Bezmoc postiženého rytíře

Vidím to jako bych tam byl. Sedí přilepená k oknu a za ním se to míhá – černá – bílá, černá – bílá, černá. Až dorazí, bude už jenom černá.

Přitom to letos vypadalo tak nadějně. Zatímco já jsem ustaraně pošilhával po kalendáři, ona rokem proplouvala jiskřivě a lehce, úplněk neúplněk, měsíčky neměsíčky, měsíc sem nebo tam. Jako by jí přestal plynout čas. Snad proto, že se ponořila do jiné dimenze. Konečně se prosadila jako bytová designérka. Vždycky jsem věděl, že je výborná, no a teď to konečně ví i celé město. Čas se jí už netáhne ze dne na den, nemusí čekat na spásné víkendy, polovinu měsíce jí nepřipomíná výplata na účtu. Pluje si na vlnách bytového textilu v mezičasí projektů a zakázek, které se překrývají a prolínají, obklopená barvami a vzory, ze kterých tvoří úchvatné a nápadité celky.

Zrovna když už jsem si myslel, že máme vyhráno, tak se to projevilo.

„Už mám objednané ty hedvábné vzorkovníky,“ říkala mi zrovna dobrou zprávu.

„Vážně? A kdy ti je dovezou?“

„V Monderý. Teda v Monday. Ne, v úterý.“

Krve by se ve mně nedořezal. Příznak první – zakoktává se a plete si slova. Sakra, i kdybych to čekal, tak aspoň o měsíc později.

„Adriano! Už to na tebe zase jde!“

„Kruci, nech mě být, nic mi není!“ utrhla se a přejela si rukou přes obličej.

Bum bác. Překročila první fázi a je rovnou ve druhé. Nesoustředí se na to co mluví, je podrážděná a agresivní. Co proboha mohlo vyvolat takovou reakci?

Vážně svoji holku nemám ve zvyku šmírovat, ale musel jsem přijít na to, co za tím vězí. Rozhodli jsme se přece, že to budeme zvládat spolu. Že se bude vyhýbat všem nebezpečným místům a předmětům. V diáři na minulý týden měla plno schůzek. Studio, švadleny, truhlář a kadeřník mě neznepokojovali. Co schůzky s klienty? Práce ve vile, jeden penzion. Noví klienti – schůzka ve studiu, schůzka v obchodním centru. To mi hned bylo podezřelé. Z obchoďáku dostává vyrážku jen o něm slyší. Muselo se tam něco stát. Šel jsem to obhlídnout a i když netrpím její, ehm, chorobou, málem to se mnou praštilo. Jen jsem vstoupil, málem jsem se napíchl na trojici blýskavě ověšených jehličnanů. Sakra, království bych kvůli ní vymýtil od všech trnů a stejně se vždycky píchne. Musí, není vyhnutí. Dnešní džungle roste jako zběsilá. A tentokrát ji tady máme už v půli října. A od této chvíle bude jenom hůř.

Problekotali jsme se dříjnem, zazakázkami a frakturami-fakturami rovnou do třetího stádia. Pamatuju se, jak mě poprvé před třemi lety vyděsilo. Čekal jsem tehdy v kavárně na svoji usměvavou a optimistickou přítelkyni a přišla osoba s podezíravým pohledem. U kávy ostražitě těkala očima a ošívala se jako posedlý v blízkosti exorcisty. Všude zářily hvězdy a andělská křídla a ona, smrtelně bledá, šeptala: „Musím ven, musím ven, je mi zle...“ a dlaň si tiskla na hruď. Když jsem ji později v noci objímal, zjistil jsem, že jí tam něco roste. Pod měkkým masem jsem nahmatal tvrdé hrbolky. Odtáhl jsem se překvapením, ale když jsem se jí podíval do tváře, ucukl jsem zděšením.

