Přicházím tam většinou z Kaprovy ulice a z Kafkova náměstí, a semtam taky z Železné, ale vždycky, když se přede mnou ten prostor otevře, jako bych ho viděla poprvé - zalknu se krásou, která tam je vystavená, všem na očích a přitom tak samozřejmá, až mi připomíná antické bohyně, celé nahé, krásné a smyslné a přesto i v myšlence nedotknutelné. Pokaždé zažiju radost, že to místo vidím, že tam jsem, pocit štěstí, že tam patřím, a úžas, že vstupuju na svoje jeviště. Kouřím a při chůzi napříč náměstím obhlížím kulisy a nasvícení toho dne, všechno je na svém místě, všechno je dokonalé, a jsou-li tam nevěsty a ženichové, musím se usmívat, jak své role berou vážně. Přitom tam jsou to skutečně jen role, malé rozptýlení, drobné pobavení před oponou, otočka a zašustění bílých šatů a úsměvy naaranžované do divadelního objektivu. Oni jediní si myslí, že je to vážně, že náměstí je tam kvůli nim a všechny reflektory namířené na ně. My ostatní - turisté, kočáry, koně, umělci, číšníci, řidiči vozítek, kočí a stánkaři - víme, že jsme tam právě jen ve své úloze.
Ani já tam nejsem jako Martina. Úzkou uličkou s kočičími hlavami vedoucí kolem Týnského chrámu a jeho severního tympanonu z jedné strany a kolem rodiště Karla Škréty a majetku popraveného pána Václava Budovce z Budova ze strany druhé, procházím do své šatny. Na rohu Týnské většinou potkávám prvního kolegu, pána menšího než já, drobounkého a neurčitého věku, sotva mě vidí, šátrá v kapse u kalhot, aby mi při pozdravu mohl dát do dlaně bonbony v zeleném obalu, s přáním, aby se mi líp mluvilo. Nikdy je nejím, ale jsem za ně ráda, protože mě někdo v houfu rolí rozeznává, vlastně mám v panu Zdeňkovi, který si někdy říká Sydney, svého fanouška. Občas se na mě dívá, jak pod tympanonem na kamenných schodech oficiálně vítám turisty na své trase a pak mi říká: "Poslyšte, vidět vás v akci, to je koncert!", v gotické sukýnce mu připadám jako Marlene Dietrich (to asi ty nohy, nebo už špatně vidí), ale nejčastěji si mě pochvaluje jako své morální vzpruhy. Čím to je, nevím, málokdy si řekneme víc než dobrý den-to je pro vás-děkuji. Ale když tam není, taky mi chybí - to je ta část Martiny.
Martina je nejvíc živá, když jdu do šatny. Blížím se tam a ona je čím dál víc stísněná. Nakouknu do obchůdku, kde se prodávají lístky na Prahu a spol. Je-li tam šéfová, oblije Martinu vlna nechuti a deprese, kterou musí rychle překrýt nátěrem úsměvu poslušné zaměstnankyně na cestě do práce. Šéfová plní svou roli skvěle, jenže ji nehraje. Je jako centrum, z něhož vychází černé světlo, něco neblahého a chobotnatého, co se vás pokusí stáhnout do bahna za nohu a nebo aspoň šlehnout. Její svět je jako propadla, temné prostory pod jevištěm, zaprášené a plné pavučin, o kterých mermomocí musí dávat vědět svým pohledem, tragickým úsměvem, vyhaslým zjevem. Kontakt s ní je jako kapky jedu do poháru, přinejmenším vám zkazí náladu, přinejhorším rozbolí hlavu. Vidím ji a je mi jí líto - takové prokletí!, ale zároveň si ji ošklivím, protože se v něm zabydlela, neumí jednat s lidmi a už to ani nezkouší, je politováníhodná jako zakletá černá víla.
Místnost na převlékání za jejími zády je uzounká, má zamřížované okno do dvora, je plná polic, klobouků a černých kabátů a je v ní nainstalovaná kamera, chladné oko, které může vidět, jak si stahuju tričko anebo navlékám punčocháče a mě tato role kupodivu dělá dobře, jen ji musím hrát dostatečně ledabyle, protože my herečky musíme být přesvědčivé. Stejně tam nikdy nestrávím víc než několik minut, volba kostýmu víc nezabere, závisí na části dne, trase, počasí a jen trochu na náladě. Ve dne je sportovní, červené tričko k čemukoli, večer se černě leskne jako plášť kouzelníka nebo se vlní jako temná květina na štíhlém stonku a jen odpoledne je bez klobouku. Pak kolem šéfové vyběhnu ven a rázem je ze mě průvodkyně.
