Snídaně

„Ještě spíš, krásko?“ zeptal se.

Nespala jsem, nepředstírala jsem. Všimla jsem si jeho úst a očí. Když se na mě dívá, svítí, září. Vím, že mě občas ve spánku pozoruje. Často se pak neudrží, aby se kolem mě neovinul místo deky. Je velký a těžký, ale hebký. Když se o něj opírám, mám pocit muže, hradby, tepané mříže, hradní stráže, padacího mostu, rytíře. Přestože v jeho zemi rytíři nikdy nebyli. Všímám si také, že se vyhýbá říkat mi jménem. A že se ptá proto, aby mi mohl uvařit snídani. Pro mě to bude oběd. Je dvanáct hodin. Než se vysprchuji a přijdu do kuchyně, bude půl jedné.

Neoblékám se v tomto bytě, snad jen do prádla, které víc než zakrývá, provokuje. Od stolu se dívám, jak se pohybuje. Je jako zvíře z džungle, přirozené, samozřejmé. Z nože v jeho ruce mám strach. Umím si představit, že by mě pobodal. Myslím, že by stačilo ho pořádně naštvat. Lhát, ponížit ho nebo i neúmyslně použít křivá slova. Pak by, možná, mým hrdlem projela patnácticentimetrová střenka. Ale ne v tuto chvíli. Teď nejsme divoši, jsme muž a žena. Vaří mi snídani, míchaná vajíčka se spoustou zeleniny, druhá pánev se nahřívá, aby k nim byla opravdová quesadilla.

Dívám se na něho, je ke mně otočený zády. Upíjím kávu, která je tady jen kvůli mně. On, přestože kávový, kávu nepije. Dokázala bych ho bodnout já? Zezadu, ze zálohy, dokud to nečeká? Ne. Ne a ne, ani tehdy, když mě štve. Nebodla bych ho stejně, jako nemám potřebu si ho usmiřovat. Moje city jsou něco mezi psem a vlkem, jsou zavěšené mezi kontinenty, chvíli nad Atlantikem, chvíli nad Pacifikem, jsou jako lampión se stínítkem. Vím, že čeká, že ho budu chválit nebo se dokonce sám při snídani třikrát zeptá, jestli mi chutná a jestli byl včera v posteli dobrý. Nesnáším ty jeho otázky. Nedá se na ně odpovědět ne, není možné mu upřímně říct, že nevím. Nikdy bych mu nedokázala vysvětlit čím to je, že můj pocit z něho je vlažně všelijaký. Vyslovit to, věřím, že bych nůž neměla pod krkem, ale v hrudi. Je soutěživý, ve všem chce být nejlepší, a jako všichni muži od nich je hrdý či pyšný. Vaří nám snídani, je ke mně obrácený zády, a přesto mě drtí.

Když se ke mně otočí s plnými talíři, mám už nachystaný úsměv. Poděkuju mu v jeho jazyce, ale žádná lež mi přes rty nepřejde. Lhát neumím anglicky, španělsky, ani česky. Říkám buď pravdu, nebo mlčím. Jenže on umí být jako inkvizice. Naléhá, dokud nepromluvím. Páčí ze mě, co chce slyšet, a já ho neumím poslat do prdele. „Chutná ti?“ - už je to tady. „Ano, je to výborný.“ Trochu míň slané, ale dobré to je. „A líbilo se ti to včera se mnou v kině?“ „Nikdy bych nevěřila, že něco takového uděláš,“ zasměju se. „Ale líbilo se ti to, ne?“ „Pořád si myslím, že by bylo lepší sedět na druhé straně. Někdo nás mohl vidět.“ Chvíli se zabývá rozumovým argumentem, proč sedadla vpravo byla lepší než vlevo. „A film se ti líbil?“ „Bože! To byla kravina! Prostě průměrnej film, ničím mě nepřekvapil.“ Potemněl, jako by byl zodpovědný za všechny režiséry, herce a scénáristy na světě a jejich neuspokojivé výkony byly jeho osobním selháním. „Ale jako průměrnej film to nebylo špatný, ne?“ Už mě to začíná štvát, jak musím být mermomocí spokojená. To mi musí tak podlízat? Nebo, když už, než by se mi neustále snažil zavděčit, nemohl by mě radši seřezat? Proč nemůže být i mimo postel chlap?

