Neuvěřitelné se stalo skutečností: ráda chodím do zaměstnání. Slovo zaměstnání zde používám záměrně, nehodí se mi sem slovo práce. Podle mě je v práci šéf, který člověka úkoluje a kontroluje a bez jeho svolení nelze jít ani na oběd. A samozřejmě je to místo, kde se činnost, která se tam provozuje, kritizuje. Vypadat spokojeně je prostě trapné a své místo si chválit znamená být proti všem. Autonomní jednání se v práci nepodporuje. Kolegy pak spojuje hlavně společný nepřítel – zaměstnavatel. Takže nemůžu chodit do práce, když ani nevím, kdo jaký a čeho šéf je. A jestli to vůbec je šéf. Tereza, která by teoreticky mohla něco takového být, je nejvíc popoháněná. Kdykoli jí můžu napsat přes skype, ať zjistí to nebo ono, protože to potřebuji k tomu, čím se zabývám, a ona to udělá. Na pauzy se neptám. Vím, kvůli čemu tady jsem a tak to dělám. Nikdo při tom za mnou nemusí stát, nikdo mě nemusí hlídat a taky se to nestává.
Druhý důvod, proč si myslím, že nejsem v práci, je, že jsem tu pořád zaměstnaná. Tak třeba dnes: kromě překladu desítek reklamních popisků jsem dopsala úkol do tvůrčího psaní. Namáhavě jsem našla antikvariát, kde mají knihu, kterou potřebuji. Objednala jsem si četbu z knihovny. Samozřejmě při tom ještě sleduji přátele na facebooku a soukromé emaily. Prostě nemůžu být v práci, když se tady k smrti nenudím. Ano, tady. Ještě pořád jsem v kanceláři. A jaksi mi to vůbec nevadí.
Žádné komentáře:
Okomentovat