Sedí v koutě a vypadá jako ďábel, rohy nemá a kopyta není vidět, ale ocas ten má, to jo, jeho magnum
je vyhlášené a je prý druhé největší na světě. Na krku má přívěsek, co vypadá
jako znamení býka, ale taky to může být
jen zaklínadlo nebo matoucí stopa, vždyť kdo čeká trable od ďábla, který vypadá jako pověrčivý chlap? Proč by si ale sedal právě tam, do
míst, kde je největší průvan i největší smrad? A kdy odchází? Někdy prostě zmizí
a to není nadsázka, sleduju ho, toho ďábla převlečeného za chlapa. Má rád šero
a soumrak, hodně pije a zdánlivě
jenom zírá, ale kolem něho je díra, které by se každý vyhnul, kdyby tudy
nevedla cesta na záchody. Ďábel si vždycky vybírá cesty, kterými každý musí. Přesto
když se na něho dívám, vybavuje se mi hvězda,
veliká, svítivá a žlutá, tak jak ji vymaloval Bowie, jako těleso blízké, důvěrné a krásné, jakým ji mohly udělat
jen drogy, vždyť vysoko na obloze nic takového není. Zato
dole tady, v našich soukromých
peklech, potřebujeme cukr, abychom
si je osladili a přikryli něčím bílým. A on určitě ďábel je, není možné
představit si, že pracuje, nebo že jí, spí, vyměšuje, že vůbec žije. Občas ho vidím na poli pod Bowieho
hvězdou, to pole je fialové nebo
sépiově hnědé jako ze staré fotografie, a nejsou tam žádní otroci, protože on žádné nepotřebuje a přesto je všechno hotové,
všechno, co je jeho plánem. Ani bič
nepoužívá, to je přece zbraň druhé strany, neříká se snad, že na nás dopadne bič
boží? Ďábel má naopak na sobě korzet,
korzet, který nevyvolává ani hnus, ani vášeň,
je hrůzně přitažlivý jako pití, kdy
se vám ve víno v prstech proměňují hrozny,
i když jste na vinici boží, kde se
každému dělníkovi dostane, co mu náleží a patří. Ne, nemáme dva vládce, vládce je jen jeden. Sedává s námi
v hospodě, nezúčastněně zpitě, s odpudivě krásným obličejem a zároveň
je všude. Manfréd a jeho palác
věděli, že hrůza spočívá v tom, že on má vždycky alibi. Sedí v tom
koutě každý den, vytřeštěně, nehybně, mezi dámským a pánským záchodem společně s velkým
pavoukem. Hrajeme spolu hru: tvářím se, že jsem alchymista a míchám mu lektvar,
je to jednoduché, nesmrtelnost už
dávno není v kurzu, když nám umělci tak pěkně popsali její hrůzu. Teď je
atraktivní smrt, už ani kostlivci ve skříni ne, ti mohli někoho
vyděsit nanejvýš za Jane Austenové, kdy sklep
či půda ještě byli děsivými místy. Vím na beton,
co chce, sleduju ho denně, toho Adónise s prázdným pohledem, jenž vypadá
jako ďábel. Míchám mu studený drink,
a když ho pije, odehrává se mezi námi incest.
Jsme jeden člověk ve dvou tělech, odtržené buňky ve vězení individuálních zhmotnění. Nenávidím ho smrti, je tak
odporný, že lékem bude pouze spojení počínající v jeho rozleptaných
střevech. Neplatí, jak by mohl, když nikdy neodchází, jen se zjevuje a mizí, a
za co taky, vždyť se říká, že v životě jsou zdarma ty nejdůležitější věci.
Ne, jeden si nevydělá, když se rozhodne být katem, a není to práce pro
ctižádostivé, když každá oprátka se stahuje
tak pomalu a nenápadně. Ale uspokojení v tom je. Za každý případ dotažený do
konce vysadím strom a díky tomu žiju
v menším lese, daleko od tady toho všeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat