A story for Manuel (with words: life, arm, ghost, lighter, bullet)

Once upon a time, no, not once upon a time, actually a year and two days ago, there was a girl who wanted to become a ghost. Back then there were storms with lightings tearing the night sky, in which she wished to dissolve, and with thunders by which she wished to be carried away. She remembers the same acid rain but whether the moon looked like this, crooked and of burn orange colour, she doesn’t know. She even had an arm, a secret tool, which would turn her invisible forever. All it takes to become a ghost is to cross a frontier between two worlds. If you feel heavy in this one, there you’ll become lighter. But it doesn’t mean you travel light, too. You don’t. You must pack up all your life, including the moths that appear on your window when you stay up and write. But at the same time you leave everything behind: your beloved dog, your favourite pen, your bookcase, a handsome stranger, a new job, your own apartment, first Spanish class and a taste of quesadillas the taste of which you still don’t know. If you are serious to become a ghost, you don’t care. You are none of the known forms already. You are a bullet aimed at the target, preparing to become a hit of the season, a hit everyone who hears it will talk about and that will spread around. So, a year and two days ago there was a bullet-girl covered in a glossy shell. When a shell opens a pearl appears, a pearl ring with a colour of spermy cream. A ring which divorces you from life. Are you taking it to be your bride? Do you want your name to disappear? Do you want to become a substance, a smear? Ask the bullet girl questions beginning with “do” and she will obediently answer “I do, I do”. Don’t bother with Wh- questions. Where, what, when and why are details from another, human time. She’s aiming high, where there is no gravity in the way, where there is only light.

Once upon a time, no, not once upon a time, a year and three days ago (yes, time moves on, it actually flies), the realm of ghosts was full of electricity. Someone was trying to break the gates, get in, without permission, without ghosts allowing it. An example of human stubbornness and will. Humans think being a ghost is fun and a relief. They have a romantic idea of no memory, no duties and random appearing with a purpose of scaring or lecturing. In fact, being a ghost is a pain. They have a task: show humans the truth or lie but it is up to people to work out which is right. It is like a school of higher intelligence yet without an input, guiding or correcting the mistakes. Ghosts even have a saying: “Has your man found a meaning?” when one of them seems to be in unusually high spirits. But if the question required an answer, it would always be “no”. The reality is, there is no meaning, just truth and lie, dark and light and that’s about it. Everybody eventually dies. This soul trying to break in was simply about to take a short cut to another place without a meaning. What’s worse, she wouldn’t put up with it. She had force and exceptional drive for good, fair play and justice. She would be able to tell Jesus that letting Jews crucify him would be rubbish and to equip Stalin’s mistress with a weapon much worse than syphilis. She wouldn’t be able to be unbiased; she would take sides and leak the higher knowledge. She was dangerous as all idealists are in any system where unquestioned hierarchy is set up. The realm of ghosts decided to bolt up.

Once upon a time, no, not once upon a time, a year and four days ago or now, it doesn’t matter; because what is time, just an illusion, there was a clairvoyant and she sensed death. The sensation was getting stronger and denser day by day, it was approaching but whom and where from she didn’t know. She asked the angels, cards and consulted her crystals but the answer wouldn’t show. Until the July 20^th when the parcel arrived. The post woman was a new one, probably a substitute for someone taking a vacation, not young not old, pretty, but unconscious of her looks, and with a feel of a cloth doll. Her spirit was escaping like air from an inflatable ball. The clairvoyant, had she believed it possible, would have thought there was a ghost at her door. She also saw the woman was not possessed. She had simply chosen a new identity to which she set off with a determination of a bullet. For a split of a second she also saw the woman was not going to succeed. But there was something wrong, she saw the post woman caught up in a cocoon or a net, she couldn’t move and was mute but in her mind was this one though: I want to die, I want to die. This woman has clearly stopped seeing light. The clairvoyant shut the door but didn’t let the woman out from her mind.