Přimhouřím kočičí oči, které vím, že má tolik rád. Skoro mám pocit, že z nich jiskří zvířecí zelená. Vidím ho, že se krčí jako před skokem. Stávají se z nás dva tygři. Když chci, umím být pěkná semetrika. Vím, že chce, abych byla poslušná a hodná, já zase, abych ho musela dobývat, abych se musela doprošovat. Nejsem zvědavá na to, aby mě někdo obskakoval, nevím, co si mám počít a jak se mám jako královna chovat. Vím jenom, co dělá služka nebo děvka. „Průměrnej film je prostě průměrnej film. A tohle byla fakt sračka.“ Přestává se usmívat. „To chceš říct, že ani neumím vybrat, na co tě vzít do kina?“ Už jsem rozjetá jako piraňa. „Nic si z toho nedělej, nemůžeš vědět, co je dobrý a co ne, když jsi nikdy nic pořádnýho neviděl.“ Moc dobře vím, že je to podpásovka. Vytahuju se a povyšuju se nad něho kulturním přehledem. Dělám z inženýra, velkého manažera a nejpracovitějšího člověka, jakého znám, vola. Jeho tvář tvrdne a oči ztrácí měkký lesk. Jestliže něco nesnáší, pak to, když je za blbce. Čekám úder zpět, ale ten nepřijde. Prostě se mlčky láduje. Odstrčím talíř a obléknu se, nejdřív do halenky, pak do sukně. Skládám zbraně, zavírám zbrojnici. Kdyby se do ní ještě vloupal, bude vítězství na mé straně. Proto to neudělá, ani kdyby stokrát chtěl. A já ho ze stejného důvodu nebudu svádět. Sex má pro mě smysl jen když je to on, kdo ho chce. Mám pak nad ním převahu a moc, za které ho klidně potěším jeho orgasmem.

Jde mě doprovodit na tramvaj, já kouřím, oba mlčíme. Je začátek víkendu a co budeme dělat, se jeden druhého neptáme. Vycvičil si mě tak neustálým mluvením o tom, jak moc pracuje a na nic nemá čas. Vím, že to není pravda, ale nemám odvahu ho konfrontovat. Navíc je to pro mě pojistka, umožňuje mi nemít ho ráda. „Pamatuješ, jak jsem se tě včera chtěla na něco zeptat?“ „No?“ „Víš, nechápu, co po mě vlastně chceš. Kolik ze sebe si mám pro tebe...rezervovat.“ „Jak to myslíš?“ „No, co jsme, milenci, a pak si můžu dělat co chci?“ „Ptáš se, jestli spolu chodíme?“ „Tak nějak.“ „Já tě beru jako svoji přítelkyni,“ říká vážně s rukama v kapsách. Jede tramvaj. „Touhle se dostaneš na metro domů.“ „Já ale domů nejedu, jdu do města, ještě na dnešek něco mám.“ „Aha.“ Políbíme se. Jako vždy se za mnou dívá a když mu mávám, usmívá se stejně, jako když mě pozoruje nahou v peřinách. Věřit tomu, přísahala bych, že mě má rád.

Je to ale jen hra. V rámci nepsaných pravidel mu později napíšu smsku, že snídaně byla výborná a že mě mrzí, že jsem se nezdržela. „Nic si z toho nedělej, stejně jsem musel pracovat,“ odpovídá. Ta jeho práce začíná být nudná jako ohraná písnička, ale to jsou zase jeho pravidla. Do toho mám sraz s jiným mužem, hledám člověka, s nímž bych si mohla povídat a trávit volný čas. Beru to ale tak, že jsem zadaná, nemíním si s nikým nic začínat. Nestojím o vztah, který mi sežere všechen čas, ve kterém bych byla milovaná. Vím přece, jak bolí láska, potvora. A až tohle nebudu moct vydržet, prostě se nechám ubodat. Impulzy, které spustí žádoucí reakci, svědomitě a pečlivě sbírám.

