středa 29. srpna 2012

Zákazník a jeho pán

Sedí v koutě a vypadá jako ďábel, rohy nemá a kopyta není vidět, ale ocas ten má, to jo, jeho magnum je vyhlášené a je prý druhé největší na světě. Na krku má přívěsek, co vypadá jako znamení býka, ale taky to může být jen zaklínadlo nebo matoucí stopa, vždyť kdo čeká trable od ďábla, který vypadá jako pověrčivý chlap? Proč by si ale sedal právě tam, do míst, kde je největší průvan i největší smrad? A kdy odchází? Někdy prostě zmizí a to není nadsázka, sleduju ho, toho ďábla převlečeného za chlapa. Má rád šero a soumrak, hodně pije a zdánlivě jenom zírá, ale kolem něho je díra, které by se každý vyhnul, kdyby tudy nevedla cesta na záchody. Ďábel si vždycky vybírá cesty, kterými každý musí. Přesto když se na něho dívám, vybavuje se mi hvězda, veliká, svítivá a žlutá, tak jak ji vymaloval Bowie, jako těleso blízké, důvěrné a krásné, jakým ji mohly udělat jen drogy, vždyť vysoko na obloze nic takového není. Zato dole tady, v našich soukromých peklech, potřebujeme cukr, abychom si je osladili a přikryli něčím bílým. A on určitě ďábel je, není možné představit si, že pracuje, nebo že jí, spí, vyměšuje, že vůbec žije. Občas ho vidím na poli pod Bowieho hvězdou, to pole je fialové nebo sépiově hnědé jako ze staré fotografie, a nejsou tam žádní otroci, protože on žádné nepotřebuje a přesto je všechno hotové, všechno, co je jeho plánem. Ani bič nepoužívá, to je přece zbraň druhé strany, neříká se snad, že na nás dopadne bič boží? Ďábel má naopak na sobě korzet, korzet, který nevyvolává ani hnus, ani vášeň, je hrůzně přitažlivý jako pití, kdy se vám ve víno v prstech proměňují hrozny, i když jste na vinici boží, kde se každému dělníkovi dostane, co mu náleží a patří. Ne, nemáme dva vládce, vládce je jen jeden. Sedává s námi v hospodě, nezúčastněně zpitě, s odpudivě krásným obličejem a zároveň je všude. Manfréd a jeho palác věděli, že hrůza spočívá v tom, že on má vždycky alibi. Sedí v tom koutě každý den, vytřeštěně, nehybně, mezi dámským a pánským záchodem společně s velkým pavoukem. Hrajeme spolu hru: tvářím se, že jsem alchymista a míchám mu lektvar, je to jednoduché, nesmrtelnost už dávno není v kurzu, když nám umělci tak pěkně popsali její hrůzu. Teď je atraktivní smrt, už ani kostlivci ve skříni ne, ti mohli někoho vyděsit nanejvýš za Jane Austenové, kdy sklep či půda ještě byli děsivými místy. Vím na beton, co chce, sleduju ho denně, toho Adónise s prázdným pohledem, jenž vypadá jako ďábel. Míchám mu studený drink, a když ho pije, odehrává se mezi námi incest. Jsme jeden člověk ve dvou tělech, odtržené buňky ve vězení individuálních zhmotnění. Nenávidím ho smrti, je tak odporný, že lékem bude pouze spojení počínající v jeho rozleptaných střevech. Neplatí, jak by mohl, když nikdy neodchází, jen se zjevuje a mizí, a za co taky, vždyť se říká, že v životě jsou zdarma ty nejdůležitější věci. Ne, jeden si nevydělá, když se rozhodne být katem, a není to práce pro ctižádostivé, když každá oprátka se stahuje tak pomalu a nenápadně. Ale uspokojení v tom je. Za každý případ dotažený do konce vysadím strom a díky tomu žiju v menším lese, daleko od tady toho všeho.

Žádné komentáře:

Okomentovat