Zmizel mi člověk. Kdykoli jedu
metrem po lince B, dívám se, jestli ho náhodou nepotkám. Vlastně i jinde se po
něm dívám, i na místech, kde se nikdy nevyskytoval. Myslím na něho, jak se mu
daří, jestli je zdravý a jak sám sebe a život zvládá. Mám o něho strach. Byl
tak zvláštní a neuchopitelný. Život mu naložil trápení, které si neumím
představit: musel utéct ze své země, jinak by šel na desetiletí do vězení. Nic
špatného neudělal, jen si něco myslel a něco psal a říkal. Prezident jeho země
ho neměl rád. Ani můj člověk neměl rád svou vládu. Byl proti ní, psal o
diktátorovi a tyranii, vyzýval svou zemi, aby se probudila a mezi lidmi, kteří jeho
myšlenkám rozuměli, a mezi exilovými intelektuály byl vážený a oblíbený.
Najednou není nikde k zastižení.
Jeho facebookové profily buď zmizely, ty, které je krátkodobě nahradily, jsou
němé. Videa, která natáčel a posílal lidem do své domoviny, jsou měsíce staré.
Zmizel snad z celé internetové sítě. Nerozuměla jsem sice všemu, co tam
publikoval a říkal, ale povzbuzovala mě už samotná jeho aktivita. Nevzdával se,
bojoval, věřil a měl naději. Hořel jako oheň, svým přesvědčením byl ozbrojený. Je
možné, že by se spálil nebo shořel na popel? Vždyť jiný muž z jeho země se
smál. Ano, prezident je tam diktátor, ale mazaný a chytrý. Udrží se a
s ním i jeho zřízení. Nikdo z vnějšku proti tomu nezasáhne, kdo by měl a
proč v dnešní době. Může to trvat desítky, desítky let. Svíralo se mi při
tom srdce. Můj člověk doufal v brzký návrat domů. Doufal, že pomůže udělat
převratnou změnu. A měl tam děti, rodiče a novou ženu. Byl idealistický, naivní
nebo nechtěl vidět pravdu? Co když prohlédl a zjistil, jako můj nový známý, že
jeho situace může být pravdou na nedohlednou dobu?
I proto mám o něho strach.
Zpočátku, když jsme se poznali, musel se držet, aby nebyl depresivní. A
přestože si dával takovou práci, aby nepropadal své situaci, byla v něm
jako on v ní. Bál se i zde. V kavárnách musel vidět na dveře.
Nedokázal se uvolnit. Nechtěl se stýkat s lidmi. Byl paranoidní a myslí někde
jinde. Jenže i to je pro mě tajemství. Jak můžu vědět, že přeháněl? Vždyť
zrovna nedávno jsem četla biografický příběh z poměrně nedávné minulosti,
v němž civilizovaná země na nepohodlného diplomata poslala zabijáky. Jak
můžu vědět, že totéž není možné dnes, ze země, kde se lehce bouří krev,
nenávist i láska se bere vážně jako smrt a je proslavená kokainem? Nakonec, i
kdyby nedošlo na tento případ, neříkal snad, že by vězení nepřežil, že by se
zavraždil? A co jiného je cizí země, kde může existovat jen den ze dne, když
jeden přijde na to, že se z ní nemůže dostat ven?
Myslím na toto všechno a je mi
divně. Člověk, kterého jsem znala, sledovala jeho příspěvky a snahy, se kterým
jsem se vídala, najednou není tady. O to hůř, že jsme byli přátelé. Pomáhala
jsem mu a on mně, aniž to věděl. Posuny v myšlení, cítění a inspiraci,
které jsem zažila s ním, mi s jinými trvaly měsíce, často i roky. Měl
pro mě význam, o kterém nebudu psát, protože to není tématem. Tématem je
nicota, prázdnota, propast a ztráta. Zmizet beze slova, to se nedělá. Obzvlášť
ne přátelům. Nepohádali jsme se, ani jsme si neublížili. Náš vztah je
neukončený, je jako kniha, kde je vyrvaná předposlední a poslední kapitola. Doufala
jsem, že ho celý život budu znát a vědět, jak se má. Chybí mi. I teď, když se
mi daří, mám přítele, s kterým jsem šťastná a prožitky, o kterých se mi
dřív mohlo jen zdát, chybí mi a mám o něho strach. Bez vědomí, že je naživu,
v pořádku a nestrádá, jako by ani stavba mého štěstí nemohla být pevná. Jeho
zmizení je jako prázdné místo, uloupená cihla, za kterou neexistuje náhrada.
Kousek pyramidy, který schází k tomu, aby se občas neviklala. A je to
pravda o to víc, že jsem ho milovala.