„Jaké to je spát s postiženou, co? Mám to tam celou dobu!“ vysmívala se mi. Naštěstí jsem si všiml, že nad výsměšnými slovy se vznášejí oči polapeného zvířete. A tak jsem se seznámil s dýní. S dýní, která mé milé koncem každého podzimu začíná růst v hrudi. Hnojí ji jmelí, koledy, hvězdy a komety, dokonce i svíčky. Živí se jimi, zvětšuje se a tvrdne, až málem nemůže dýchat a bývá jí zle odporem. Brzy její hrbolky ucítí až na zádech. Ale to už neuvidím. V prosinci se prostě nemůžeme vidět. Důvod je příliš hrozný. Je totiž něco jako vlkodlak. Vlkodlak? Prostě transmutant. V prosinci u ní probíhá proměna, která je příliš ponižující a děsivá.

I letos se celý listopad vláčela s tím cizím předmětem uvnitř. Tlačil ji na srdce, krátil jí dech až málem k mdlobám a hodně kašlala. Nic nepomohly ani černočerné brýle, které ustavičně nosila na očích. Svět byl prostě zaplavený předměty, kterými se ta bestie živí. Bohužel doslova po celé zeměkouli. Odvézt bych ji musel nevím kam, abych ji toho ušetřil. A i potom – kdo ví. Nejspíš by ani to úplně nepomohlo. Copak se dá zrůdné nastavení vymýtit změnou prostředí? Nespustí se snad degenerace čistě tím, že biologické hodiny zaznamenají prosinec?

Letos nejprve přišel na řadu odbarvovací šampon, kterým si den co den drhla své doruda obarvené vlasy. Pak se začaly objevovat červené, zlaté a stříbrné stužky. Ozdobné papíry. Kazety s mýdly, bestselery a papuče už byly jasným důkazem, že pozbyla vlastní vůli a proměna ve svých nutkavých projevech je v plném proudu. Jízdenka na autobus byla završením začínající zkázy. Jenže kam jinam by měla jít? Proměna se musí odehrát, ani vlkodlak nezastaví měsíc, ani upír nezadrží ručičky hodin.

A tak se teď řítí autobusem a s každým kilometrem se mění. Ubývá jí let. Až za tmy dojede, řidič se podiví, že takto pozdě vypravili na cestu školou povinou dívku. Cestovní kabelu tak tak dovleče k domu na předměstí a když zazvoní, přede dveřmi bude stát jako malé děcko. Čekat ji bude samotná žena. Když se ráno probere, bude narvaná do dupaček bezmocně ležet na zádech a poslouchat jakýsi vyšší a nízký hlas vznášející se nad ní v rychlých kadencích.

Čtvrtého dne se mi vrátí. Zničená a zesláblá, ale zase ona, moje skvělá partnerka. „Miluju tě,“ řeknu jí, „a už jsem vymyslel, jak spolu o Velikonocích pořádně oslavíme Velký pátek.“ Ani já toto období nemám rád, i když jsem ze své transmutace z devadesátisedmi procent vyléčený. Ta tři procenta, která mě pořád drží drápem, naštěstí uspokojí to, když na pohlednici s předtištěnými větami načmárám něco, co připomíná jméno John, a pošlu to hodně daleko od sebe.

Potkali se - kdy a kde?

Potkali se na Silvestra. Kdyby potkali, doslova do sebe vrazili, když se těsně před půlnocí všichni hrnuli ven na terasu, aby se podívali na ohňostroj. Měla bílou, vysoko vyčesanou paruku, přes oči černou škrabošku a purpurové, nahoře vypasové šaty s dlouhou, širokou sukní. Na rtech měla nanesenou fialovou rtěnku se zlatým nádechem a vedle nich pihu krásy. V bledém obličeji to vypadalo, jako by spolkla karafiát, z něhož vylezl brouček, který v něm měl úkryt. Do tváře jí viděl, protože byla jediná, kdo se tlačil opačným směrem, a dost rázně. Jeho by málem praštila loktem, kdyby jí ho jedním hebkým pohybem odshora dolů nezměnil na vláčnou paži. Bylo to něco, co v životě neudělal. Neznámých žen se nedotýkal, nikdy, a i s těmi, s nimiž se sblížil, mu to trvalo nemožně dlouho. Některé z těch, o které se ucházel, ho dokonce kvůli tomu opustily, s představou, že se mu dost nelíbí, nebo s podezřením, že je homosexuál. Možná mu odvahu dodalo pár skleniček vypitého vína anebo to způsobila jeho maska. Žena k němu vzhlédla. Ano, vzhlédla, přestože sám měřil sotva metr sedmdesát. Byla by mu připomínala porcelánovou panenku, která seděla na stole v obývacím pokoji jeho babičky, kdyby se jí na čele těsně nad nosem nevytvořila vráska evokující drobnou prasklinu nebo nepatřičný černý chloupek. Pak se brouček na její tváři mírně posunul a fialový karafiát se otevřel. Jeho střed byl chvílemi růžový, chvílemi bílý, podle toho, jestli se na něho žena právě usmívala nebo mluvila. Barvy se střídaly tak rychle, až mu připomínaly dětskou papírovou skládačku, která se nasazovala na prsty, jimiž se pak rozpohybovávala. Fascinovaně na ten kaleidoskop hleděl a nic jiného mu ani nezbývalo, protože mezitím vyšlehl ohňostroj a povyk a on neslyšel jediné slovo. Když pak otevřela náruč, bezděčně ji napodobil. Několik minut se objímali, potom ho vzala za ruku a odváděla ho pryč.

Proplétali se davem lidí až se octli v chodbě vedoucí k ložnicím pro hosty. Z hlavních sálů jim ještě chvíli v patách běžela rozjařená hudba, sem tam potkali někoho v masce, jinde se z pokojů ozývalo soukromé silvestrovské juchajda. Panenka ho naléhavě vedla za sebou, občas se otočila, usmála a spiklenecky mrkla, její purpurová, černá a bílá se mu míhaly před očima a nedaly mu v klidu si rozmyslet, kterou z těch barev by mohla mít její mušlička. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že bude jiná, nachová a s perleťovým zvlněným okrajem, se Panenka u jedněch dvěří zastavila, z korzetu vykouzlila klíče a začala odemykat. Zezadu ji objal a ona se k němu přitiskla. Užuž se chystal, že ji políbí na krk, když řekla: “Miláčku, později, teď musíme odstranit tu krev.” Opravdu řekla krev? Najednou měl pocit, jako by na něm byla provedená kastrace. Do pokoje se ale nechal vtáhnout lehce a dokonce za sebou zavřel. Byla tam tma jako v pytli; okna vedla do zahrady. Panenka zřejmě po paměti odešla do koupelny, kde rozsvítila a krátce nato pustila vodu. “Sakra, kde vězíš?” zavolala na něho a jemu najednou došlo, jakou každá jeho žena prozatím dělala chybu: očekávala iniciativu od něho. Poslouchat ženu, ať už chtěla cokoliv, byla úleva. Napochodoval za ní. Uprostřed světle vykachlíkované koupelny se vzorem stromů a květin stála Panenka jen v černém krajkovém prádle a podvazcích a drhla prostornou vanu celou od krve, jako by bílou, černou a červenou neustále musela mít v rovnováze. Její šaty někde zmizely, snad ve vedlejším pokoji. Z toho pohledu a myšlenky se mu udělalo krásně špatně. Rád by ji ohnul přes vanu, ale místo toho se naklonil k záchodové míse. “To jsi tak přebral nebo co?” zasmála se vesele. Pramen vlasů se jí při tom uvolnil ze složitého účesu a plazil se jí teď po tváři. V té chvíli si uvědomil, že to není paruka, ale její pravé vlasy.