A year and five days ago, or was it once upon a time?, the bullet girl decided to shoot in three days time on her father’s 60^th birthday. It should stop when it started, the seed which has been abused and molested, causing only repulsion and hatred and triggering violence in all people around it should be eradicated. Together with her the evil will cease and her father will be reborn to innocent years. The realm of ghosts was boiling and constantly murmuring. There were voice calling that she should be given the truth on a silver plate – she’s not capable of seeing it herself, for supreme power’s sake! - , others were arguing that her act could serve her father as a source of light or a punishment. Agreement was impossible because who if not ghosts know that all good can turn evil or the other way round depending on people’s response which is unpredictable. However unpredictable the universe can be, though, the clairvoyant was now sure that unless something diverts it, the post woman will soon end up paralysed. She couldn’t know if that was right or wrong but she could see the woman had no light. Or rather, there was something around her that was poisoning her mind and heart. She asked heavens for permission and when that arrived, the clairvoyant started to restore light in the post woman’s life with all her might.

The bullet person doesn’t think. What about? There is a target, a clear bull eye, all will is compressed to fly and hit, merge with the target, disappear. The mission becomes you, you may perform stuff from the past but you don’t even know where you are, your orbit has shifted and you revolve with it. All laws have lost power over you, you obey nothing but you and your ultimate freedom the mouth of which is sucking you up and destroying all you have behind. The clairvoyant was confused. She could swear there was an increase of light and warmth but the death was still sitting there like a moth with claws. She was constantly trying for three days and nights, the feeling has changed but the image has not. The forth day she realised she had done all she could and now she must leave everything up to life.

Three days later, or have ages gone by?, the clairvoyant was working in her garden when she spotted an old retired postman. She looked up, greeted him and asked: “Do you know what has happened with that post woman before you?” He looked at her with surprise. “Haven’t you heard? It was a tragedy, tragedy indeed. Her father shot himself, and on his birthday. People say he found a gun which somebody else prepared for himself together with a goodbye letter. God knows what was in it, but he burnt the letter and used the gun on himself. There was only one bullet. He was immediately dead.” The clairvoyant shook her head. The picture was clear now. It wasn’t a dark moth with claws but a butterfly clinging to life. The colour wasn’t its, it was a deep shadow hanging over it. The shadow, which will have to be lifted, if the butterfly finds the strength and will to spread the wings and fly. Well, her beloved dog, her books and pen, a handsome stranger on the way, a new job, flat and language and even a new taste of quesadillas will be there to help.

After a few stormy days, the sky calmed down. The gray metal look broke up and heavens started to shed light. The realm of ghosts accepted a new soul and it was alright, it was ripe. From this one no troubles or danger were expected, it entered the sphere where there is no good or bad, where everything is as neutral as life. In some fifty years it might be called on a worldly duty again. Or earlier, when all traces of its actions have been healed or erased, when all has been transformed, all that looked like a crime but nobody with certainty can say whether it was wrong or right.

Pohádka pro Zuzanku (se slovy: boty, restaurace, potok, smích, pes)

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero lesy žila byla slečna, která měla k smrti ráda boty. Ta slečna nebyla stará, ale úplně mladá už taky ne, nebyla ošklivá, ale aby si ji lidé nepletli s jejím starším bratrem, musela pro to po ránu hodně udělat. Výstředně se česala, hodně se malovala a hlavně se obouvala do takových modelů bot, které svět široko daleko neviděl. Pozornost by jistě vzbudila všude, ale na vesnici, kde bydlela, byla lidem pro smích, pokud ji rovnou nepomlouvali. Slečna se ale vždy vesele smála, kráčela slepičinci a roztroušenou slámou a vesele si zpívala, a do toho klapala patnácticentimetrovými neonově růžovými podpatky, nýty okovanými klíny, důmyslnými platformami nebo pleskala žabkami z korálků a flitrů, které se navzdory očekávání celé vesnice nikdy nerozkutálely.

Boty slečnu nikdy nezklamaly, zato počasí ano. Jednoho léta hojného na přívalové deště se ve vsi rozvodnil potok, který slečna musela den co den přejít, aby se dostala do práce. Pracovala v budově s honosným názvem restaurace, v níž se ovšem skrývalo pohostinství kvalitou odpovídající umístění na vesnickém plácku, kterému se ze slušnosti říká náměstí. Což o to, ostatní vesničané se přes potok brodili v gumácích, které nosili do kravína, do lesa nebo na pilu, ale slečna by přece neobětovala dravé vodě růžovo-zlaté gumáky s potiskem slavného uměleckého díla od značky Bridget Bardot! Chvíli přemýšlela, že se přebrodí na chůdách, stluče provizorní můstek nebo si ve svém oblíbeném internetovém obchodě Fashion Days objedná šik obuv pro rybáře, ale první dvě činnosti by jí zabraly půl dne a poslední čtyři týdny nebo ještě déle. Musela jednat rychle, neboť jestli teď byla k smíchu, poté, co by chlapi nedostali svoje pivo, místo pošťuchování a srandiček by ji začali doopravdy nenávidět. Rozhodla se tedy využít toho, že vypadá jako brácha, vyběhnout v pánských šatech a starých křuskách, v restauraci se rychle přepudrovat a vyplout za výčepák v sandálech Nude Jenifer 350.

Jak si předsevzala, tak učinila. V nečase nebyl na návsi ani pes a dva vesničané, kteří se brodili nalevo mezi ploty, měli jiné starosti než šmírovat v čem a jak šla dnes do práce hostinská. Celý den si myslela, jak to dobře zvládla, když ji vzal kolem ramen starosta. „Víš, Karle,“ řekl jí jménem jejího bratra, takže jen zalapala po dechu, „když si chceš dávat barvičky na oči a nosit tyhle boty, budeme ti to tolerovat, taky jsme tady pokrokoví. Víš ale, takhle, v teplákách, je to mnohem lepší než se dívat na chlupatý mužský nohy v sukni. Jo, a ségře řekni, ať si ve školce nehrají furt na doktora. Sexuální výchova je sice moderní, to uznávám, ale s čím ti prcci chodí domů, vždyť nám ty staré tady zkazí! Tak jí domluv, přece jen jsi pořád chlap, ne?“

Oběť (povídka pro Christophera, se slovy: ulice, podobný, půlnoc, stůl, modrý)

Pozoruju ji už dlouho, tu holku, říkám holku, ale určitě jí bude kolem čtyřicítky, i když vypadá mladší, to jenom když mi v noci unavená u kasy platí, je zblízka vidět, jaké má na čele vrásky. Anebo je naopak mladší, ale pleť jí zvrásnily starosti nebo je to tím, že tak strašně moc kouří. Chodí k nám už nějakou chvíli, dva měsíce nebo i tři, ale poprvé jsem si jí všiml přes sklo kavárny, když šla po ulici. Měla totiž na sobě ty šaty, pestrobarevné a jakoby pohyblivé, protože jsou ušité z jednotlivých proužků látky, dole a ve výstřihu jsou krajkové a zavazují se kolem krku. Četl jsem o nich v jedné novele od studentky Literární akademie, tu scénu si dobře pamatuju, hlavní postava v nich šla po ulici, potkal ji uprchlík z Ekvádoru, oslovil ji a ona se do něho zamilovala. Od té chvíle se po takových šatech všude dívám a toho večera je na sobě měla ona. Chvíli jsem si myslel, že to byl přelud, nebo vidina, která kolem nás proplula, ale ona se vrátila. Nebyla sama, toho chlápka jsem si buď před tím nevšiml, nebo se k nám vrátila, až se s ním setkala. Nejdřív jsem si myslel, že je to cikán, pak jsem zaslechl, že mluví anglicky, a když jsem jim nesl pití, a ona mu říkala „Ramiro“, pochopil jsem, že je z Latinské Ameriky. Skoro jsem nemohl věřit té shodě, ty šaty, plavovlasé ženské stvoření v nich a Latinoameričan s ní. Napadlo mě dokonce, že by to mohli být oni, ale bakalářku na Literární akademii musel psát někdo mladší a ten chlap nebyl mužské postavě z novely moc podobný, působil jinak. Hezký byl, to jo, ale robustní a jako trn v něm vězelo něco drsného. Zatímco Ekvádorec, jak jsem o něm četl, byl falešný, o tomto bych řekl, že je zlý. Pamatuju si, že mi zatrnulo, ten ji určitě bude mučit, napadlo mě, ale dlouhou dobu si jenom povídali. Pak ale na ni z ničeho nic začal zvyšovat hlas, ona vypadala zmateně, bránila se, cosi mu odpovídala, pak začala být zoufalá, bylo vidět, jak kroutí hlavou a bezmocně pokládá ruce na stůl, dokud chlápek nevstal a nehodil na stůl sto korun. Ona ho ale chytla za ruku, přiměla ho, aby si znovu sednul a stejnou dobu jako se před tím bavili, se dohadovali. Pokud vím, postavy z novely se pohádali jen jednou, byla to taková její chabá vzpoura; z těchto dvou nebylo jasné, co který druhému dělá, ale neupřímnost jsem cítil z něho, a vůli po usmíření jen z ní. Měl jsem sto tisíc chutí k ní přiskočit a říct jí, jak chlapi odtam dokážou být neupřímní a holky umí akorát tak oblbnout. Bylo mi jí líto, té holky z novely i této, kolik citů vkládají do nemožných, nenaplněných vztahů s necitlivými hovady.

