Nadějná vyšehradská melancholie

Paní z Okýnka zmizela. Bývala tu léta a léta, byla jsem přesvědčená, že přijdu a uvidím její zralou, ale vzorně vyhlazenou tvář a vytrhaná obočí, ale ne. Skoro jsem se lekla, že je tam někdo jiný a tolik odlišný. Podsaditá, neupravená paní, jistě aspoň o generaci mladší než paní před ní a asi s osminou osobitosti své předchůdkyně. To zjištění jen přidalo k mému dnešnímu celkovému smutku.

Ach ano, já vím, smutku podléhám snadno a nechám na sebe všechno příliš doléhat. Jsem smutná, že firma, pro kterou co nejlépe pracuji, se mě právě snaží okrást. Jsem smutná, že leč jsem jedna z nejlepších průvodkyň, poslali mě už dva dny za sebou domů. Jako bych byla včerejší. Tak to přece, do prdele, chodí. Takoví, sakra, lidé jsou. Svět, kurva, není dokonalý. Jenom mě to pořád překvapuje. Jsem retardovaná, nebo co. A paní z Okýnka mi chybí. 

Kdysi, bože, musí to být několik let, jsem sem chodívala psát. Měla jsem tehdy útlý sešitek v hnědých deskách z koženky vpředu s patentem na zapnutí. Napsala jsem tady krásné věci. O parku, o lidech okolo, o své lásce k Ludvíkovi, o zvonkohře, která se tady hodinu co hodinu rozeznívá, aby aspoň pár minut z nové hodiny naplnila překrásnými tóny. Pak si paní z Okýnka se mnou začala povídat a bylo po psaní. Bydlela snad přímo v děkanství, byla sama, ale měla syna. Hledala muže přes internet a ti, s kterými se setkala, ji prý všichni chtěli. Jednoho dne si vzala volno, jen aby mohla na laně napnutém přes řeku přejet na druhou stranu. Jinak zde bývala non stop. Protože jsem se tehdy živila jako učitelka angličtiny, říkala mi Paní Profesorko. Když jsem jednoho dne odešla a vrátila se až za pár let, už mě nepoznala. Ona byla pořád stejná.

Třeba má teď zase volno kvůli nějakému dobrodružství. Nebo se konečně nějaký mužský zalíbil jí. Dnes se mi nechce myslet na neodvratné konce jako že odešla do důchodu a odstěhovala se. I když i to k životu patří stejně jako větší či menší nespravedlnosti. Moji vykloubenou duševní pojistku tato skutečnost ale posunula ještě dále.

Co je zde konstantní a na co se dá spolehnout? Na krásu tohoto parku, je nádherný. Na zvonkohru. Na to, že někde každičká hodina začíná ne odbíjením, ale zvonivými tóny. Na umění. Tři mladí lidé u vedlejšího stulu už hodinu mluví o psaní básní. A jak by řekli budhisté - na změnu. Všechno se mění. Při troše štěstí se paní z Okýnka zase objeví a i nespravedlnosti dojdou nápravy.