Druhý úplněk

Krvácím, milý Měsíci

pamatuješ

jak u tebe v ložnici

hodovali jsme

maso na svíci

a ráno se brodili

mou krví?

Včera, zlatý Měsíci

nechals mě v louži světla

a jako acylpyrin na lžíci

rozpustils obraz Manuela

Jeviště přede mnou, jeviště za mnou

Přicházím tam většinou z Kaprovy ulice a z Kafkova náměstí, a semtam taky z Železné, ale vždycky, když se přede mnou ten prostor otevře, jako bych ho viděla poprvé - zalknu se krásou, která tam je vystavená, všem na očích a přitom tak samozřejmá, až mi připomíná antické bohyně, celé nahé, krásné a smyslné a přesto i v myšlence nedotknutelné. Pokaždé zažiju radost, že to místo vidím, že tam jsem, pocit štěstí, že tam patřím, a úžas, že vstupuju na svoje jeviště. Kouřím a při chůzi napříč náměstím obhlížím kulisy a nasvícení toho dne, všechno je na svém místě, všechno je dokonalé, a jsou-li tam nevěsty a ženichové, musím se usmívat, jak své role berou vážně. Přitom tam jsou to skutečně jen role, malé rozptýlení, drobné pobavení před oponou, otočka a zašustění bílých šatů a úsměvy naaranžované do divadelního objektivu. Oni jediní si myslí, že je to vážně, že náměstí je tam kvůli nim a všechny reflektory namířené na ně. My ostatní - turisté, kočáry, koně, umělci, číšníci, řidiči vozítek, kočí a stánkaři - víme, že jsme tam právě jen ve své úloze.

Ani já tam nejsem jako Martina. Úzkou uličkou s kočičími hlavami vedoucí kolem Týnského chrámu a jeho severního tympanonu z jedné strany a kolem rodiště Karla Škréty a majetku popraveného pána Václava Budovce z Budova ze strany druhé, procházím do své šatny. Na rohu Týnské většinou potkávám prvního kolegu, pána menšího než já, drobounkého a neurčitého věku, sotva mě vidí, šátrá v kapse u kalhot, aby mi při pozdravu mohl dát do dlaně bonbony v zeleném obalu, s přáním, aby se mi líp mluvilo. Nikdy je nejím, ale jsem za ně ráda, protože mě někdo v houfu rolí rozeznává, vlastně mám v panu Zdeňkovi, který si někdy říká Sydney, svého fanouška. Občas se na mě dívá, jak pod tympanonem na kamenných schodech oficiálně vítám turisty na své trase a pak mi říká: "Poslyšte, vidět vás v akci, to je koncert!", v gotické sukýnce mu připadám jako Marlene Dietrich (to asi ty nohy, nebo už špatně vidí), ale nejčastěji si mě pochvaluje jako své morální vzpruhy. Čím to je, nevím, málokdy si řekneme víc než dobrý den-to je pro vás-děkuji. Ale když tam není, taky mi chybí - to je ta část Martiny.

Martina je nejvíc živá, když jdu do šatny. Blížím se tam a ona je čím dál víc stísněná. Nakouknu do obchůdku, kde se prodávají lístky na Prahu a spol. Je-li tam šéfová, oblije Martinu vlna nechuti a deprese, kterou musí rychle překrýt nátěrem úsměvu poslušné zaměstnankyně na cestě do práce. Šéfová plní svou roli skvěle, jenže ji nehraje. Je jako centrum, z něhož vychází černé světlo, něco neblahého a chobotnatého, co se vás pokusí stáhnout do bahna za nohu a nebo aspoň šlehnout. Její svět je jako propadla, temné prostory pod jevištěm, zaprášené a plné pavučin, o kterých mermomocí musí dávat vědět svým pohledem, tragickým úsměvem, vyhaslým zjevem. Kontakt s ní je jako kapky jedu do poháru, přinejmenším vám zkazí náladu, přinejhorším rozbolí hlavu. Vidím ji a je mi jí líto - takové prokletí!, ale zároveň si ji ošklivím, protože se v něm zabydlela, neumí jednat s lidmi a už to ani nezkouší, je politováníhodná jako zakletá černá víla.

