Sedím v tramvaji. Bolí mě podbřišek. Rodidla taky. Za oknem je jaro,
den, řeka, světlo, labutě, lodě. Ta bolest mi vadí. Co jsem udělala
špatně? S někým jsem se vyspala. Chtěla jsem ho, on po mně šílel.
Bolelo to hned napoprvé. Vysvětlovala jsem si to po svém. Měřit hloubku
krátkými předměty znamená ponořit je do hlubin celé. Co se nepoddá, to
se urve, prorazí nebo zlomí. I pevný klacek se ve víru kymácí a divoce
mění úhly. Bouře je nepředvídatelná a bez disciplíny. Když něco spadne
do studny čtyřikrát po sobě, potluče jí to stěny. Tři dny poté jsem
skoro nemohla chodit a chodila jsem. Obtěžuje mě zabývat se vlastním
tělem. Nic netrvá věčně, všechno přejde. Druhá schůzka ještě bolela,
třetí už ne. Čtyři dny po ní se léčím s vaginálním zánětem.
A mám zlost. Tělo si vyžaduje pozornost. Samo od sebe se rozhodlo bolet,
nefungovat, stávkovat. Proboha proč?! Co je mi po něm? Vždyť ho mám jen od
toho, abych zevnitř viděla ven. Je to můj dopravní prostředek po tomto
světě. Zaráží mě, když o něm najednou musím vědět. Nesnáším,
když se v něm necítím pohodlně, když si uvědomuji, že je. Tělo samo
o sobě mi připadá přebytečné. Cizí předmět. Tak cizí, že bývám
překvapená, když si ho někdo všimne. Přitom je prý pěkné. Čím,
nevím. Pro mě to není důležité.
Ale ano, krášlím se. Pravidelně si nechám stříhat a barvit vlasy,
někdy si líčím ústa a vždycky oči. Ne kvůli okolí nebo tělu, kvůli
duši. Zaslouží si, aby jako ona vypadalo to, co ji nosí. S oblečením je
to horší. Mám ráda vkusné i svůdné věci a vím, co mi sluší, ale
pozornost upoutávat nechci. Ani se v létě nechodím koupat, protože nesnesu
pocit, že se mi cizí oči, mnou nevybrané, bez mého dovolení, dotýkají
těla. Léto je vůbec peklo a zhouba. Člověk musí chodit odhalený, jinak je
za magora. Tak se aspoň nevystavuji celá. Když mám kratší sukni, jsem
upnutá až ke krku a mám rukávy. K hlubokému výstřihu nosím kalhoty.
I šperky mám ráda, i parfémy, boty a kabelky, ale ne proto jak v nich
nebo s nimi vypadám. Vlastně si je ani nevybírám. Dělá to duše,
magneticky si je přitahuje, má ráda podivné tvary, barvy, vzory a vůně,
netypické věci, které se ne k tělesné schránce, ale k ní hodí a jako
svůj k svému k ní přisedají. Vlastně se o tělo vůbec nestarám, jen
ho trpím. Mechanicky mu dodávám palivo, mechanicky ho umývám, kouřím a
vůbec ho přepínám. Vadí mi, když tělo chce spát, zatímco duše touží
číst, psát, povídat si, být v kavárně nebo překládat. Vlastně se
chovám jako by mělo vydržet cokoli, co duši napadne. Jako by duše byla
pánem. Vždyť to, že mám problém, tělo hlásilo hned. Jenže duše chtěla
být s mužem, lačnila po něm. Jen v náruči vybraného muže je nahé
tělo oukej. Je to nejvyšší odevzdání i svaté přijímání, při němž
se duše stává tělem. Jinak to nejde. Dvě duše na tomto světě nemůžou
splynout jinak než jako tělo s tělem. A přesto, paradoxně, se právě
v té chvíli nejvíc rozplývám a nejvíc na svou tělesnou schránku
zapomínám. Lítám. V tu chvíli mě duše přesahuje a vstupuje do druhé
duše, v ní se buněčně dělí a umocňuje. Jistě, ne vždycky. Jen když
to vyjde a duše druhého odpovídá. Samozřejmě jsem se už někdy spletla.
V takových chvílích jsem byla kus masa, kořist, návnada a setsakramentsky
jsem si to uvědomovala. Tělům chybělo ono světlo a síla, byla to jen
mechanická hmota, pod kůží svaly, pod svaly kosti, v kostech dřeň,
v žilách zlá krev a v ústech jedovatá slina. Nohy byly jen sloupy, tak je
roztáhni, bejby, lůno se změnilo v pindu a mužství v ocas. Mokro po nich
nebyla šťáva, ale nemocný výtok, který se utře a hodí do záchodu. Tělu
se pak rychle přikryje holá plocha a jde se. Oklepe se, za pár chvil už na
souboj ani nevzpomíná, to jenom duše kňourá a skuhrá, kde to proboha byla,
a jestli nebyla zdrogovaná.
