Předposlední den v roce a jeden z posledních v Mexiku

Hřeje tu slunce a je tady muž, který říká, že mě miluje
Proč je mi teda taková zima?
Asi mě volá srdce Evropy, české klima, česká traumata
nerozpustitelná solí oceánu, možná jen dalšíma slzama
když mexický pláč nepomáhá

Předposlední den v roce klidný a slunný
Poslední bude horší, veselice se sevřeným srdcem
s namalovaným úsměvem a rozmazaným pohledem
ale ne z oslav a z alkoholu
Kdo ze 121 milionů Mexičanů pochopí jednu českou holku?

Kupte si Mexico City

Jako by mě někdo posadil do výlohy
podívat se na chvíli na Mexico City
A tak ho vidím v pozdním říjnovém odpoledni
ve světle stárnoucí záclony
kterou prosvítají mexické obrazy:

Ulice bohatě lemovaná stromy
Moderní domy
Purpurovo-krémová taxi
Přeplněné předpotopní autobusy
Tmavovlasí lidé, které zabrzdí mé oči
Na chodníku zhroucené listí a večer
teplý jako můj červen

Jako by mě někdo posadil do výkladu
prodat mi život v Mexico City
Co vidím?
Život jako každý jiný

My Mexican Earthquake

Walking from Auditorio Nacional
I watched a disaster with each step:
- a collapsed building in San Antonio
- evacuation of immobile patients from a hospital
- police dogs ready to search for victims
- a crushed body under a blanket
- La Reforma looking like a smashed street
- a building falling into eternal sleep


Walking from the opposite side of Auditorio Nacional
from hotel W
I watched a disaster with each step:
the whole Mexico collapsing and disappearing from me forever
because I don't have resources nor 30 years
to build it anew

Am I wanted or Not

With a cup of Mexican coffee
I have no petals to count
(like I would with a daisy)
Still, I ponder:
Am I wanted, Am I wanted not
by that country

By that country I have fallen in love with
like with a film star
(platonic love, god knows what it's really like)
which plays on my heart like on a string instrument
but at the same time
wears a hostile grin
when I reach out
(getting there seems like climbing a Mayan pyramid)

With a cup of Mexican coffee
I tear off butterflies' wings instead of petals
(it hurts me as if I was them)
I feel unwanted by that country
pushed angrily away
with the only harbor I have there
an island flooded by wild waves
The mysterious island with an unusual name
Argel

The Moon’s Nights with The Mexican Sun

Last night they talked. Behind him, as usual, she could see blazing Mexican Sun, creating aura at the back of his dark hair. It always evokes a religious picture in her, a feeling of coming to a source of warmth and light. She is always in the dark, wrapped in the Czech night which mercifully covers deep shadows of her own past. However, she shines in the middle of that darkness. Her pale skin, fair hair and white face make her look like the queen of the Moon or a pearl among dirty coal. It is because she is illuminated by the Mexican Sun within his look and his smile. He has powers which are dangerous to her because they could change all her planet and maybe even the whole universe. She can already feel that something in the core of her planet has become hot and red and that it might later erupt. It is scary, she is scared. It is difficult to leave the known form, it is hard to leave the known world. And he always brings her something new, something she didn’t know existed in the real life and if it did, it was not for her. Nearly every time he lays a new step for her as if she was locked in a Mayan tomb and he was building a staircase for her to lead her from her darkness into the Sun. A man who is kind to a woman. A man who openly tells her he loves her. A man who gives up something he enjoyed only because it was making her uncomfortable. A man who changes her priorities because his priority now is her. She still cannot believe they are real. All she has known so far were men who were cold, not receptive to her emotions, sexually using her, abandoning her when she needed them most. That has made the Moon a planet with a seemingly colder look, shyly appearing at night and again disappearing from the sky month after month from fear of response when it showed too much of itself. But the Mexican Sun is not giving up on her. He shines on her, sends all his warm energy in her direction and she feels desire to be pulled closer by his gravity. That new sensation grips her heart and sometimes she cannot concentrate or breathe. Sometimes it feels like a disease. At the same time this is the law. The Sun and the Moon cannot be without each other, they don’t make sense alone. The calling is inevitable. After all, the world finds itself in a new millennium, the Earth survived the alleged end of the world. Changes are bound to happen. The queen of the Moon is transforming into an ordinary girl which is a painful process. She is deeply touched by the man handing his heart to her. A precious heart of a man who she respects and who she likes more and more as he reveals more to her about himself.

 Sometimes the Moon is visible in the sky during the day. Sometimes it looks like lace or a brooch on an azure dress made for a garden party. It is subtle but pretty. Sometimes it comes out in the sunshine, too. One day soon also the girl will meet her man face to face in the broad light hoping that, being seen as she is with her faults, she will remain his queen of the night. They talked last night. And it already seems like hundred years ago. The Moon’s nights with the Mexican Sun are measured by mysterious interplanetary time.

My Man's Name, My Inspiration

Amor, Láska, Love is sitting in a vineyard
- with leaves as green as a part of the Mexican flag
Roztomilá, Lovely as Prague
- especially when the Sun caresses her roofs as Argel would touch Tinka's arms
Glued to Tinka's heart, soul and mind
- but painlessly, not like a paper heart Argel is later going to read about
Electrical, with voltage so high that it makes the internet stuck
- and maybe even the storms Tinka hears behind Argel's windows as echo of her own hungry cries
Láska, Love, Amor, the same in Prague as in Mexico City
- yet with two faces, one tanned and one milky white

Luna, Moon, Měsíc, that's suddenly me, always draped in the velvet of the night
And he is the Sun, with the aura of Mexican light which cannot compete with his happy smile
Nopales with thorns but so tempting at the same time
Dali's wife who roasted Salvator's pet rabbit for dinner so that it would be with them all the time
Elevating poetics when he greeted me for the second time at midnight, a mysterious hour when hands of a clock finally meet each other
Racing heart when I imagine him touching and kissing me, desire
Organtine veil, maybe the same which Inanna had to give up during her descent to the underworld
Sun and the Moon who are going to meet and create their own universe which will last - in terms of seconds -
at least
forever

Nadějná vyšehradská melancholie

Paní z Okýnka zmizela. Bývala tu léta a léta, byla jsem přesvědčená, že přijdu a uvidím její zralou, ale vzorně vyhlazenou tvář a vytrhaná obočí, ale ne. Skoro jsem se lekla, že je tam někdo jiný a tolik odlišný. Podsaditá, neupravená paní, jistě aspoň o generaci mladší než paní před ní a asi s osminou osobitosti své předchůdkyně. To zjištění jen přidalo k mému dnešnímu celkovému smutku.

Ach ano, já vím, smutku podléhám snadno a nechám na sebe všechno příliš doléhat. Jsem smutná, že firma, pro kterou co nejlépe pracuji, se mě právě snaží okrást. Jsem smutná, že leč jsem jedna z nejlepších průvodkyň, poslali mě už dva dny za sebou domů. Jako bych byla včerejší. Tak to přece, do prdele, chodí. Takoví, sakra, lidé jsou. Svět, kurva, není dokonalý. Jenom mě to pořád překvapuje. Jsem retardovaná, nebo co. A paní z Okýnka mi chybí. 

Kdysi, bože, musí to být několik let, jsem sem chodívala psát. Měla jsem tehdy útlý sešitek v hnědých deskách z koženky vpředu s patentem na zapnutí. Napsala jsem tady krásné věci. O parku, o lidech okolo, o své lásce k Ludvíkovi, o zvonkohře, která se tady hodinu co hodinu rozeznívá, aby aspoň pár minut z nové hodiny naplnila překrásnými tóny. Pak si paní z Okýnka se mnou začala povídat a bylo po psaní. Bydlela snad přímo v děkanství, byla sama, ale měla syna. Hledala muže přes internet a ti, s kterými se setkala, ji prý všichni chtěli. Jednoho dne si vzala volno, jen aby mohla na laně napnutém přes řeku přejet na druhou stranu. Jinak zde bývala non stop. Protože jsem se tehdy živila jako učitelka angličtiny, říkala mi Paní Profesorko. Když jsem jednoho dne odešla a vrátila se až za pár let, už mě nepoznala. Ona byla pořád stejná.

Třeba má teď zase volno kvůli nějakému dobrodružství. Nebo se konečně nějaký mužský zalíbil jí. Dnes se mi nechce myslet na neodvratné konce jako že odešla do důchodu a odstěhovala se. I když i to k životu patří stejně jako větší či menší nespravedlnosti. Moji vykloubenou duševní pojistku tato skutečnost ale posunula ještě dále.

Co je zde konstantní a na co se dá spolehnout? Na krásu tohoto parku, je nádherný. Na zvonkohru. Na to, že někde každičká hodina začíná ne odbíjením, ale zvonivými tóny. Na umění. Tři mladí lidé u vedlejšího stulu už hodinu mluví o psaní básní. A jak by řekli budhisté - na změnu. Všechno se mění. Při troše štěstí se paní z Okýnka zase objeví a i nespravedlnosti dojdou nápravy.

Poem for Argel

I'm floating on a barco on a puddle of tinta
- I think -
simply black liquid
Around me I hear buzzing,
the sound of high voltage
electricity
Before my brain was being eaten away
by Luna
now my heart is suspended
in a crocheted glove
and I'm not even gringa...
My boat is casting a shadow of a muchacha
And above me
instead of a sail
there is a Mexican guirnalda

Předvečer času neznámé veličiny

30. dubna, předvečer Prvního Máje, času lásky. Času čeho? Nevímnevímnevím, ráda bych věděla, ale kolem mě tiká samota jako čas měřený v hodinovém hotelu. Nevím, co láska je. Nejvíc se jí snad blíží pocit, který zažívám vůči Praze. Vytržení z její krásy, něha vůči jejím zákoutím a otlučeninám, hrdost na to, jaká je, skutečnost, že mi na ní nevadí zhola nic, každé ráno radost z probuzení, protože přece bydlím v Praze a ta je tak úžasná, že kvůli ní stojí za to se vyhrabat ze sebe jako z nory a přejemnými vlákny navázat kontakt se světem.

Co se týče lásky směrem ke mně, je to ještě horší. To, čemu se snad normálně říká láska, že se dva lidé scházejí, poznávají se, berou na sebe ohled, pomáhají si v životě, jsou spolu rádi, dotýkají se... to neznám už roky a roky. Vzbuzuji v mužích při nejlepším něco jako erupce citu, který se překotně vychrlí, celou mě popálí, ale oni mi ještě nadají za to, že jsem uvěřila jejich vlastním lávovým slovům. Končívám jako Pompeje.

Možná, že láska je jen iluze. Koho milovala Jarmila? Viléma, nebo jeho otce? Nebo ani jednoho? Je zítřek pomyslně zasvěcený něčemu, co neexistuje, je to jen důvod vypravit se pod kvetoucí strom a tam spojit ústa s ústy jiného člověka? Spíš je to tak, že láska je, jenom mě nějak minula.

Mnohem větší svátek by tedy pro mě měl být dnešní večer - pálení čarodějnic. Ty existují určitě. Obestírají mě zlým kouzlem, které většinu lidí drží daleko ode mě a do vnitřního kruhu mi posílají jen chrliče zkázy, marné touhy a bolesti. Tyto valpurgy bych dnes měla spálit než další pseudomilostní démoni popálí mě. Jak dlouho můžu halit tak zničenou duši?

Ještě že Praha má drápy. Drží a nepustí mě. Na rozdíl od tebe, Franzi, jsem ráda. Prahu nechci pálit. Jsem ráda, že mě nenechá odejít, že jí má láska, pro lidi prý tak naléhavá a intenzivní, nevadí. Pokud dnes založím požár na Vyšehradě a druhý na Jejím Hradě, bude to výkřik. "Jsem jako Praha a jsem tady!" Možná i já mám drápy, narostlé, protože tak dobře a dlouho znám ztráty. V podstatě ale potřebuji chránit a aspoň jednou do roka povstat z milostného popela a lehce růžová jako okvětní plátky třešňových květů slyšet svého tátu, Vilémova otce, Viléma, Francka i Franze říkat mi: "Drahoušku, jsi úžasná, miluji tě."