Vypláchl si ústa a přišel za ní, neodolatelně ho lákalo hadí kousnutí, dřív, než si to Panenka rozmyslí a strčí hada za ucho. Oddělal jí ho z tváře. “Jak se ti to stalo?” Kupodivu se k němu otočila a v očích jí svítila zvláštní něha. Objala ho kolem krku, houbu zbrocenou saponátem a krví pocítil na zátylku. “Už jsem se bála, že se nikdy nezeptáš. To bylo tak...” a pak mu vyprávěla příběh, při kterém nevěděl, jestli ho mámí ovíněná mysl, jestli mu povídá fantastickou pohádku na uspání, mluví v metaforách, nebo je šílená. Ne vždycky prý byla žena, původně byla bílý kůň, teda kobyla, a žila na ostrově. Ráda skotačila a toulala se, až se jednou večer ztratila. Našel ji černočerný kamarád ze stáda a odvedl ji domů. Od té doby byli nerozluční a byla z toho láska. Vypadalo to jako idyla, když tu najednou u ostrova zakotvila veliká loď smutného pána. Byl tak smutný, až si vzal do hlavy, že jedině jiskřivě bílý, skotačivý kůň ho rozveselí. Kdo bere v potaz city koně a srdcervoucí ržání? Nikdo, a proto ji odvezli na jiný ostrov, který byl stejný jako jeho pán – temný a přesmutný. Čekali tam od ní zázraky, ale ona strádala a sama byla čím dál smutnější. Nakonec nejčastěji stávala na břehu, hlavu svěšenou, a myslela na svého partnera. Až se jednoho dne rozhodla, že uteče. No ano, muselo to být po vlnách, musela vzdálenost k druhému ostrovu uplavat. Bála se, ale neštěstí bylo větší, než strach. Skočila do moře. A byla překvapená, jak jí plavání jde. Aspoň nějakou dobu. Pak v dálce za sebou uslyšela halekání z člunu. A začala slábnout. Když v tom se naproti ní objevil černý stín – její milý. A nebylo to zjevení, skutečně si šel pro ni. V životě ho nemilovala tolik, jako v té chvíli. Jenže hned nato ji něco zatahalo. Lano a síť. V ruce jednoho z pánových lidí se blýskla puška. Brzy poté se její milý potopil. Pátrala po něm očima, ale kam dohlédla, bylo jen malé tmavé stvoření, které nikdy neviděla, a které vypadalo něco jako koník. Ji dovlekli zpátky. Jenže když se probudila, byla z ní žena a celá bílá. Smutný pán z toho byl u vytržení a hned se s ní oženil. Jí se na nic neptal, jak jinak. Samozřejmě chtěl, aby mu byla po vůli. Když nepomáhaly lichotky, pomohlo násilí. Sešvihal ji, svázal, zavřel do těsné místnosti, nedal jí jíst, přesně jak byl z dřívějška s ní zvyklý. “Proto jsem ho včera zabila, bastarda,” skončila vyprávění. “Věděla jsem, že se pak objevíš.”

Sakra. Proč si na sebe bral kostým mořského koníka? Byla to přece náhoda. Nebo nebyla? Paměť se mu najednou houpala jako zchátralá bárka na vlnách. Ve vzpomínkách se rázem nedostal dál než k včerejšímu odpoledni, kdy se u moře probudil pod palmou. Zdál se mu před tím sen o muži, o němž si myslel, že je to on, ale teď si nebyl jistý. Zakymácel se a Panenka ho zachytila. Odvedla ho do pokoje a uložila. Pak slyšel jak dodrhla a dlouze vypláchla vanu. Když si k němu přilehla, dala mu ruku do dlaně. Na prstě měla prsten a v něm tu nejkulaťoulinkatější perlu. Věděl to naprosto jistě, i po tmě viděl její odstín a lesk, přestože si nevzpomínal, že by perlu kdy v životě viděl. Ani muž ze snu nemohl, byl ta jakýsi úředník na suchém kontinentu, v době, kdy se porcelánové panenky z babiččina salónu pomalu stanou předměty dobrými tak k výměně za něco k jídlu na černém trhu. Zmocňovala se ho závrať, z prospasti v hlavě a z toho, jak ho Panenka vyslékala a osahávala po celém těle. “Věděla jsem, že se najdeme,” mumlala najednou ztěžklým jazykem. “Jsi si jistá, že jsem ten, koho hledáš?” odpovídal jí telepaticky a ona mu přesto rozuměla. “Jsem. Ani jeden z nás nemá normální pupík, nejsme z lidí,” odvětila mu bez hlásek a jediné samohlásky spíš jako vlnění kdesi v jeho hlavě. “Das ist ende,” pomyslel si jazykem muže ze snu, než vstoupil do sprch v jakémsi ponurém táboře, a byl konec. Ráno se tomu oba řehtali jako koně a jako o závod běželi do stepí ležících hluboko ve vnitrozemí.

