pátek 23. prosince 2011

Otázka jménem ztráta

Mám přítele, kterého mám nesmírně ráda. Přítele, který je ve věku, kdy se umírá. Často mám o něho strach a neumím si svět bez něho představit. Tento týden na něj obzvlášť myslím kvůli úmrtí Václava Havla. Vyvstala mi totiž otázka se jménem ztráta.

Václava Havla jsem taky měla ráda. Hodně věděl, uměl přemýšlet, docházel k závěrům a stylu života, za který není třeba se stydět. Stál za tím, co si myslel, i sám za sebou, i ve věcech, které mu ne všichni schvalovali. Neměl potřebu být oblíbený. Oženil se s kým chtěl, a kdy chtěl, i když to prý bylo moc záhy po smrti jeho první ženy. Byl mi sympatický, protože kouřil. Ne kvůli cigaretám samotným, ale proto, že si na nic nehrál. Věděl, že mu to škodí, ale právě tím, že byl nedokonalý, byl lidský. Pokud vím, nikdy si nestěžoval na život, který mu připravili komunisti. Jak to vnitřně cítil snad ví jeho nejbližší, ale pochybuji, že se cítil ukřivděný. Byl příjemný a přístupný. Buržoazní synek, který vůbec nebyl měšťácký. Navíc měl potřebu umělecky tvořit a ti, kdo na tom jsou podobně, ví, že každá taková duše hluboce hoří, někdy se i spaluje. Každopádně není lhostejná k životu, k lidem, k tomu, proč tady všichni jsme, proč tady ona je. Václav Havel tvořil a vysvětlil nám to po svém, svým dílem.

Toužila jsem se s Václavem Havlem setkat a povídat. S jeho odchodem jsem zjistila, že jsem to prošvihla. Že na lidi, které chci poznat, nesmím čekat, ale sama je oslovovat. Dokud mám čas. Se svým přítelem, který má odžito jednou tolik víc let než já, jsem to stihla a jsem ráda. Je součástí mého života, která mě ovlivnila, bez které bych to nebyla já. Jen mě děsí, že i zde mě čeká ztráta, že je nevyhnutelná.

A všimla jsem si hrozného jevu. V naší kanceláři dnes místo hudby zněl přímý přenos z Havlova pohřbu. Ztráta nabývala obrysy a zvuky. V hrudi jsem měla málo místa a zdálo se mi, že srdce tak divně studí. Počítač mě pálil do očí. Přesto jsem vnímala, jak je mi protivné všechno, co je církevní. Byla jsem schopná zbystřit, když někdo pronesl, ať se modlíme za spisovatele a jejich jasnozřivost a vhled, jako by to snad platilo i mně. V minutě ticha jsem nebyla schopná s prací přestat. Ťuk sem, ťuk tam. Jiná kolegyně ten čas útrpně provzdychala. Okamžitě po skončení, se prodejní oddělení začalo hádat o faktury, jedna dívčina se rozběhla kanceláří. Doťukala jsem svou překládanou větu a těžiště pocitů se mi přesunulo níž, mnohem níž. Dnes večer uvidím muže, na kterém mi záleží. Cítila jsem erotické vzrušení a hlavou mi bleskla myšlenka, že snad dnes večer v jeho náruči nebudu jako mrtvola. Až po chvíli mi došlo, jak to srovnání bylo morbidní.

V jednu hodinu odpoledne někdo přenos vypnul. Zavládlo ticho s pravidelnými ťuk, ťuk a hahaha smíchem. Život, na chvíli zastavený, se rozpohyboval a – šel dál. Život JDE dál. Ať je jakákoliv ztráta, vždy bude něco, co je potřeba vyťukat, čemu se smát, s kým se milovat. Přemýšlím jen, jaké to bude pak. Až ztráta bude moje, mé části života. A bojím se, že situace bude prakticky stejná – život půjde dál. Život se totiž nestará, jestli jsme přišli o rodiče, dítě, přítele nebo Václava Havla. Život je karnevalová představa. Jen občas nás zaujme víc určitá postava. Každá dřív nebo později zmizí, některá ale přesto zůstává: ta hlavní, ta důležitá. V lineárním proudu života bude můj bělovlasý přítel jako kolmá vertikála, ke které se budu vracet v pocitech a myšlenkách. Bude tam silnější a výš, než kolmé vlákno Václava Havla. Budou tam, i když život jde bezcitně dál.

