odpusť, že se neozývám, ale jsem na divném místě. Je to les, myslím, že od Antonína Slavíčka. Úplně tě slyším, jak se ptáš: "Ty nevíš, kde seš?" Nevím. Moc toho nevidím, protože hustě prší. Jsou tady ale maliny, které ti tak chutnají. Zahlédla jsem okolo červené skvrny. Což mi připomíná: odpusť, ale jednou jsem ti lhala. Ten malinový koláč, který jsem ti letos v létě donesla, jsem ti neupekla já. Koupila jsem ho v prodejně. Jen jsem si myslela, že bys mě za to mohl mít rád. To víš, ženská. Promiň, že píšu tak škaredě, ale myslím, že ve chvíli, kdy mě mistr maloval, už mu ochrnula jedna ruka. Ten les je barevný, ale není pěkný. Je promoklý, slizký a kluzký a mně je zima. Jsem chatrně oblečená. Prosím tě, jestli mě opravdu miluješ, jak jsi mi napsal, zkus mě najít. Budu čekat. Ach... snad tě to neodradí, ale... to nejsou maliny, co jsem viděla. Je to mistrova krev, tak, jak ji rozstřelila jeho zdravá ruka. A na mně teď je zapsat jeho poslední slova. "Moji nejdražší, nevím, budu-li mít za chvilku odvahy, ale jsem nadobro už bez naděje, že se pozdravím a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid..." Byl mladší, než jsi dnes ty, ale asi mu rozumím. Od chvíle, kdy jsi mě opustil, také nemám co ztratit. Škoda, že na jeho obraze budu věčná. Prosím, přijeď, rozřež mě a spal.
Tvoje Múza
Žádné komentáře:
Okomentovat