Místnost na převlékání za jejími zády je uzounká, má zamřížované okno do dvora, je plná polic, klobouků a černých kabátů a je v ní nainstalovaná kamera, chladné oko, které může vidět, jak si stahuju tričko anebo navlékám punčocháče a mě tato role kupodivu dělá dobře, jen ji musím hrát dostatečně ledabyle, protože my herečky musíme být přesvědčivé. Stejně tam nikdy nestrávím víc než několik minut, volba kostýmu víc nezabere, závisí na části dne, trase, počasí a jen trochu na náladě. Ve dne je sportovní, červené tričko k čemukoli, večer se černě leskne jako plášť kouzelníka nebo se vlní jako temná květina na štíhlém stonku a jen odpoledne je bez klobouku. Pak kolem šéfové vyběhnu ven a rázem je ze mě průvodkyně.

Bylo ale pár týdnů, kdy to nebylo tak přímočaré. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Malým náměstím a Dlouhou byl jako živá tkáň, v níž průvodkyně monitorovala pohyb, barvy a tvary s citlivostí nočního vidění netopýra, a když na určitý jev narazila, zastavilo se jí srdce a uprostřed role si uvědomila, že je Martina. Někdy kvůli tomu dokonce i zapomněla text, ale to nevadí, naštěstí může hodně improvizovat. Když se ale zase dostala do role, byla ještě přesvědčivější, hýřila úsměvy a energií a byla šťastná. Ten prvek je asi stoosmdesát centimetrů vysoký (Martina neví přesně, nikdy jí nešly číselné odhady), jí každopádně připadá vysoký a statný. Nosívá mužné oblečení, rifle, botasky, trička a košile, což se Martině líbí. Nejvíc si ale na něm oblíbila, že je usměvavý a vtipný, humor dokáže vykouzlit snad v každé chvíli a často ji rozesmál. Umí být ale také mrzutý a zasmušilý a to pak Martina neví, jestli ho objemout (to se ale nehodí), nebo se klidit z cesty. Když se ale jejich pohledy zkřížily, usmáli se na sebe, nebo se jí letmo dotkl, bylo to, jako by v ní zapnul tajný generátor, skrze který podávala ještě lepší výkon. Dlouho ho vlastně vůbec nevnímala, byl to prostě druhý šéf a tím to haslo. To až postupně si všimla, že za ní chodí do šatny i ven, jen tak si popovídat, pak jí jednou bylo líto, když ho v zákulisí pár dnů neviděla, a pak se jednoho večera role změnily, stáli spolu před obchůdkem a kouřili a ona viděla, že v té chvíli se potkal unavený muž a něžná žena. Začali se spolu scházet, ne z její, ale z jeho iniciativy, rychle a tajně v bytech neurčených jim, ale turistům k přespání, byly to schůzky na hrnek kávy, na cigaretu, na polibek či dva a nic víc, rychle se vrátit do mumraje a do kanceláře, kde na Martinu čeká šéfová a na něho přítelkyně, spojená v jedné osobě. Chtěli být spolu víc, snad, i když on o tom víc mluvil než pro to něco dělal. Mátlo ji to, sama je jako bouře, když se naplní elektřinou, nedokáže čekat, musí proběhnout blesky, hřmot a liják, taková je prostě příroda a koloběh, aby mohla nastat duha. Trpěla a nechápala ho, cítila jeho ne a ano, jakousi zataženou brzdu a v nádherných světýlkách v jeho očích, když se s ní mazlil, vnímala hřbitovní svíci, hořící kdesi u zdi, ale zato s vytrvalostí věčnosti. Ne, nepřipadal jí šťastný, ne ale její vinou, ale volbou, něžností to chtěla zaplašit, ale nic nepomohlo, jakési trápení na něm lpělo a zůstávalo a o to nápadněji z jeho ironie vystrkovalo hlavu.

A bylo to jako morfologie pohádky. Hrdina je odloučen od rodinného krbu. Na své pouti potkává pomocníka (já doufám, že to byla Martina) a třikrát má možnost, aby se splnilo jeho přání. Oni se třikrát pokusili, vždy se změněnými kulisami. Pomocník dělal co bylo v jeho moci, použil všechna svá kouzla, aby hrdinu učinil šťastným, ale zakletí nepovolilo, princ kouzlem nikdy neprošel, na dosah jemu se zastavil, sklonil zbraň a ochable se posadil. "Udělej se mnou něco," nutil svou kouzelnou vílu, ale asi četl málo pohádek. Žádná moc nezasáhne toho, kdo nechce, kouzlo, světlé i černé, musí mít pootevřené dveře, podmínky musí být připravené. "Nemůžu, protože problém je tady," dotkla se podruhé jeho čela a později s hrůzou slyšela od šéfové jeho věty, naprosto stejná slova, až nevěděla, kde byla původní myšlenka, kdo ji od koho převzal a se zamrazením zjistila, že s ní celou dobu chodila i ona, osoba, kterou by k sobě nepustila a lásku jí nikdy nenabídla.