úterý 13. prosince 2011

Apokalyptická

Jsem svá vlastní katastrofa
Říká mi to psychiatr
Říká mi to léčitelka
- i když jemně.
Jsem svým drsným nepřítelem.
Špatná je ruka, kterou tisknu
Špatná jsou ústa, která líbám
Špatná je práce, kterou dělám
Kazí se vzduch, který dýchám.
Jsem chodící katastrofa
nepřibližujte se ke mně
i když -
jste-li dobří, minete mě.
Přitahuji sobě rovné
nebo ty, co přispívají
ke zničení katastrofy

pátek 2. prosince 2011

Modrá minuta


Hledím z okna
Jaké to krásné odpoledne
Obloha je modrá
Jako tato minuta
Lehká
Proměnlivá

Co na tom,
že ji čeká zima
Teď je barevná a teplá
Jako hotová jídla

I minutu lze zamíchat
a prohřát
Nepodávat ji s ledem
ani s ní netřepat
Prostě ji konzumovat
A být vděčná, že je, že byla

neděle 27. listopadu 2011

Dodatek k adventní petici

Chci muže, který je tady a teď
Který se umí smát a radovat
Který mou přítomnost přijímá jako dar
Jsem přece královna
Možná i anděl
 ale s vaginou mezi nohama
Chci muže, který to rozpozná
Muže bojovníka
Ani já nejsem žádná chudinka
Spíš Amazonka
Chci muže, který je chlap
Jako já jsem madona i krotká děvka
Chci, aby mě dostal
A já mu podlehla
Chci, aby byl tak bílý
Jako já jsem černá
Muže, se kterým vytvořím 
Dokonalý jang a jin




Adventní petice

Domnívám se, že dnes začal advent. Tuším to podle toho, že jsem do adventu měla termín na jeden článek a kolegyně mi pomohly vydedukovat, že to znamená do neděle. Tak tedy advent, předvánoční období. Všimla jsem si, že na nás už útočí nazdobené stromy. Jejich hábity jsou kovově vybavené jako v armádě. Překvapilo mě ale, že mi to letos nevadí. Na pohled je to pěkná dekorace a hezké věci se učím vítat celým srdcem.

S adventem prý ale přichází i temné energie a jejich síla právě 24. 12. kulminuje. Věříte tomu či nevěříte? U mě se to už lehce projevuje. Super soutěživostí kolegyně, nevysvětlitelnými záchvaty nostalgie. A proto, ať je to jak chce, rozhodla jsem se k této petici. Před Vánoci si budu středem pozornosti. Budu se hýčkat a rozmazlovat jak jen to půjde. Vídat se s lidmi, kteří mě umí rozesmát, kteří jsou veselí, tvořiví a hraví. Budu si pouštět hudbu, která mě baví a zabývat se věcmi, které mě povznášejí. 

Dost na tom, že jsou tak krátké dny a tma se za ruku vodí s nízkými teplotami. To na míru chladu a temna stačí. Zbytek si prostě budu sama a svým výběrem prohřívat a prozařovat. Myslím, že je to petice dobrá jako hra, ve které nikdo neprohrává. Ale ani nevítězí. To tak, tupé temné síly! Já advent přežiju ve zdraví.