Říjen na renesančním statku

Říjen na renesančním statku

léto architektury, zima duší

venku opadané listí

a vevnitř něco umírá a raší

Kouřím kamelky na dvoře

bohatě renesančním

a středověce se modlím

za spasení těch duší

za odvolání inkvizice

za zrušení skřipců a palečnice

které existují stále

ve mně, v něm i v tobě

a přitom se máme

goticky povznést

barokně rozletět

kubisticky přeposkládat

a po svém vystavět

statečný říjen zdobený sgrafitem

 

Prvním opaskem

černým, koženým

přivázal mi ve vteřině ruku k posteli

Tebe bych, holka, mučil tmou,

protože máš při šukání ráda světlo

Druhým opaskem

mi svázal ruku za hlavou

Každý má, děvenko, nějaké slabé místo

Třetím opaskem

mi spoutal nohu k první ruce

Každého jde přinutit ke všemu

a jde to docela lehce.

A víš, co ženy mučí nejvíc?

Čtvrtý opasek

mi poutá druhou nohu k paži

Krysa nebo šváb ve vagíně

Naráží do mě a já mám nejlepší sex

v životě i ve vteřině

Mým slabým místem je

milovat mučitele

ne po tmě, ale v nejprudším světle

Musím ho vidět -

protože vidím sebe.

Divadlo transakční analýzy

Náš režisér je fakt ďábel, nebýt toho, že existuje smlouva, hned bych se na to vykašlala. Už jsem dvakrát málem zdrhla, hodila jsem se marod tak, že jsem pak vážně onemocněla, ale jak říkám, on je ďábel, to jsem pak pořád jenom slyšela “Být silný, být silný!”, jakoby místo herečky chtěl nadčlověka. Ale možná právě o to mu jde, o tu rozporuplnost, sei stark, sei stark, když jsem slabá žena a ještě ke všemu na něm existenčně závislá. Přitom nechápu, co mu na té práci tak dlouho trvá, je to jen blbej miniscénář, das Miniskript, prý mu nejde o pouhé provedení, ale o die Verwirklichung, uskutečnění, a prý mi chybí der Antreiber, hnací síla. Nejradši bych mu se vším švihla, ať si sám dělá cvičení se zrcadlem, co tam tak uvidí, obraz svýho ega, ne? Kdyby to aspoň byla zábava, ale to ne, připadám si jako oběť toho, kdo to napsal. Pořád se tam probírají základní pocity a potřeby a jak se jich postavě nedostává, protože nějak blbě vyrostla a neumí si o nic říct, a když se vyskytne překážka, tak utíká a nikomu nedokáže odporovat a za vším se rozlíhá rodičovský smích nebo das Eltern-Lachen jak on to nazývá. Jenže moje máma dobře říká, že si člověk nevybere, všude je to stejný a člověk se uznání nedočká, zbývá jen držet hubu a makat. To jeden Rodič ze scénáře je jiná třída, spíš nějakej superman ne, o všechno se přičiní, všechno si vyjedná, a je to pěknej sobec, klidně řekne, že je unavenej nebo nemá čas, když se mu něco nechce udělat. Jak se mi ale asi může hrát, když mám za protějšek takovýho ufona? A co už vůbec nechápu je to das Zuwendungsmuster, prý schéma pohlazení, a přitom je to někdy doslova kopnutí. Že by to byl nějakej das Galgenhumor? Realita přece taková není, jo, dobráka lidi nakopnou hned, ale toho, kdo si to zaslouží, to ne. Vůbec je blbost, že o to, co dostáváme, si říkáme, taky jsem čekala tu lepší roli, každý musel vidět, že mám talent a důstojnost a že nepodlízám, ale ne, dostala ji ta káča, co o tom pořád mlela a před režisérem se předváděla. Tak takhle je doba spravedlivá. A heleďme se, moje postava se rozhodne vzepřít a dělat všechno naopak – říká ne, tam kde dřív hned vyhověla, svýmu chlapovi říká, co potřebuje a ať to pro ni dělá! Naivka. Copak někdo někoho poslouchá? Takhle si jenom nadělá nepřátele a chlap si bude myslet, že je potížistka. Pch, to jsem zvědavá, jak dopadne. Cože? To si ze mě někdo dělá prdel? Ten scénář není dopsanej? Prý: “Herečka si uvědomí, že celou dobu následuje starý scénář. Starý přepíše a začne pracovat na novém”. To jako já? Tak tomuhle říkám der Skriptausbruch, scénářový výbuch! I když nakonec, proč ne? No jo, ale vždyť mi nikdo neřekl, co bych měla hrát! A proboha jak? Kde je pan režisér?