Od té doby k nám chodí často, i když nepravidelně, sama, s kamarádkami, s různými muži i s tím svým tmavým. Už je to skoro stereotyp, vím o ní o vteřinu dřív, než přijde, ještě než se objeví u dveří, jako by se rozsvítila ulice. Má už oblíbený stůl, i ten její to ví, když je s ní, vždycky ji vede k oknu. To je ale jediná podobnost. S jinými je plná energie, nápadů a života, směje se a povídá, s ním má vylekané oči, usmívá se váhavě, a čím dál častěji mlčí. Vím, jak to skončí, jen se bojím, aby dřív nepřišla v obrovských slunečních brýlích, které nesundá, ani kdyby byla půlnoc, protože ani ta by nepřekryla ošklivý modrý stín skrytý pod nimi. A tak se rozhoduju, že jí dám přečíst tu novelu od neznámé dívky, která se jí přesto tak podobá. Někdo ji přece musí varovat.

A tak, proč váhat, teď tady sedí sama, asi na někoho čeká, a kouří, takže pokud někdo přijde, on to určitě nebude, on ji vždycky posílá kouřit na ulici. Nesu jí kopie listů novely a sedám si naproti ní. „Něco jsem vám chtěl…“ a rozkládám to bolestiplné dílko. „Vy jste to četl?“ vzhlédne překvapeně. „Ano, vy to…znáte?“ „Já jsem to napsala,“ usmívá se. „A ten váš přítel, to je…?“ „Ne,“ kroutí hlavou a vypadá smutně. Uvědomuju si, jak ji má načtenou a jak je to snadné: když se jí něco dotýká, ani nepočká, až vyhasne jedna cigareta, a má v puse druhou. Nevím jak, ale odvažuju se hlesnout „Proč s ním jste? Vždyť on vás…“ „Já vím,“ podívá se na mě a v kouři se vlní dvě modré kalužinky. Vsadil bych se, že má i stažené hrdlo. „Myslela jsem, že tento bude jiný,“ vypraví potom ze sebe, „jenže nemůže, když ženská je stejná. Za chvíli byste mi nadával třeba i vy.“ Můj náznak protestu umlčí slovy „Jsem prostě ten typ.“ A já vím, že nelže.

A tak k nám chodí s kamarády veselá, sama zamyšlená, s partnerem zdrcená. Děsím se chvíle, kdy by k nám přestala chodit docela. Hlavně ať existuje, i kdyby to bylo po boku dalšího tyrana. Protože já ji mám rád, i když bych ji asi nejradši uškrtil, kdyby byla má. A to ani nemusím být Latinoameričan.

Snídaně

„Ještě spíš, krásko?“ zeptal se.