Tak pohádka skončila. Hrdina se vrátil k rodinnému krbu a bez jediného slova opustil svou dobrou vílu. Potřetí se s ní pomuchlal a už se nikdy neozval. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Rynečkem a Dlouhou je teď jako živá, zanícená tkáň, kterou monitoruji s ostražitostí neprávem potrestaného psa. Pokud se objeví jistá postava, je mi smutno a uhýbám očima. V obchůdku se cítím nesvá a nepříjemně hned nadvakrát, protože tam teď hrozí šéf i šéfová a jejich myšlenková symbióza, dvě těla a jedna hlava. Ještě že jsme na divadle a moje role je stále žádaná a můj kus se stále hraje. Nejčastěji v klobouku a černém plášti nezpodobňuji nic menšího než ústa minulosti Prahy, která se jimi předvádí a chválí. Je to úžasná role, vášnivá, rozporuplná, tajemná, zábavná i odradivá. A i když hra skončí a světla zhasnou, jeviště je pořád impozantní. Ještě jednou po něm s cigaretou přecházím do šatny a divím se, jaké mám štěstí, že do této krásy svou maličkostí patřím. V šatně, kde žádnou kameru už nezajímá, jestli se oblékám nebo jsem polonahá, se změním cele v sebe, ale ani to nepomůže, abych beze zbytku rozuměla svým rolím, anebo Láďovi, Martině, Haně. Nevím třeba, co bych mohla udělat, aby se vrátily usměvavé okamžiky s ním, nevím ani, jestli jde v páru bydlícím pospolu pořádně rozeznat, kdo je kým.

Odcházívám z celodenního představení většinou vyčerpaná. Ještě pořád je mi líto, že se s ním už nepotkávám, že už mi nepíše, kam jsi mi utekla, koťátko. Opouštím svoje jeviště kolem pomníku Jana Husa dokola osazeného nočními návštěvníky, za svatým Mikulášem na chvíli spočinu v náruči Franze Kafky. Divadlo v noci vypadá temně a beznadějně. Mé roli lidé tleskají a i mi za ni platí, ale Martinu by asi nikdo nepochválil, a já ze všech nejmíň. Možná proto, že jí a ději prostě nerozumím, a nechápu, s jakými je to lidmi a co jí ukazují, zatímco proměny konfese, změny uctívaných, důležitý muž v čele, krov z šibenic popravených, interiér zdobený díly věhlasných umělců, věž dostavěná po staletích, duch venkovského děvčete ztýraného zlou paní, luxusní sousedé a hrob slavného hvězdáře se srozumitelně tyčí za mými zády.

První úplněk

Jsi na obloze

celý nahý

jako jsi býval v prostěradlech

můj drahý

jenomže svítíš

a tvůj podklad je tmavý

a tvé rány vidím

z odvrácené strany

Jsi na obloze

můj drahý

nevěrný nebo stálý

pořád nevím

leč v úplňku, nahý a osvětlený

i dnes jsi tajemný a nečitelný

jako bolest a láska

jedné ženy

Miláčku,

odpusť, že se neozývám, ale jsem na divném místě. Je to les, myslím, že od Antonína Slavíčka. Úplně tě slyším, jak se ptáš: "Ty nevíš, kde seš?" Nevím. Moc toho nevidím, protože hustě prší. Jsou tady ale maliny, které ti tak chutnají. Zahlédla jsem okolo červené skvrny. Což mi připomíná: odpusť, ale jednou jsem ti lhala. Ten malinový koláč, který jsem ti letos v létě donesla, jsem ti neupekla já. Koupila jsem ho v prodejně. Jen jsem si myslela, že bys mě za to mohl mít rád. To víš, ženská. Promiň, že píšu tak škaredě, ale myslím, že ve chvíli, kdy mě mistr maloval, už mu ochrnula jedna ruka. Ten les je barevný, ale není pěkný. Je promoklý, slizký a kluzký a mně je zima. Jsem chatrně oblečená. Prosím tě, jestli mě opravdu miluješ, jak jsi mi napsal, zkus mě najít. Budu čekat. Ach... snad tě to neodradí, ale... to nejsou maliny, co jsem viděla. Je to mistrova krev, tak, jak ji rozstřelila jeho zdravá ruka. A na mně teď je zapsat jeho poslední slova. "Moji nejdražší, nevím, budu-li mít za chvilku odvahy, ale jsem nadobro už bez naděje, že se pozdravím a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid..." Byl mladší, než jsi dnes ty, ale asi mu rozumím. Od chvíle, kdy jsi mě opustil, také nemám co ztratit. Škoda, že na jeho obraze budu věčná. Prosím, přijeď, rozřež mě a spal.