Co je mi po tom, že je září

klidně by mohl být třeba žloutnivec

Co je mi po tom, že dvojice se páří

láska a spol není moje věc.

Jsem chorá a přikovaná na Bezdězu

ne játra, ale srdce s plícemi mi ptáci trhají

v bezesných nocích zdá se mi, že lezu

po zrnkách písku výšky Himalájí.

Žloutnivec v tom snu jmenuje se září

a není to jen arbitrární znak

blízkost a něha nezvedají bouři

a po mém boku stojí velký pták.

Až probudím se, co mi bude po měsíci

a po místě, na kterém se ocitám

vždyť i okovy a oběť s vrahem existují ve dvojici

a to, co září, klidně můžu být i já.

Co mě překvapuje na mužích

Co mě překvapuje na mužích? Ale vážení, to, co mě překvapuje, nebude přece vypovídat o nich, ale o mně! A že toho je, ójé! Možná si dokonce pomyslíte, že takové věci bych dávno měla vědět, když chodím po světě skoro čtyřicet let. Tak třeba tohle. Když muži trvá dosáhnout orgasmu třeba dvě hodiny, donedávna jsem si myslela, že je prostě takový. Většinou se přece i říká "To je borec, ten dlouho vydrží," a ani mě vůbec nenapadlo, že to může být dysfunkce, nebo dokonce příznak nemoci, cukrovkou počínaje a srdečními chorobami konče. A toto je, aspoň pro mě, ukázka, že pouhou zkušeností se člověk neučí. Ke konkrétnímu poznatku musí dospět a to mu způsobuje překvapení.

Překvapení s muži mě potkalo poměrně dost a všechna až v nedávné době, přesněji v posledních šesti letech. Vím dobře k čemu se jejich počátek datuje, protože začal pro mě nevídaným objevem. Teď se budu stydět, ale poslechněte si, co pro mě bylo nové v dvaatřiceti letech. Zaprvé: muži milují své děti! Někteří tak moc, že kvůli nim brečí, když s nimi nemůžou být. Odluka od nich je někdy drásá tak, že nemůžou vidět dítě s tátou na ulici, aby se jim oči nezalily slzami. Zadruhé: muži milují své ženy! Někteří tak, že kvůli nim nespí a mají špatné svědomí. Někteří ví, že by pro dotyčnou bylo lepší s ním nebýt, ale milují ji tak, že mnohem horší by pro ně bylo ji ztratit. Zatřetí: sex je pro muže hodnota! Někteří dokonce žasnou, že se jim dostává takový dar, nepřiměřený vzhledu či věku, milují ženu pro její tělesnost a ona pro ně přitom není kurva! A začtvrté: mužská láska někdy může být schovaná za odstup, dokonce za odstrkování a odmítavá slova, ale je tam. Objevila jsem, no ano, klidně se smějte, že až v dvaatřiceti letech, že muži se nedá věřit všechno, co říká.