Nespala jsem, nepředstírala jsem. Všimla jsem si jeho úst a očí. Když se na mě dívá, svítí, září. Vím, že mě občas ve spánku pozoruje. Často se pak neudrží, aby se kolem mě neovinul místo deky. Je velký a těžký, ale hebký. Když se o něj opírám, mám pocit muže, hradby, tepané mříže, hradní stráže, padacího mostu, rytíře. Přestože v jeho zemi rytíři nikdy nebyli. Všímám si také, že se vyhýbá říkat mi jménem. A že se ptá proto, aby mi mohl uvařit snídani. Pro mě to bude oběd. Je dvanáct hodin. Než se vysprchuji a přijdu do kuchyně, bude půl jedné.

Neoblékám se v tomto bytě, snad jen do prádla, které víc než zakrývá, provokuje. Od stolu se dívám, jak se pohybuje. Je jako zvíře z džungle, přirozené, samozřejmé. Z nože v jeho ruce mám strach. Umím si představit, že by mě pobodal. Myslím, že by stačilo ho pořádně naštvat. Lhát, ponížit ho nebo i neúmyslně použít křivá slova. Pak by, možná, mým hrdlem projela patnácticentimetrová střenka. Ale ne v tuto chvíli. Teď nejsme divoši, jsme muž a žena. Vaří mi snídani, míchaná vajíčka se spoustou zeleniny, druhá pánev se nahřívá, aby k nim byla opravdová quesadilla.

Dívám se na něho, je ke mně otočený zády. Upíjím kávu, která je tady jen kvůli mně. On, přestože kávový, kávu nepije. Dokázala bych ho bodnout já? Zezadu, ze zálohy, dokud to nečeká? Ne. Ne a ne, ani tehdy, když mě štve. Nebodla bych ho stejně, jako nemám potřebu si ho usmiřovat. Moje city jsou něco mezi psem a vlkem, jsou zavěšené mezi kontinenty, chvíli nad Atlantikem, chvíli nad Pacifikem, jsou jako lampión se stínítkem. Vím, že čeká, že ho budu chválit nebo se dokonce sám při snídani třikrát zeptá, jestli mi chutná a jestli byl včera v posteli dobrý. Nesnáším ty jeho otázky. Nedá se na ně odpovědět ne, není možné mu upřímně říct, že nevím. Nikdy bych mu nedokázala vysvětlit čím to je, že můj pocit z něho je vlažně všelijaký. Vyslovit to, věřím, že bych nůž neměla pod krkem, ale v hrudi. Je soutěživý, ve všem chce být nejlepší, a jako všichni muži od nich je hrdý či pyšný. Vaří nám snídani, je ke mně obrácený zády, a přesto mě drtí.

Když se ke mně otočí s plnými talíři, mám už nachystaný úsměv. Poděkuju mu v jeho jazyce, ale žádná lež mi přes rty nepřejde. Lhát neumím anglicky, španělsky, ani česky. Říkám buď pravdu, nebo mlčím. Jenže on umí být jako inkvizice. Naléhá, dokud nepromluvím. Páčí ze mě, co chce slyšet, a já ho neumím poslat do prdele. „Chutná ti?“ - už je to tady. „Ano, je to výborný.“ Trochu míň slané, ale dobré to je. „A líbilo se ti to včera se mnou v kině?“ „Nikdy bych nevěřila, že něco takového uděláš,“ zasměju se. „Ale líbilo se ti to, ne?“ „Pořád si myslím, že by bylo lepší sedět na druhé straně. Někdo nás mohl vidět.“ Chvíli se zabývá rozumovým argumentem, proč sedadla vpravo byla lepší než vlevo. „A film se ti líbil?“ „Bože! To byla kravina! Prostě průměrnej film, ničím mě nepřekvapil.“ Potemněl, jako by byl zodpovědný za všechny režiséry, herce a scénáristy na světě a jejich neuspokojivé výkony byly jeho osobním selháním. „Ale jako průměrnej film to nebylo špatný, ne?“ Už mě to začíná štvát, jak musím být mermomocí spokojená. To mi musí tak podlízat? Nebo, když už, než by se mi neustále snažil zavděčit, nemohl by mě radši seřezat? Proč nemůže být i mimo postel chlap?

