30. dubna, předvečer Prvního Máje, času lásky. Času čeho? Nevímnevímnevím, ráda bych věděla, ale kolem mě tiká samota jako čas měřený v hodinovém hotelu. Nevím, co láska je. Nejvíc se jí snad blíží pocit, který zažívám vůči Praze. Vytržení z její krásy, něha vůči jejím zákoutím a otlučeninám, hrdost na to, jaká je, skutečnost, že mi na ní nevadí zhola nic, každé ráno radost z probuzení, protože přece bydlím v Praze a ta je tak úžasná, že kvůli ní stojí za to se vyhrabat ze sebe jako z nory a přejemnými vlákny navázat kontakt se světem.
Co se týče lásky směrem ke mně, je to ještě horší. To, čemu se snad normálně říká láska, že se dva lidé scházejí, poznávají se, berou na sebe ohled, pomáhají si v životě, jsou spolu rádi, dotýkají se... to neznám už roky a roky. Vzbuzuji v mužích při nejlepším něco jako erupce citu, který se překotně vychrlí, celou mě popálí, ale oni mi ještě nadají za to, že jsem uvěřila jejich vlastním lávovým slovům. Končívám jako Pompeje.
Možná, že láska je jen iluze. Koho milovala Jarmila? Viléma, nebo jeho otce? Nebo ani jednoho? Je zítřek pomyslně zasvěcený něčemu, co neexistuje, je to jen důvod vypravit se pod kvetoucí strom a tam spojit ústa s ústy jiného člověka? Spíš je to tak, že láska je, jenom mě nějak minula.
Mnohem větší svátek by tedy pro mě měl být dnešní večer - pálení čarodějnic. Ty existují určitě. Obestírají mě zlým kouzlem, které většinu lidí drží daleko ode mě a do vnitřního kruhu mi posílají jen chrliče zkázy, marné touhy a bolesti. Tyto valpurgy bych dnes měla spálit než další pseudomilostní démoni popálí mě. Jak dlouho můžu halit tak zničenou duši?
Ještě že Praha má drápy. Drží a nepustí mě. Na rozdíl od tebe, Franzi, jsem ráda. Prahu nechci pálit. Jsem ráda, že mě nenechá odejít, že jí má láska, pro lidi prý tak naléhavá a intenzivní, nevadí. Pokud dnes založím požár na Vyšehradě a druhý na Jejím Hradě, bude to výkřik. "Jsem jako Praha a jsem tady!" Možná i já mám drápy, narostlé, protože tak dobře a dlouho znám ztráty. V podstatě ale potřebuji chránit a aspoň jednou do roka povstat z milostného popela a lehce růžová jako okvětní plátky třešňových květů slyšet svého tátu, Vilémova otce, Viléma, Francka i Franze říkat mi: "Drahoušku, jsi úžasná, miluji tě."
