Sedí v koutě a vypadá jako ďábel, rohy nemá a kopyta není vidět, ale ocas ten má, to jo, jeho magnum
je vyhlášené a je prý druhé největší na světě. Na krku má přívěsek, co vypadá
jako znamení býka, ale taky to může být
jen zaklínadlo nebo matoucí stopa, vždyť kdo čeká trable od ďábla, který vypadá jako pověrčivý chlap? Proč by si ale sedal právě tam, do
míst, kde je největší průvan i největší smrad? A kdy odchází? Někdy prostě zmizí
a to není nadsázka, sleduju ho, toho ďábla převlečeného za chlapa. Má rád šero
a soumrak, hodně pije a zdánlivě
jenom zírá, ale kolem něho je díra, které by se každý vyhnul, kdyby tudy
nevedla cesta na záchody. Ďábel si vždycky vybírá cesty, kterými každý musí. Přesto
když se na něho dívám, vybavuje se mi hvězda,
veliká, svítivá a žlutá, tak jak ji vymaloval Bowie, jako těleso blízké, důvěrné a krásné, jakým ji mohly udělat
jen drogy, vždyť vysoko na obloze nic takového není. Zato
dole tady, v našich soukromých
peklech, potřebujeme cukr, abychom
si je osladili a přikryli něčím bílým. A on určitě ďábel je, není možné
představit si, že pracuje, nebo že jí, spí, vyměšuje, že vůbec žije. Občas ho vidím na poli pod Bowieho
hvězdou, to pole je fialové nebo
sépiově hnědé jako ze staré fotografie, a nejsou tam žádní otroci, protože on žádné nepotřebuje a přesto je všechno hotové,
všechno, co je jeho plánem. Ani bič
nepoužívá, to je přece zbraň druhé strany, neříká se snad, že na nás dopadne bič
boží? Ďábel má naopak na sobě korzet,
korzet, který nevyvolává ani hnus, ani vášeň,
je hrůzně přitažlivý jako pití, kdy
se vám ve víno v prstech proměňují hrozny,
i když jste na vinici boží, kde se
každému dělníkovi dostane, co mu náleží a patří. Ne, nemáme dva vládce, vládce je jen jeden. Sedává s námi
v hospodě, nezúčastněně zpitě, s odpudivě krásným obličejem a zároveň
je všude. Manfréd a jeho palác
věděli, že hrůza spočívá v tom, že on má vždycky alibi. Sedí v tom
koutě každý den, vytřeštěně, nehybně, mezi dámským a pánským záchodem společně s velkým
pavoukem. Hrajeme spolu hru: tvářím se, že jsem alchymista a míchám mu lektvar,
je to jednoduché, nesmrtelnost už
dávno není v kurzu, když nám umělci tak pěkně popsali její hrůzu. Teď je
atraktivní smrt, už ani kostlivci ve skříni ne, ti mohli někoho
vyděsit nanejvýš za Jane Austenové, kdy sklep
či půda ještě byli děsivými místy. Vím na beton,
co chce, sleduju ho denně, toho Adónise s prázdným pohledem, jenž vypadá
jako ďábel. Míchám mu studený drink,
a když ho pije, odehrává se mezi námi incest.
Jsme jeden člověk ve dvou tělech, odtržené buňky ve vězení individuálních zhmotnění. Nenávidím ho smrti, je tak
odporný, že lékem bude pouze spojení počínající v jeho rozleptaných
střevech. Neplatí, jak by mohl, když nikdy neodchází, jen se zjevuje a mizí, a
za co taky, vždyť se říká, že v životě jsou zdarma ty nejdůležitější věci.
Ne, jeden si nevydělá, když se rozhodne být katem, a není to práce pro
ctižádostivé, když každá oprátka se stahuje
tak pomalu a nenápadně. Ale uspokojení v tom je. Za každý případ dotažený do
konce vysadím strom a díky tomu žiju
v menším lese, daleko od tady toho všeho.
středa 29. srpna 2012
pátek 24. srpna 2012
pondělí 13. srpna 2012
A story for Manuel (with words: life, arm, ghost, lighter, bullet)
Once upon a time, no, not once upon a time,
actually a year and two days ago, there was a girl who wanted to become a
ghost. Back then there were storms with lightings tearing the night sky, in
which she wished to dissolve, and with thunders by which she wished to be
carried away. She remembers the same acid rain but whether the moon looked like
this, crooked and of burn orange colour, she doesn’t know. She even had an arm,
a secret tool, which would turn her invisible forever. All it takes to become a
ghost is to cross a frontier between two worlds. If you feel heavy in this one,
there you’ll become lighter. But it doesn’t mean you travel light, too. You
don’t. You must pack up all your life, including the moths that appear on your
window when you stay up and write. But at the same time you leave everything
behind: your beloved dog, your favourite pen, your bookcase, a handsome
stranger, a new job, your own apartment, first Spanish class and a taste of
quesadillas the taste of which you still don’t know. If you are serious to
become a ghost, you don’t care. You are none of the known forms already. You
are a bullet aimed at the target, preparing to become a hit of the season, a
hit everyone who hears it will talk about and that will spread around. So, a
year and two days ago there was a bullet-girl covered in a glossy shell. When a
shell opens a pearl appears, a pearl ring with a colour of spermy cream. A ring
which divorces you from life. Are you taking it to be your bride? Do you want
your name to disappear? Do you want to become a substance, a smear? Ask the
bullet girl questions beginning with “do” and she will obediently answer “I do,
I do”. Don’t bother with Wh- questions. Where, what, when and why are details
from another, human time. She’s aiming high, where there is no gravity in the
way, where there is only light.
Once upon a time, no, not once upon a time, a
year and three days ago (yes, time moves on, it actually flies), the realm of
ghosts was full of electricity. Someone was trying to break the gates, get in,
without permission, without ghosts allowing it. An example of human
stubbornness and will. Humans think being a ghost is fun and a relief. They
have a romantic idea of no memory, no duties and random appearing with a
purpose of scaring or lecturing. In fact, being a ghost is a pain. They have a
task: show humans the truth or lie but it is up to people to work out which is
right. It is like a school of higher intelligence yet without an input, guiding
or correcting the mistakes. Ghosts even have a saying: “Has your man found a
meaning?” when one of them seems to be in unusually high spirits. But if the
question required an answer, it would always be “no”. The reality is, there is
no meaning, just truth and lie, dark and light and that’s about it. Everybody
eventually dies. This soul trying to break in was simply about to take a short
cut to another place without a meaning. What’s worse, she wouldn’t put up with
it. She had force and exceptional drive for good, fair play and justice. She
would be able to tell Jesus that letting Jews crucify him would be rubbish and
to equip Stalin’s mistress with a weapon much worse than syphilis. She wouldn’t
be able to be unbiased; she would take sides and leak the higher knowledge. She
was dangerous as all idealists are in any system where unquestioned hierarchy
is set up. The realm of ghosts decided to bolt up.
Once upon a time, no, not once upon a time, a
year and four days ago or now, it doesn’t matter; because what is time, just an
illusion, there was a clairvoyant and she sensed death. The sensation was
getting stronger and denser day by day, it was approaching but whom and where
from she didn’t know. She asked the angels, cards and consulted her crystals
but the answer wouldn’t show. Until the July 20th when the parcel
arrived. The post woman was a new one, probably a substitute for someone taking
a vacation, not young not old, pretty, but unconscious of her looks, and with a
feel of a cloth doll. Her spirit was escaping like air from an inflatable ball.
The clairvoyant, had she believed it possible, would have thought there was a
ghost at her door. She also saw the woman was not possessed. She had simply
chosen a new identity to which she set off with a determination of a bullet.
For a split of a second she also saw the woman was not going to succeed. But
there was something wrong, she saw the post woman caught up in a cocoon or a
net, she couldn’t move and was mute but in her mind was this one though: I want
to die, I want to die. This woman has clearly stopped seeing light. The
clairvoyant shut the door but didn’t let the woman out from her mind.
A year and five days ago, or was it once upon a
time?, the bullet girl decided to shoot in three days time on her father’s 60th
birthday. It should stop when it started, the seed which has been abused and
molested, causing only repulsion and hatred and triggering violence in all
people around it should be eradicated. Together with her the evil will cease
and her father will be reborn to innocent years. The realm of ghosts was
boiling and constantly murmuring. There were voice calling that she should be
given the truth on a silver plate – she’s not capable of seeing it herself, for
supreme power’s sake! - , others were arguing that her act could serve her
father as a source of light or a punishment. Agreement was impossible because
who if not ghosts know that all good can turn evil or the other way round
depending on people’s response which is unpredictable. However unpredictable
the universe can be, though, the clairvoyant was now sure that unless something
diverts it, the post woman will soon end up paralysed. She couldn’t know if
that was right or wrong but she could see the woman had no light. Or rather,
there was something around her that was poisoning her mind and heart. She asked
heavens for permission and when that arrived, the clairvoyant started to
restore light in the post woman’s life with all her might.
The bullet person doesn’t think. What about? There
is a target, a clear bull eye, all will is compressed to fly and hit, merge
with the target, disappear. The mission becomes you, you may perform stuff from
the past but you don’t even know where you are, your orbit has shifted and you
revolve with it. All laws have lost power over you, you obey nothing but you
and your ultimate freedom the mouth of which is sucking you up and destroying
all you have behind. The clairvoyant was confused. She could swear there was an
increase of light and warmth but the death was still sitting there like a moth
with claws. She was constantly trying for three days and nights, the feeling
has changed but the image has not. The forth day she realised she had done all
she could and now she must leave everything up to life.
Three days later, or have ages gone by?, the
clairvoyant was working in her garden when she spotted an old retired postman.
She looked up, greeted him and asked: “Do you know what has happened with that
post woman before you?” He looked at her with surprise. “Haven’t you heard? It
was a tragedy, tragedy indeed. Her father shot himself, and on his birthday.
People say he found a gun which somebody else prepared for himself together
with a goodbye letter. God knows what was in it, but he burnt the letter and
used the gun on himself. There was only one bullet. He was immediately dead.” The
clairvoyant shook her head. The picture was clear now. It wasn’t a dark moth
with claws but a butterfly clinging to life. The colour wasn’t its, it was a
deep shadow hanging over it. The shadow, which will have to be lifted, if the
butterfly finds the strength and will to spread the wings and fly. Well, her
beloved dog, her books and pen, a handsome stranger on the way, a new job, flat
and language and even a new taste of quesadillas will be there to help.
After a few stormy days, the sky calmed down. The
gray metal look broke up and heavens started to shed light. The realm of ghosts
accepted a new soul and it was alright, it was ripe. From this one no troubles
or danger were expected, it entered the sphere where there is no good or bad,
where everything is as neutral as life. In some fifty years it might be called
on a worldly duty again. Or earlier, when all traces of its actions have been
healed or erased, when all has been transformed, all that looked like a crime
but nobody with certainty can say whether it was wrong or right.
čtvrtek 9. srpna 2012
Pohádka pro Zuzanku (se slovy: boty, restaurace, potok, smích, pes)
Bylo nebylo, za devatero horami a
devatero lesy žila byla slečna, která měla k smrti ráda boty. Ta slečna
nebyla stará, ale úplně mladá už taky ne, nebyla ošklivá, ale aby si ji lidé
nepletli s jejím starším bratrem, musela pro to po ránu hodně udělat.
Výstředně se česala, hodně se malovala a hlavně se obouvala do takových modelů
bot, které svět široko daleko neviděl. Pozornost by jistě vzbudila všude, ale
na vesnici, kde bydlela, byla lidem pro smích, pokud ji rovnou nepomlouvali. Slečna
se ale vždy vesele smála, kráčela slepičinci a roztroušenou slámou a vesele si
zpívala, a do toho klapala patnácticentimetrovými neonově růžovými podpatky,
nýty okovanými klíny, důmyslnými platformami nebo pleskala žabkami
z korálků a flitrů, které se navzdory očekávání celé vesnice nikdy
nerozkutálely.
Boty slečnu nikdy nezklamaly,
zato počasí ano. Jednoho léta hojného na přívalové deště se ve vsi rozvodnil
potok, který slečna musela den co den přejít, aby se dostala do práce.
Pracovala v budově s honosným názvem restaurace, v níž se ovšem
skrývalo pohostinství kvalitou odpovídající umístění na vesnickém plácku,
kterému se ze slušnosti říká náměstí. Což o to, ostatní vesničané se přes potok
brodili v gumácích, které nosili do kravína, do lesa nebo na pilu, ale
slečna by přece neobětovala dravé vodě růžovo-zlaté gumáky s potiskem slavného
uměleckého díla od značky Bridget Bardot! Chvíli přemýšlela, že se přebrodí na chůdách, stluče provizorní
můstek nebo si ve svém oblíbeném internetovém obchodě Fashion Days objedná šik
obuv pro rybáře, ale první dvě činnosti by jí zabraly půl dne a poslední čtyři
týdny nebo ještě déle. Musela jednat rychle, neboť jestli teď byla
k smíchu, poté, co by chlapi nedostali svoje pivo, místo pošťuchování a
srandiček by ji začali doopravdy nenávidět. Rozhodla se tedy využít toho, že
vypadá jako brácha, vyběhnout v pánských šatech a starých křuskách,
v restauraci se rychle přepudrovat a vyplout za výčepák v sandálech Nude
Jenifer 350.
Jak si předsevzala, tak učinila.
V nečase nebyl na návsi ani pes a dva vesničané, kteří se brodili nalevo
mezi ploty, měli jiné starosti než šmírovat v čem a jak šla dnes do práce
hostinská. Celý den si myslela, jak to dobře zvládla, když ji vzal kolem ramen
starosta. „Víš, Karle,“ řekl jí jménem jejího bratra, takže jen zalapala po
dechu, „když si chceš dávat barvičky na oči a nosit tyhle boty, budeme ti to
tolerovat, taky jsme tady pokrokoví. Víš ale, takhle, v teplákách, je to
mnohem lepší než se dívat na chlupatý mužský nohy v sukni. Jo, a ségře
řekni, ať si ve školce nehrají furt na doktora. Sexuální výchova je sice
moderní, to uznávám, ale s čím ti prcci chodí domů, vždyť nám ty staré
tady zkazí! Tak jí domluv, přece jen jsi pořád chlap, ne?“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)