Přimhouřím kočičí oči, které vím, že má tolik rád. Skoro mám pocit, že z nich jiskří zvířecí zelená. Vidím ho, že se krčí jako před skokem. Stávají se z nás dva tygři. Když chci, umím být pěkná semetrika. Vím, že chce, abych byla poslušná a hodná, já zase, abych ho musela dobývat, abych se musela doprošovat. Nejsem zvědavá na to, aby mě někdo obskakoval, nevím, co si mám počít a jak se mám jako královna chovat. Vím jenom, co dělá služka nebo děvka. „Průměrnej film je prostě průměrnej film. A tohle byla fakt sračka.“ Přestává se usmívat. „To chceš říct, že ani neumím vybrat, na co tě vzít do kina?“ Už jsem rozjetá jako piraňa. „Nic si z toho nedělej, nemůžeš vědět, co je dobrý a co ne, když jsi nikdy nic pořádnýho neviděl.“ Moc dobře vím, že je to podpásovka. Vytahuju se a povyšuju se nad něho kulturním přehledem. Dělám z inženýra, velkého manažera a nejpracovitějšího člověka, jakého znám, vola. Jeho tvář tvrdne a oči ztrácí měkký lesk. Jestliže něco nesnáší, pak to, když je za blbce. Čekám úder zpět, ale ten nepřijde. Prostě se mlčky láduje. Odstrčím talíř a obléknu se, nejdřív do halenky, pak do sukně. Skládám zbraně, zavírám zbrojnici. Kdyby se do ní ještě vloupal, bude vítězství na mé straně. Proto to neudělá, ani kdyby stokrát chtěl. A já ho ze stejného důvodu nebudu svádět. Sex má pro mě smysl jen když je to on, kdo ho chce. Mám pak nad ním převahu a moc, za které ho klidně potěším jeho orgasmem.

Jde mě doprovodit na tramvaj, já kouřím, oba mlčíme. Je začátek víkendu a co budeme dělat, se jeden druhého neptáme. Vycvičil si mě tak neustálým mluvením o tom, jak moc pracuje a na nic nemá čas. Vím, že to není pravda, ale nemám odvahu ho konfrontovat. Navíc je to pro mě pojistka, umožňuje mi nemít ho ráda. „Pamatuješ, jak jsem se tě včera chtěla na něco zeptat?“ „No?“ „Víš, nechápu, co po mě vlastně chceš. Kolik ze sebe si mám pro tebe...rezervovat.“ „Jak to myslíš?“ „No, co jsme, milenci, a pak si můžu dělat co chci?“ „Ptáš se, jestli spolu chodíme?“ „Tak nějak.“ „Já tě beru jako svoji přítelkyni,“ říká vážně s rukama v kapsách. Jede tramvaj. „Touhle se dostaneš na metro domů.“ „Já ale domů nejedu, jdu do města, ještě na dnešek něco mám.“ „Aha.“ Políbíme se. Jako vždy se za mnou dívá a když mu mávám, usmívá se stejně, jako když mě pozoruje nahou v peřinách. Věřit tomu, přísahala bych, že mě má rád.

Je to ale jen hra. V rámci nepsaných pravidel mu později napíšu smsku, že snídaně byla výborná a že mě mrzí, že jsem se nezdržela. „Nic si z toho nedělej, stejně jsem musel pracovat,“ odpovídá. Ta jeho práce začíná být nudná jako ohraná písnička, ale to jsou zase jeho pravidla. Do toho mám sraz s jiným mužem, hledám člověka, s nímž bych si mohla povídat a trávit volný čas. Beru to ale tak, že jsem zadaná, nemíním si s nikým nic začínat. Nestojím o vztah, který mi sežere všechen čas, ve kterém bych byla milovaná. Vím přece, jak bolí láska, potvora. A až tohle nebudu moct vydržet, prostě se nechám ubodat. Impulzy, které spustí žádoucí reakci, svědomitě a pečlivě sbírám.