S ním to bylo jinak. Duše letěla jako zběsilá, otevřenými okny se
jedna na druhou dívala a říkaly si, jak je jedna i druhá krásná. Její
duše se po třech schůzkách diví, že tělo s ní není v harmonii, jak
to, že bolí a pálí, a proč je choré. Zlobí se, že tělo neprožívá to
stejné. Tak kdo to tady, kurňa, vede? Duše, obvykle tak mírná, skřípe
zuby, zatíná pěsti, dupe nohama. Má na tělo vztek. Má jí sloužit a
uspokojovat její potřeby. Teď to nedělá, tlačí se do popředí a
vítězí. V závodu o prvenství trhá cílovou pásku, ha, teď ti ukážu,
potřebuji péči, ohledy, léčbu, nekoupíš duši knížku, ani ztracenou
náušnici, teď diktuju já, a já chci vaginální tablety, hojivý krém,
preventivní kúru na tři měsíce a taky vitamíny a já říkám, že si
tentokrát nedopřeješ na chuť čokoládu. Duše to bere jako zradu. Jako
kdyby k obědu dostala kupu strouhaného zelí a k němu smažený sýr
měřený na milimetry.
Možná jsem divná. Z tramvaje jsem nemocná rodidla pomalu přesunula do
kavárny. Těla nevidím ani u druhých lidí. Je mi prakticky lhostejné, jak
vypadají. Je mi jedno, že můj nynější muž není štíhlý, že nemá
rovné zuby, že v době, kdy nemá obchodní jednání, nosí oblečení jako
dvacetiletý, kterým není, že má na palcích obou nohou ze sportu zničené
nehty, že se mu jeho penis vejde do ruky. Všechno to překrývá to, co
z něj září. A to je v první řadě síla. Vědomí, co má dělat,
zodpovědnost, srovnanost názorů, soulad mezi tím, co říká a jak se
chová, smyslnost, přímost až nepříjemná, zralost, která působí jako
hrozen vína a ne malé zelené bobulky, které cítím krčit se ve mně.
A tím je krásný. I když jistě, má plné rty, vlnité černé vlasy a
dlouhé řasy, ráda se dotýkám jeho síly, úkolu muže, který na sebe vzal
a nese ho, jak umí, rozněžňuje mě jeho potřeba dotyku a přitulení, že
sídlí v tom velkém těle mužského ochranitele. Ano, nevidím je příliš,
muže ani ženy. Prý byl můj manžel o hlavu menší a holohlavý. Prý jsem
několik let milovala muže, který je starý. Můj poslední přítel prý zas
byl výjimečně elegantní a hezký. Ať tak nebo tak, mně se vybavují teplé
či studené barvy a city. Stejně tak ženy, které mě obklopují. I to, že
jsou ženy, je lhostejné. Jdu jako můra za světlem a za teplem. Nejlepší
přítelkyně vnímám jako proud řeky, přirozený, neuchopitelný a
neregulovatelný, může nést ptačí peří, labutě, mrtvé ryby, odhozený
kondom, světla z pobřeží, loď s milenci nebo ulámané větve, dokud se
třpytí a proudí, pořád je krásný a jedinečný, to je to, co vnímám a
proč tyto živly v životě potřebuji, mám a vyhledávám.
Pravda, osoby, které mě nezaujmou, přehlížím a skoro nevnímám.
Možná je to chyba, ale taková jsem já. Já, která sestávám z duše
i těla. Asi bych na něho měla být hodná. Některé věci bych bez něj
nikdy nezažila. Nevěděla bych, jak píchá tráva, ani jak chutná
k snídani pravá quesadilla. Neslyšela bych jednu z mých lásek, jak
krásně zpívá a můj nynější muž by neměl tvář k pohlazení, když se
má ústa na něho usmějí po probuzení. Nohám bych měla vděčit za
prochozené kilometry, očím za to, že poznají, co je ošklivost, co kýč a
co krása. Rukám za to, že mají v hmatové paměti milovanou tvář
s bílými vousy, chladivou hebkost drahé psí srsti, váhu nejkrásnějšího
prstenu, jaký jsem kdy měla a teplotu těla, v němž sídlí duše, která
mě okouzlila. Bez těla bych nakonec ani nemohla psát a to by byla asi
nejhorší katastrofa.
Dobře, tělo, přenesu tě domů, do tepla, dám si bílou aktivii, i když
mi nechutná, do pochvy zasunu tabletu ne s podrážděním, ani jako příkaz
„Funguj!“, ale jako prosbu o zdraví, trpělivost a vedení k většímu
ocenění mé schránky, která mě, snad i z podstavy slova, chrání, a
víc, než já ji.
Sedím v kavárně. Podbřišek momentálně nebolí, ale rodidla pořád
pálí. Za oknem je jaro, večer, déšť, kaluže čeřené kapkami, domy,
lidé s kapucemi nebo deštníky. Všechno je něčeho zhmotnění. Bez hmoty
by země byla pustá a duch by se vznášel nad temnými vodami. Přesto to
udělám znovu, obětuji hmotu touhám duše. Zase budu u svého muže nebo on
u mě. Protože mou duši mnohem víc bolí s ním nebýt než vidět své
tělo, jak trpí.