Zde byl LeV

Už po půl hodině řekl, že musí jít. I důvod udal: doma ho čeká syn, musí spolu něco naplánovat. Lítost se na mě snesla jako uschlý list. Vzala jsem si kvůli němu den volna. Dlouho jsme se neviděli. Možná dva tři měsíce a vesmír se mezi tím přeskupil. I naše atomy se změnily. Mívala jsem při něm stažený žaludek a když jsem za ním běžela, chvěla se mi kolena. Dřív býval krásný a omamně voněl. Uschlý list se objevil proto, že se přerušila šťáva, výživa, a jeho stonek zdřevnatěl. Nikdy mi moc nešlo starat se o rostliny. Jsou pro mě jako jevy, které se vyskytují samy od sebe, rostou a zelenají se, kdy je napadne. Když usychají, je mi to divné. Ve svém bytě seschlé hnědé listy vyhazuji oknem. Jsem schopná nanejvýš do květináče nalít trochu vody, co jiného se dá dělat, když kytka usychá, nevím. I jeho ruce dnes byly zvrásnělé a hnědé. Obličej pomačkaný, korunovaný houštinou vlasů a dole pichlavými trny. Vypadal cizí a pak řekl, že musí jít. Bylo mi, jako by průvan převrhl mou rostlinu a pak ji vzal i s květináčem. Proud vzduchu se nedá zadržet, ani zastavět knihami. Jemu právě dvě vyšly. Dřív mi je nosil a vpisoval do nich věnování. Tyto budou první, které si koupím. Jejich první strany budou nepopsané. Čisté bílé listy, které mi připomenou, že se vymýtila naše nepřehledná džungle. Mizela rostlinku po rostlince a já jsem neuměla to kácení zadržet. A snad to bylo správné. Dýchala jsem snad? Kvetla jsem? Sedím sama v naší kavárně s čajem, sešitem a popelníkem. Odvál ho vítr, po půl hodině. Sám zmizel dveřmi, nevyhodila jsem ho oknem. Najednou si připadám nechráněná jako na mýtině. Prší na mě. Ale co to? Po dešti vidím i slunce. A náš kavárenský stolek se zmenšuje? Ach ne. Už nejsem ve stínu, vyrostla jsem. Hnědý list se snesl na zem. Vytlačily ho nové listy. Dva zelené a jeden bílý.

Přístav na vodě

Je mi do pláče

Věci, které pěkně začínají

nemusí probíhat dobře

Jsem v přístavu,

ale je to jen krčma, hospoda

přístav s velkým P

a Lucie Bílá do toho zpívá,

že postel není přístav

ani s malým ani s velkým p – dodávám já

Přístav není ani postel citově zabarvená

Zárukou nejsou ani společná prostěradla

Snad zbývá jen plavat a plavat

Má kaluž je na to dost velká

a voda v ní je krvavá a slaná

Knihy Delphine de Vigan

Když dočtu knížku, ráda si čtu doslov a s jeho obsahem srovnávám své postřehy, porozumění dílu, názory a dojmy. V knihách Delphine de Vigan se doslovům navíc pravidelně divím. Je mi jasné, že vydavatelství bude svého autora a jeho dílo chválit, ale u této autorky mě vždy překvapí, že tolik. A pak, že se jejich tvrzení opírá o ceny a ocenění, která autorka sesbírala ve své zemi, ve Francii. Já s nimi nesouhlasím a nevěřím, že mi něco uniká, že na postřehnutí spisovatelských kvalit této dámy nemám, nebo že akademie, které jí ceny udělily, jsou chytřejší než já. Podle mě je Delphine de Vigan jako spisovatelka prostě průměrná.