Zde byl LeV

Už po půl hodině řekl, že musí jít. I důvod udal: doma ho čeká syn, musí spolu něco naplánovat. Lítost se na mě snesla jako uschlý list. Vzala jsem si kvůli němu den volna. Dlouho jsme se neviděli. Možná dva tři měsíce a vesmír se mezi tím přeskupil. I naše atomy se změnily. Mívala jsem při něm stažený žaludek a když jsem za ním běžela, chvěla se mi kolena. Dřív býval krásný a omamně voněl. Uschlý list se objevil proto, že se přerušila šťáva, výživa, a jeho stonek zdřevnatěl. Nikdy mi moc nešlo starat se o rostliny. Jsou pro mě jako jevy, které se vyskytují samy od sebe, rostou a zelenají se, kdy je napadne. Když usychají, je mi to divné. Ve svém bytě seschlé hnědé listy vyhazuji oknem. Jsem schopná nanejvýš do květináče nalít trochu vody, co jiného se dá dělat, když kytka usychá, nevím. I jeho ruce dnes byly zvrásnělé a hnědé. Obličej pomačkaný, korunovaný houštinou vlasů a dole pichlavými trny. Vypadal cizí a pak řekl, že musí jít. Bylo mi, jako by průvan převrhl mou rostlinu a pak ji vzal i s květináčem. Proud vzduchu se nedá zadržet, ani zastavět knihami. Jemu právě dvě vyšly. Dřív mi je nosil a vpisoval do nich věnování. Tyto budou první, které si koupím. Jejich první strany budou nepopsané. Čisté bílé listy, které mi připomenou, že se vymýtila naše nepřehledná džungle. Mizela rostlinku po rostlince a já jsem neuměla to kácení zadržet. A snad to bylo správné. Dýchala jsem snad? Kvetla jsem? Sedím sama v naší kavárně s čajem, sešitem a popelníkem. Odvál ho vítr, po půl hodině. Sám zmizel dveřmi, nevyhodila jsem ho oknem. Najednou si připadám nechráněná jako na mýtině. Prší na mě. Ale co to? Po dešti vidím i slunce. A náš kavárenský stolek se zmenšuje? Ach ne. Už nejsem ve stínu, vyrostla jsem. Hnědý list se snesl na zem. Vytlačily ho nové listy. Dva zelené a jeden bílý.

Přístav na vodě

Je mi do pláče

Věci, které pěkně začínají

nemusí probíhat dobře

Jsem v přístavu,

ale je to jen krčma, hospoda

přístav s velkým P

a Lucie Bílá do toho zpívá,

že postel není přístav

ani s malým ani s velkým p – dodávám já

Přístav není ani postel citově zabarvená

Zárukou nejsou ani společná prostěradla

Snad zbývá jen plavat a plavat

Má kaluž je na to dost velká

a voda v ní je krvavá a slaná

Knihy Delphine de Vigan

Když dočtu knížku, ráda si čtu doslov a s jeho obsahem srovnávám své postřehy, porozumění dílu, názory a dojmy. V knihách Delphine de Vigan se doslovům navíc pravidelně divím. Je mi jasné, že vydavatelství bude svého autora a jeho dílo chválit, ale u této autorky mě vždy překvapí, že tolik. A pak, že se jejich tvrzení opírá o ceny a ocenění, která autorka sesbírala ve své zemi, ve Francii. Já s nimi nesouhlasím a nevěřím, že mi něco uniká, že na postřehnutí spisovatelských kvalit této dámy nemám, nebo že akademie, které jí ceny udělily, jsou chytřejší než já. Podle mě je Delphine de Vigan jako spisovatelka prostě průměrná.

