda, který bojuje podobné bitvy, jehož jsem nedávno zahlédla dalekohledem na poušti. Potřebovala jsem k tomu dalekohled! A když jsem viděla ty závěje... To já přece nemám! Kolem mě je tráva, stromy, louka, řeka! Volala jsem na něho a dávala mu signál, ale vůbec mě nevnímal, v poušti se člověk soustředí na jiné věci. Můžu mu jen držet pěsti a být vděčná, že jsem z pouště venku. Zatím. Momentálně. Pro tuto chvíli.
Ohledávám svou Zemi zaslíbenou a obávám se dát jí to jméno. Během čtyřiceti let bloudění se mi nikdo nezjevil a žádné Učení si nenesu vyryté v kameni. Nemám z cesty žádné Desatero, jen pár vlastních pravidel: nikomu neubližovat, snažit se druhé pochopit, přistupovat k nim citlivě a hlavně milovat sama sebe. Na rozdíl od Izraele nemám v kapse žádnou smlouvu a žádnou předurčenou jistotu. Můžu jen doufat, že mi má Sahara nepřipravila parádní fata morgánu. Jsem opatrná - Izraelci určitě poznali Kenaán, ale já jsem si žádného přechodu nevšimla. Snad jen Bůh ví, kde jsem se ocitla a co tady dělám. Nejde mi dělat rozbory a nacházet příčiny. Je to pro mě taková námaha, že úplně fyzicky cítím, jak se mi mozek blokuje a zadrhává, je to tak strašný pocit, že jsem schopná omdlít. Co s tím nadělám. Nic moc. Takže se prostince raduji z toho, že poprvé za čtyřicet let jsem zhruba dva roky šťastná.