Bylo ale pár týdnů, kdy to nebylo tak přímočaré. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Malým náměstím a Dlouhou byl jako živá tkáň, v níž průvodkyně monitorovala pohyb, barvy a tvary s citlivostí nočního vidění netopýra, a když na určitý jev narazila, zastavilo se jí srdce a uprostřed role si uvědomila, že je Martina. Někdy kvůli tomu dokonce i zapomněla text, ale to nevadí, naštěstí může hodně improvizovat. Když se ale zase dostala do role, byla ještě přesvědčivější, hýřila úsměvy a energií a byla šťastná. Ten prvek je asi stoosmdesát centimetrů vysoký (Martina neví přesně, nikdy jí nešly číselné odhady), jí každopádně připadá vysoký a statný. Nosívá mužné oblečení, rifle, botasky, trička a košile, což se Martině líbí. Nejvíc si ale na něm oblíbila, že je usměvavý a vtipný, humor dokáže vykouzlit snad v každé chvíli a často ji rozesmál. Umí být ale také mrzutý a zasmušilý a to pak Martina neví, jestli ho objemout (to se ale nehodí), nebo se klidit z cesty. Když se ale jejich pohledy zkřížily, usmáli se na sebe, nebo se jí letmo dotkl, bylo to, jako by v ní zapnul tajný generátor, skrze který podávala ještě lepší výkon. Dlouho ho vlastně vůbec nevnímala, byl to prostě druhý šéf a tím to haslo. To až postupně si všimla, že za ní chodí do šatny i ven, jen tak si popovídat, pak jí jednou bylo líto, když ho v zákulisí pár dnů neviděla, a pak se jednoho večera role změnily, stáli spolu před obchůdkem a kouřili a ona viděla, že v té chvíli se potkal unavený muž a něžná žena. Začali se spolu scházet, ne z její, ale z jeho iniciativy, rychle a tajně v bytech neurčených jim, ale turistům k přespání, byly to schůzky na hrnek kávy, na cigaretu, na polibek či dva a nic víc, rychle se vrátit do mumraje a do kanceláře, kde na Martinu čeká šéfová a na něho přítelkyně, spojená v jedné osobě. Chtěli být spolu víc, snad, i když on o tom víc mluvil než pro to něco dělal. Mátlo ji to, sama je jako bouře, když se naplní elektřinou, nedokáže čekat, musí proběhnout blesky, hřmot a liják, taková je prostě příroda a koloběh, aby mohla nastat duha. Trpěla a nechápala ho, cítila jeho ne a ano, jakousi zataženou brzdu a v nádherných světýlkách v jeho očích, když se s ní mazlil, vnímala hřbitovní svíci, hořící kdesi u zdi, ale zato s vytrvalostí věčnosti. Ne, nepřipadal jí šťastný, ne ale její vinou, ale volbou, něžností to chtěla zaplašit, ale nic nepomohlo, jakési trápení na něm lpělo a zůstávalo a o to nápadněji z jeho ironie vystrkovalo hlavu.
A bylo to jako morfologie pohádky. Hrdina je odloučen od rodinného krbu. Na své pouti potkává pomocníka (já doufám, že to byla Martina) a třikrát má možnost, aby se splnilo jeho přání. Oni se třikrát pokusili, vždy se změněnými kulisami. Pomocník dělal co bylo v jeho moci, použil všechna svá kouzla, aby hrdinu učinil šťastným, ale zakletí nepovolilo, princ kouzlem nikdy neprošel, na dosah jemu se zastavil, sklonil zbraň a ochable se posadil. "Udělej se mnou něco," nutil svou kouzelnou vílu, ale asi četl málo pohádek. Žádná moc nezasáhne toho, kdo nechce, kouzlo, světlé i černé, musí mít pootevřené dveře, podmínky musí být připravené. "Nemůžu, protože problém je tady," dotkla se podruhé jeho čela a později s hrůzou slyšela od šéfové jeho věty, naprosto stejná slova, až nevěděla, kde byla původní myšlenka, kdo ji od koho převzal a se zamrazením zjistila, že s ní celou dobu chodila i ona, osoba, kterou by k sobě nepustila a lásku jí nikdy nenabídla.
Tak pohádka skončila. Hrdina se vrátil k rodinnému krbu a bez jediného slova opustil svou dobrou vílu. Potřetí se s ní pomuchlal a už se nikdy neozval. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Rynečkem a Dlouhou je teď jako živá, zanícená tkáň, kterou monitoruji s ostražitostí neprávem potrestaného psa. Pokud se objeví jistá postava, je mi smutno a uhýbám očima. V obchůdku se cítím nesvá a nepříjemně hned nadvakrát, protože tam teď hrozí šéf i šéfová a jejich myšlenková symbióza, dvě těla a jedna hlava. Ještě že jsme na divadle a moje role je stále žádaná a můj kus se stále hraje. Nejčastěji v klobouku a černém plášti nezpodobňuji nic menšího než ústa minulosti Prahy, která se jimi předvádí a chválí. Je to úžasná role, vášnivá, rozporuplná, tajemná, zábavná i odradivá. A i když hra skončí a světla zhasnou, jeviště je pořád impozantní. Ještě jednou po něm s cigaretou přecházím do šatny a divím se, jaké mám štěstí, že do této krásy svou maličkostí patřím. V šatně, kde žádnou kameru už nezajímá, jestli se oblékám nebo jsem polonahá, se změním cele v sebe, ale ani to nepomůže, abych beze zbytku rozuměla svým rolím, anebo Láďovi, Martině, Haně. Nevím třeba, co bych mohla udělat, aby se vrátily usměvavé okamžiky s ním, nevím ani, jestli jde v páru bydlícím pospolu pořádně rozeznat, kdo je kým.
Odcházívám z celodenního představení většinou vyčerpaná. Ještě pořád je mi líto, že se s ním už nepotkávám, že už mi nepíše, kam jsi mi utekla, koťátko. Opouštím svoje jeviště kolem pomníku Jana Husa dokola osazeného nočními návštěvníky, za svatým Mikulášem na chvíli spočinu v náruči Franze Kafky. Divadlo v noci vypadá temně a beznadějně. Mé roli lidé tleskají a i mi za ni platí, ale Martinu by asi nikdo nepochválil, a já ze všech nejmíň. Možná proto, že jí a ději prostě nerozumím, a nechápu, s jakými je to lidmi a co jí ukazují, zatímco proměny konfese, změny uctívaných, důležitý muž v čele, krov z šibenic popravených, interiér zdobený díly věhlasných umělců, věž dostavěná po staletích, duch venkovského děvčete ztýraného zlou paní, luxusní sousedé a hrob slavného hvězdáře se srozumitelně tyčí za mými zády.