Petici sepisuji v kavárně Platýz. Číšník ani nevypadá jako číšník, ale jako kámoš, který je rád, že vás vidí a z té radosti vám nese pití. Usmívá se a tím svítí. Sem musím během adventu častěji zajít. V mé petici totiž také stojí neobklopovat se otrávenými ksichty. Ani tupě horečnatými výrazy, pro než vánoční dárky jsou jedinou adventní starostí.


pátek 25. listopadu 2011

Cinderella

Letím jako Popelka na bál
                svůj třetí
Akorát můj oříšek je celý
                nevyloupnutý
A taky na sobě nemám
večerní šaty
                spíš vojenské boty
Lásku v sobě zadupávám podpatkem
A stejně zelenými lístečky vykukuje
                Svině
Zadusí mě
Až přijde princ bude to
jako by se někdo prošel po mém hrobě
Mráz běží po zádech
a s ním kundalíní energie
Mám v ruce nuts
                A to funguje i v angličtině



čtvrtek 17. listopadu 2011

Dojmy ze 17. listopadu 2011

                Po osmé hodině ráno se na našem jedenáctém poschodí mohutně střílelo. Takto si dnes po ránu hrají děti na počítači. Tramvaj, která mě vezla do práce, byla ozdobená dvěma státními vlajkami. Všude byl klid jako ve státní svátek. Uvědomovala jsem si mír. Před dvaadvaceti lety zde byla nejistota, napětí, vyhrocené momenty žití. Jako když se dvě síly perou o to, která bude u moci a vítězství je otázkou života smrti. Cítím to a jsem vděčná, že je to pryč. Praha a Vltava, kolem které do práce jezdím, je i v listopadovém šedém závoji krásná jako tajemně svůdná milenka. Dnes obzvlášť si cením, že je Praha bezpečná a klidná. Samozřejmost to není. Cokoliv dobrého není samozřejmost, nikdy. Vím to tak dobře, že si toho každou minutu cením.

                Ve stejném městě a ve stejnou dobu dýchá jeden muž. V tomto období je mu zima víc, než většině z nás. Milenka Praha ani živá žena ho příliš nezajímá, krása je v tuto chvíli méně důležitá hodnota. Nadechuje se a srdce mu tluče, ale život neprožívá. Není doma. Vzdělaný, sečtělý myslitel osudem připomíná muže z rodiny Vladimira Nabokova. Akorát kontinenty si prohodili. Od řeky, kde kouřívám, než nastoupím do metra, skoro vidím, kde bydlí.

                V práci je ticho a klid, v moderní kanceláři internetové módní firmy jsem spolu s kolegyní jediná. Před revolucí, před dvaadvaceti lety, v naší rodině panovala představa, že vystudovat slévárenskou průmyslovku pro mě není k zahození, protože stejně v životě budu tak akorát vařit kávičky nějakému komunistickému řediteli. Kdo by si tenkrát pomyslel, že dnes budu přes internet spojená s celým světem, překládat texty psané v zápaďáckých jazycích a zabývat se luxusním zbožím.

                Ve stejné síti je i on. Vidím ho na obrazovce, když je přihlášený. Dovedu si ho dokonce představit v jeho nepohodlném, stísněném pokoji. Doktor práv a filozof tmavých vlasů a očí. Na fotce je rozesmátý. Ve skutečnosti… Tekutý, neuchopitelný, nezařazený, neukotvený. Bez práce a uplatnění, v zemi, ve které nechce být a jejímuž jazyku nerozumí. Napadlo ho někdy, třeba před dvaadvaceti lety, že jako intelektuál může jít do vězení?

                Za chvíli půjdu na oběd. On často prý ani nejí, spí maximálně pět hodin. Přemýšlím, jaké to musí být – ve vyhnanství. Nevím. Dějiny za mě vyřešily dilema jak jednat, když je člověk dospělý, za prezidenta má diktátora nebo tyrana a nesouhlasí s tím, co se děje v jeho zemi. Dějiny to vyřešily za nás všechny. Tady. Problém ale zůstává snad jako lidská konstanta. Jak zůstat čestný, když člověku hrozí fyzické ohrožení. A jak se s tím vypořádat. Často přemýšlím, co bych na jeho místě dělala já, kdybych byla odkázaná na zemi, v níž jsem nevyrostla. A zase jsem vděčná, protože jsem doma a Praha je bezpečná a krásná, a já můžu být každý den bezstarostná a veselá. Jediné střílení, které slyším, je akorát to od souseda. A to bych si i pro tmavovlasého právníka obzvlášť dnes přála. Protože svoboda je nezaměnitelná hodnota. Je sametová.