Román No a já je druhý, který jsem od ní četla. Schválně. První kniha, kterou jsem od ní měla v ruce, Ani později, ani jinde, mě totiž těžce zklamala a čtenářsky naštvala. Z postav se mi nelíbila ani jedna, nevěřila jsem jim ani jim nefandila, obě se plácaly od ničeho nikam, nic jsem se nedozvěděla, ani při čtení nic neprožila. Postavy neprošly žádným vývojem, nenastala sebemenší změna, nic nedošlo rozuzlení, vše bylo od začátku až do konce jako nepěkná stojatá voda jen se spodním proudem točícím se stále dokola, u ženské postavy zleva a u mužské zprava, ale tvořící stejná kola. Na chválu autorky jsem se ale nachytala. Třeba není tak špatná. Můžu ji soudit podle jednoho díla? Chtěla jsem jí dát druhou šanci, a proto jsem si obstarala No a já.

Knihu čítající 176 stran mi trvalo přečíst půl roku. Ze začátku jsem ji četla se zatnutými zuby. Postava holčičky s IQ 160 mě štvala – připadala mi jako líné zdůvodnění dospělého jednání a myšlení v dětském těle, a stále mi připadá. Ne, třináctiletá premiantka gymnázia mi není a nebyla sympatická. Její jinakost a osamělost – kterou jsem při čtení neprocítila, ale vydedukovala – mi byla ukradená. Druhá stěžejní ženská postava jménem No je mladá žena bez domova, kterou premiantka Lou osloví na ulici, aby měla materiál pro svůj školní referát na téma bezdomovci. I ta mi byla protivná. Byla jako panenka, na kterou se vystřihly a pověsily šaty, jen aby svou roli uhrála. Vzpomínám si, že jsem se při čtení několikrát posměšně zasmála a knihu odhodila. Tak se mi zdála prvoplánovaná, věci zřejmé podávané jak pro blbé, plakátově jasně, jako by si je autorka rozhodla myslet, místo aby je v ní vyvolal soucit, záleželo jí na nich a měla v nich angažované srdce. Román mi dost dlouho připadal jako šaškárna.

Pak mi kniha dlouho doma ležela neotevřená. Dočetla jsem ji jen proto, že jsem poslední dobou domů chodila pozdě a unavená. Když jsem si lehla a chtěla si chvíli číst, má obvyklá četba byla pro vyčerpaný mozek moc těžká. Zde se tedy uplatnila vychvalovaná Delphine de Vigan! Jako nenáročná četba, při níž člověk nemusí mozkové buňky příliš zapojovat a kterou člověk nevzrušeně zaklapne a děj i hrdinové ho nechají klidně spát.

Přesto mě autorka nakonec překvapila. Jasně leč nenásilně urovnala manželství rodičů Lou a místo aby to křiklavě vyhlásila, jak má zvykem, vytvořila pro ně pěkné a mnohem výmluvnější scény. Postava No také nakonec získala trochu krve a masa, když se zachovala jinak, než kam ji její literární prostředí směřovalo a jediná pak byla jako život sám – nepředvídatelná, překvapivá a nezdůvodněná. Škoda, že se závěrem jsem knihu opět s posměškem odhodila. Lou mi prostě do poslední věty neučarovala, ani mě nepřesvědčila, že bych ji měla mít ráda, takže ani z jejího objevu, že při líbání nezáleží na směru rotace jazyka, jsem se neradovala.

Nejsmutnější asi však je, že téma, jež mělo být zásadní, se u mě zcela minulo účinkem. Téma žen bez domova, jejich útrap na ulici a protloukání jak se dá, apel na společnost a individuální pomoc či zodpovědnost, mi v podání Delphine de Vigan vůbec nic neříká. Nemyslím si přitom, že jsem necitlivá, spíš soudím, že naopak. A právě proto si myslím, že je to průměrně napsaná kniha. Kniha, která možná osloví elementární myšlení, ale srdce se nedotýká. Zvláštní, že stejně tak mnou autorka citově nepohnula při líčení depresivní manažerky a vyhořelého lékaře v Ani později, ani jinde, dokonce ani při popisu, jak rodičům Lou zemřelo druhé dítě. A asi proto její knihy nemám ráda. Věci, které se mě normálně hluboce dotýkají, v podání Delphine de Vigan na mě působí jako nepovedené karikatury.