Tvoje Múza

Pro Měsíc, který odletěl

Říkával mi, že jsme spojeni a bude to tak, ať budeme kdekoli na světě. Prý dokonce i tehdy, až na světě vůbec nebudeme. Zvláštní, myslela jsem na něho, předevčírem, včera a právě když jsem dnes někomu říkala, jak se asi má a že jsem ho měla hrozně ráda, přišla jeho smska. Váhal prý, jestli mi má napsat, ale chce mi říct, že odjíždí a že jsem úžasná žena a když budu v Mexiku, že pro mě udělá, co budu potřebovat. Moje mexická láska, silná jako tequila, tenká jako quesadilla, pálivá jako paprička jalapeno, bolestivá jako mayský rituál a blízkostí připomínající vzdálenost mezi mými roztaženými stehny a rozdíl mezi dnem, kdy má menstruace začít a kdy začne doopravdy. Přesto, zdá se, že naše spojení funguje, přitažlivost temná jako gravitace, jako Měsíc posouvající pevninu od moře, zanechávající mořské hvězdice riziku vyschnutí, pokud se nepřizpůsobí pohybu vody. Ach, jeho pohyby... V noci byl tichý jako jaguár, odcházel z postele a mě budil pocit prázdnoty, dokud ke mě neulehl stín potažený hebkou kůží přes mohutné svaly, pod kterými jsem tušila zvláštní křehkost, tak neuvěřitelnou, že jsem si ji radši pletla s drsností. Přesto mě dojímal. Byl krásný až k posedlosti, v úsměvu se mu zračila míra upřímnosti a když se usmíval doopravdy, tvořil se mu půvabný dolíček kousek pod ústy z pravé strany. Usmíval se tak, když jsem se ho dotkla na ulici, překvapila ho nezvyklým gestem nebo když se mi něco podařilo. Zato když se zlobil, oči mu plály zase jako nočnímu jaguárovi a divže necenil tesáky. Neublížil by mi ale, nevztáhl na mě ruku, ani když jsem ho provokovala "No uhoď mě teda, uhoď mě!" Vlastně i ruce měl na to malé, neuškrtil by mě jednou rukou, kdyby mě chytil pořádně pod krkem. Byl veliký postavou a měl sílu, ale moje srdce vnímalo neviditelnou tíhu, smutek, který neschovala ani temná barva jeho očí, tragický osud, který s sebou vláčí možná už z pupeční šňůry. Vyrostl jako snad vyrůstají kdejaké mexické děti, v chudobě, s mámou a třemi mladšími bratry, které pomáhal živit sotva mu bylo devět. Později, kolem dvaceti, v době, kdy je snad normální se ještě tak trochu flákat, bavit se a balit holky, vstoupil v Mexiku do armády, do jednotky pro boj s drogami. Připadalo mu normální, že je tam cvičně mučili, divil se, že při těch slovech trpím. Ano, ty zničené nehty na obou nohou... Nejsem blbá, nikdy jsem nevěřila, že je to z fotbalu, nakonec ani tomu, že různé viditelné rány po těle má z paintballu. Přesto se zdá, že ho ta zkušenost posílila. Nebyl jako já, věčně hledající stezky a cestičky vstříc osobnímu štěstí, nikdy si nestěžoval, uměl zatnout zuby a dělat cokoli je potřeba, cokoli život přinese a žádá, i když to není žádná pohádka. Obdivovala jsem to na něm i nenáviděla. Připadalo mi, že touto filozofií dobrovolně přijímá osud mezka, cokoli se na něho naloží, nese jako osel, místo aby zjistil, že je krásným a vzácným závodním koněm, který si zaslouží, aby se měl dobře za to, co sám od sebe umí a jaký je. Tyto vize mu byly vzdálené, jako by ze všeho nejmíň důležitý byl právě on, Manuel. Jeho tělo ale mluvilo za něj, volalo po pozornosti a péči, blikalo jako červené varovné kontrolky ať už jeho notorickou nespavostí, nočními můrami, zažívacími problémy, bolestivými koleny a čas od času impotencí. Hladívala jsem ho, líbala, vískala v krásných vlasech, masírovala a objímala, jako bych mu chtěla dopřát péči, kterou jeho tělo mělo dostávat od něho samotného, jako bych ho chtěla zaplavit tím, co měl dostávat od nepřítomné manželky a dětí a možná ještě mnohem dřív od otce a matky: spoustou přijetí a lásky. Říkávala jsem mu při tom, že nemůžu uvěřit, že se dotýkám někoho tak krásného. Jeho tělo mělo moje rádo, zpravidla, v dobrých časech, dvakrát večer a ještě jednou ráno. V jeho náruči: prožitek síly, tíhy a tlaku mužského těla, extáze, při které nevnímal, jestli škrábu, křičím nebo sténám, vědomí, že už mi neříká "mi amor" jako poprvé, styl, který napadá hlavně Latinoameričana, semknutí tepající jako srdce mezi nohama. Bohužel, měla jsem pocit, že těžiště jeho srdce spočívá právě jen tam. O sobě příliš nemluvil, na mě se nevyptával, o sobě chtěl vyprávět tak postupně, že na to málem nevyšla řada. Ke konci jsem ho překřtila na Měsíc a sebe na Mořskou hvězdici. Jsme příliš vzdálení, já nevím, co se děje u tebe na nebi, ty netušíš, čím hýbají moje vlny. Nemám žádný vliv na tvé nebeské události, milý Měsíci, a ty neovlivňuješ, co se děje Hvězdici, psala jsem mu po roce nebesko-mořského tance s několika přílivy a odlivy. Pohádka dopadla špatně. Zakletí zůstalo nezlomené, Hvězda spadlá z nebe zůstala na dně moře. A Měsíc? Prochází svými fázemi, dorůstá a zase ubývá až k nespatření ze žalu nad něčím, co měla jedna hvězda, kterou neopatrností shodil tak, až se dotkla mořského dna a zůstala tam. Vždycky jsem tě měl rád mnohem, mnohem víc, než jsem kdy dal najevo. Možná se ptáš, proč jsem to nikdy nevyjádřil, ale nejde mi to, vím, že je to moje slabina. Vím taky, že je to špatné, ale chci abys věděla, že jsi pro mě nebyla jen flirt, něco povrchního, byla jsi žena, kterou jsem... Jenže z nějakého důvodu to nedokážu otevřeně říct. Vždycky ale budeš v mém srdci, vždycky budeš moje obloha, zračí se jednou od úplňku vzkaz na vlnách. Hvězdice z mořského dna vzkaz přijímá a najednou jí vadí slaná voda, v níž je tak dlouho doma, a písmena se rozpíjí. Jsou chvíle, magické, tajemné, kdy hvězdice ožívají a kvetou jako poupata. Naše hvězdice je už ale opatrná. Děkuju, že to teď říkáš. Kdykoli zahlédnu Měsíc, vždycky si na tebe vzpomenu. Ta věta zní jako slib, stejně jako jeho slova o spojení mezi námi zní jako jistota. Kdo ví, kde a co vůbec, je pravda. Domýšlím se jen, kde teď je a s kým, ale přeju si, aby byl šťastný, tak jako on si přeje, abych já byla šťastná. A bez ohledu na to, jaká je naše oběžná dráha.