Román No a já je druhý, který jsem od ní četla. Schválně. První kniha, kterou jsem od ní měla v ruce, Ani později, ani jinde, mě totiž těžce zklamala a čtenářsky naštvala. Z postav se mi nelíbila ani jedna, nevěřila jsem jim ani jim nefandila, obě se plácaly od ničeho nikam, nic jsem se nedozvěděla, ani při čtení nic neprožila. Postavy neprošly žádným vývojem, nenastala sebemenší změna, nic nedošlo rozuzlení, vše bylo od začátku až do konce jako nepěkná stojatá voda jen se spodním proudem točícím se stále dokola, u ženské postavy zleva a u mužské zprava, ale tvořící stejná kola. Na chválu autorky jsem se ale nachytala. Třeba není tak špatná. Můžu ji soudit podle jednoho díla? Chtěla jsem jí dát druhou šanci, a proto jsem si obstarala No a já.

Knihu čítající 176 stran mi trvalo přečíst půl roku. Ze začátku jsem ji četla se zatnutými zuby. Postava holčičky s IQ 160 mě štvala – připadala mi jako líné zdůvodnění dospělého jednání a myšlení v dětském těle, a stále mi připadá. Ne, třináctiletá premiantka gymnázia mi není a nebyla sympatická. Její jinakost a osamělost – kterou jsem při čtení neprocítila, ale vydedukovala – mi byla ukradená. Druhá stěžejní ženská postava jménem No je mladá žena bez domova, kterou premiantka Lou osloví na ulici, aby měla materiál pro svůj školní referát na téma bezdomovci. I ta mi byla protivná. Byla jako panenka, na kterou se vystřihly a pověsily šaty, jen aby svou roli uhrála. Vzpomínám si, že jsem se při čtení několikrát posměšně zasmála a knihu odhodila. Tak se mi zdála prvoplánovaná, věci zřejmé podávané jak pro blbé, plakátově jasně, jako by si je autorka rozhodla myslet, místo aby je v ní vyvolal soucit, záleželo jí na nich a měla v nich angažované srdce. Román mi dost dlouho připadal jako šaškárna.

Pak mi kniha dlouho doma ležela neotevřená. Dočetla jsem ji jen proto, že jsem poslední dobou domů chodila pozdě a unavená. Když jsem si lehla a chtěla si chvíli číst, má obvyklá četba byla pro vyčerpaný mozek moc těžká. Zde se tedy uplatnila vychvalovaná Delphine de Vigan! Jako nenáročná četba, při níž člověk nemusí mozkové buňky příliš zapojovat a kterou člověk nevzrušeně zaklapne a děj i hrdinové ho nechají klidně spát.

Přesto mě autorka nakonec překvapila. Jasně leč nenásilně urovnala manželství rodičů Lou a místo aby to křiklavě vyhlásila, jak má zvykem, vytvořila pro ně pěkné a mnohem výmluvnější scény. Postava No také nakonec získala trochu krve a masa, když se zachovala jinak, než kam ji její literární prostředí směřovalo a jediná pak byla jako život sám – nepředvídatelná, překvapivá a nezdůvodněná. Škoda, že se závěrem jsem knihu opět s posměškem odhodila. Lou mi prostě do poslední věty neučarovala, ani mě nepřesvědčila, že bych ji měla mít ráda, takže ani z jejího objevu, že při líbání nezáleží na směru rotace jazyka, jsem se neradovala.

Nejsmutnější asi však je, že téma, jež mělo být zásadní, se u mě zcela minulo účinkem. Téma žen bez domova, jejich útrap na ulici a protloukání jak se dá, apel na společnost a individuální pomoc či zodpovědnost, mi v podání Delphine de Vigan vůbec nic neříká. Nemyslím si přitom, že jsem necitlivá, spíš soudím, že naopak. A právě proto si myslím, že je to průměrně napsaná kniha. Kniha, která možná osloví elementární myšlení, ale srdce se nedotýká. Zvláštní, že stejně tak mnou autorka citově nepohnula při líčení depresivní manažerky a vyhořelého lékaře v Ani později, ani jinde, dokonce ani při popisu, jak rodičům Lou zemřelo druhé dítě. A asi proto její knihy nemám ráda. Věci, které se mě normálně hluboce dotýkají, v podání Delphine de Vigan na mě působí jako nepovedené karikatury.