A pak další překvapení, z jiného soudku. I muži jsou znevýhodňovaní a diskriminovaní. Většinou jako živitelé rodiny, kteří tráví celé dny v práci, nemají tak velký vliv na výchovu, ani tak úzký vztah s dětmi, jaký by mnohdy chtěli. Rozvedou-li se, co se dětí týče mají většinou navrch matky, a když tyto exmanželky děti využívají jako zbraní proti bývalému manželovi, mají muži jen omezené možnosti, jak se bránit. A co když má muž přání, která jdou proti očekávání rodiny či společnosti? Co když chce vyšívat kroje nebo učit na prvním stupni základní školy? Napadlo vás někdy, že když si muž prosadí zálibu nebo povolání, při kterém vypadá jako podivín, že je za tím pořádný kus silné osobnosti? A že muži pro uskutečnění sebe samých navzdory očekáváním potřebují podporu? Pro mě to bylo překvapení!

Celkově se nad muži divím. Jak to vůbec unesou být mužem? Očekává se od nich, že budou silní, nebudou brečet, budou si vědět rady, uživí rodinu, budou výkonní v posteli a mimo postel ohleduplní, a desítky dalších věcí. Být ženou se mi zdá mnohem jednodušší a pohodlnější. Od žen se po staletí mnoho neočekávalo, dodnes nám nikdo příliš nevyčítá rozjitřené city, menší výdělek, drobné i větší výstřelky, průměrný úspěch, ale ani mužské zájmy nebo styl chování. Opačně se to ale říct nedá. Hodnota muže jakoby klesala jakmile neodpovídá zažité představě, zatímco – kdo je žena? U žen se víc přijímá, že může být všelijaká a různorodá, pro ženství je zavedená mnohem šiřší a neuchopitelnější škála. Co víc, zdá se mi, že muž je na spoustu věcí sám. S kamarády sebe, vztah, děti nerozebírá, žije úlohu, kterou na sebe svým pohlavím, které si nevybral, vzal.

A tak, když nad muži přemýšlím, jsem překvapená. I nad sebou, Bude mi čtyřicet a tak málo je znám, že mě dokáže překvapit, že je v nich nejistota, potřeba blízkosti, touha po vytvoření svébytného já, a hlavně – láska? Nejsem náhodou jedna z těch, kdo od nich moc očekává? Vždyť jsem vlastně překvapená, že jsem pod svou představou muže zahlédla prostě člověka jako jsem já sama.

Dobře, abych to shrnula a dál vás neunavovala. Překvapuje mě, že muži, v kterých toto je, se nedají víc najevo. Chápu už, že je v tom mnohdy strach z odmítnutí, selhání a tak dál, ale právě v tom by jim přece mohl pomoct ten zarytý sterotyp, že muž musí být odvážný. Možná by se mohli odvážit být i navenek takoví, jací jsou uvnitř. To, že tyto skutečnosti o nich zjišťuju skoro ve čtyřiceti, se přece neděje pro nic za nic. Á, neřekla jsem vám, kde jsem na tom všem vůbec byla. Vím to od mužských autorů, vím to z knih. Překvapuje mě, že muž se ani v milujících rukou nedá snadno otevřít. A nakonec víc než překvapení cítím lítost, že na rozdíl od knih si v mnoha úžasných mužských bytostech nemůžu číst.