Vítěz bere vše, část 8 - THE END

Milý Františku,

mám pro Vás tu nejlepší zprávu na světě! Petr mě požádal o ruku a já jsem souhlasila! Vlastně jsem k tomu byla rozhodnutá už dávno před tím, než mu to vůbec přišlo na mysl. On nad tím takto asi nepřemýšlel, věděla jsem ale, že je to jen otázka času. Okamžik, kdy se mu rozsvítilo a on si uvědomil, co udělá, jsem ovšem poznala naprosto přesně. Bylo to v posteli, jak jinak. Vykoupali jsme se a šli jsme si lehnout a vlastně jsme se ani k ničemu nechystali. Cítili jsme se totiž tak blízcí, důvěrní a naplnění, že se zdálo, že nic víc není zapotřebí. Možná to způsobil nějaký pohyb, povzdech, nebo jen myšlenka, ale najednou se mezi námi rozpoutala vášeň jako uragán. Bylo mi jasné, že něco strhne, smete a zboří, a až přejde, nic nebude takové jako dřív. Jedno staré rčení totiž praví: „Jak nahoře, tak dole.“ A já jsem to teď na vlastní kůži zažila. „Miluju tě,“ křičel, zatímco dole plival a prskal totéž, a volal moje jméno. A to, co měsíce prožíval ve slabinách, se mu poprvé zračilo v očích jako poznání. Vyslovil se tři dny poté. Sám řekl přesně to, co jsem už dlouho měla na srdci. Ani Vám, Františku, nedokážu popsat, jak jsem od té doby šťastná: protože vím, s kým chci být a duší i tělem patřím jednomu muži – přesně jak jste si přál.

Doufám proto, že teď už nebudete proti, abychom se znovu vídali a že mi nebudete bránit, abych Vám přijela popřát k narozeninám. Ráda bych s Vámi při té příležitosti pro Vás vybrala nový koupací plášť. Ten, který jste měl na sobě, když jsme se seznámili v lázních, by si zasloužil vyměnit, a k osmdesátinám rozhodně patří pěkný dárek. A Vy ho určitě ještě hodně užijete, nemám pravdu?

Vítěz bere vše, část 7

Brzy poté, co osaměl, zastavil a hleděl před sebe. Tak ona ví, jak se doopravdy jmenuju, říkal si. A věděla to zřejmě od začátku. Hned mi bylo divné, že mi po dvou minutách na internetu na sebe dala číslo. Nikdo to nedělá, nikdo. Kdyby o mně nevěděla i ostatní věci, určitě by se vyptávala, snažila by se ze mě něco vytáhnout. Ostatně, neprořekla se několikrát? Třeba tehdy, když si manželka uprostřed týdne usmyslela vyjet si lodí, a on s ní proto musel zrušit rande. Vymlouval se jí na obchodní jednání, ale ona se smíchem řekla: „Stejně budeš někde u jezera!“ Nebo tehdy, když se porouchala jejich bílá fabie. „Jak já jenom zdůvodním, že trčím uprostřed lesů v neznámým autě?“ přemýšlel před ní nahlas. „Řekla bych,“ pronesla tajnůstkářsky, „že ten, kdo ti z ní odnesl naši úžasnou chlupatou deku, se nebude moc vyptávat“ a jemu se okamžitě vybavil starší syn, před kterým skutečně nic netajil. A vůbec, nebylo největším důkazem, že se mu neomlouvala, nic se nesnažila vysvětlit? Nejhorší podezření se mu spojilo v jistotu. Oddechl si, že odolal pokušení říct jí o Otovi a pozvat ho s nimi do bazénu. Byl rád, že s sebou jako překvapení jednou nepřivezl dávnou kamarádku a místo jednoho rande ve třech měl dvě ve dvou. Přemýšlel ale co teď. Co s ní. Dobře šukala. Povzdechl si. No, ale nebyla první a dá-li bůh, ještě pár let nebude ani poslední. Přiznala se mu, že ho miluje. Věřil jí to. Jsou chvíle, kdy ženská nelže. Na to se mu bude dobře vzpomínat, vždyť vypadala tak nedostupná. Ale jiná na rozdíl od ní aspoň nebude nebezpečná. Chvíli si dá pauzu. Vyčistí vzduch, zklidní prostředí. S ní musí skončit. Zamyslel se nad tím jak. Rozhodl se setrvat až do konce u své verze. Nikdo z něho nikdy nevytáhne žádné přiznání, ani nic co by se mu mohlo podobat.

Po několika dnech jí poslal zprávu: Milá Štěpánko. Pořád nedokážu přenést přes srdce to, co se minule stalo. Víš, co myslím. Mě jsi jménem nikdy neoslovila. Fyzicky jsi se mnou, ale miluješ někoho jiného. Asi teď řekneš, že kvůli tomu jsme se přece neseznámili, a máš pravdu. Jenže u mě se to tak vyvinulo. Už to nezvládám a ty takhle stejně nejsi šťastná. Proto si myslím, že bude lepší, když už se nebudeme vídat. Odpusť a líbám, Petr. Čekal, že se ještě párkrát ozve. Tipoval si, jestli se bude omlouvat, jestli ho bude přemlouvat, nebo jestli snad výjde s pravdou ven. V každém případě si byl jistý, že argument zlomeného srdce přebije cokoliv, a ještě to bude ona, koho bude hryzat špatné svědomí. I v tomto ho překvapila. Už o ní nikdy neslyšel.