Co mě překvapuje na mužích

Co mě překvapuje na mužích? Ale vážení, to, co mě překvapuje, nebude přece vypovídat o nich, ale o mně! A že toho je, ójé! Možná si dokonce pomyslíte, že takové věci bych dávno měla vědět, když chodím po světě skoro čtyřicet let. Tak třeba tohle. Když muži trvá dosáhnout orgasmu třeba dvě hodiny, donedávna jsem si myslela, že je prostě takový. Většinou se přece i říká "To je borec, ten dlouho vydrží," a ani mě vůbec nenapadlo, že to může být dysfunkce, nebo dokonce příznak nemoci, cukrovkou počínaje a srdečními chorobami konče. A toto je, aspoň pro mě, ukázka, že pouhou zkušeností se člověk neučí. Ke konkrétnímu poznatku musí dospět a to mu způsobuje překvapení.

Překvapení s muži mě potkalo poměrně dost a všechna až v nedávné době, přesněji v posledních šesti letech. Vím dobře k čemu se jejich počátek datuje, protože začal pro mě nevídaným objevem. Teď se budu stydět, ale poslechněte si, co pro mě bylo nové v dvaatřiceti letech. Zaprvé: muži milují své děti! Někteří tak moc, že kvůli nim brečí, když s nimi nemůžou být. Odluka od nich je někdy drásá tak, že nemůžou vidět dítě s tátou na ulici, aby se jim oči nezalily slzami. Zadruhé: muži milují své ženy! Někteří tak, že kvůli nim nespí a mají špatné svědomí. Někteří ví, že by pro dotyčnou bylo lepší s ním nebýt, ale milují ji tak, že mnohem horší by pro ně bylo ji ztratit. Zatřetí: sex je pro muže hodnota! Někteří dokonce žasnou, že se jim dostává takový dar, nepřiměřený vzhledu či věku, milují ženu pro její tělesnost a ona pro ně přitom není kurva! A začtvrté: mužská láska někdy může být schovaná za odstup, dokonce za odstrkování a odmítavá slova, ale je tam. Objevila jsem, no ano, klidně se smějte, že až v dvaatřiceti letech, že muži se nedá věřit všechno, co říká.

A pak další překvapení, z jiného soudku. I muži jsou znevýhodňovaní a diskriminovaní. Většinou jako živitelé rodiny, kteří tráví celé dny v práci, nemají tak velký vliv na výchovu, ani tak úzký vztah s dětmi, jaký by mnohdy chtěli. Rozvedou-li se, co se dětí týče mají většinou navrch matky, a když tyto exmanželky děti využívají jako zbraní proti bývalému manželovi, mají muži jen omezené možnosti, jak se bránit. A co když má muž přání, která jdou proti očekávání rodiny či společnosti? Co když chce vyšívat kroje nebo učit na prvním stupni základní školy? Napadlo vás někdy, že když si muž prosadí zálibu nebo povolání, při kterém vypadá jako podivín, že je za tím pořádný kus silné osobnosti? A že muži pro uskutečnění sebe samých navzdory očekáváním potřebují podporu? Pro mě to bylo překvapení!

Celkově se nad muži divím. Jak to vůbec unesou být mužem? Očekává se od nich, že budou silní, nebudou brečet, budou si vědět rady, uživí rodinu, budou výkonní v posteli a mimo postel ohleduplní, a desítky dalších věcí. Být ženou se mi zdá mnohem jednodušší a pohodlnější. Od žen se po staletí mnoho neočekávalo, dodnes nám nikdo příliš nevyčítá rozjitřené city, menší výdělek, drobné i větší výstřelky, průměrný úspěch, ale ani mužské zájmy nebo styl chování. Opačně se to ale říct nedá. Hodnota muže jakoby klesala jakmile neodpovídá zažité představě, zatímco – kdo je žena? U žen se víc přijímá, že může být všelijaká a různorodá, pro ženství je zavedená mnohem šiřší a neuchopitelnější škála. Co víc, zdá se mi, že muž je na spoustu věcí sám. S kamarády sebe, vztah, děti nerozebírá, žije úlohu, kterou na sebe svým pohlavím, které si nevybral, vzal.

A tak, když nad muži přemýšlím, jsem překvapená. I nad sebou, Bude mi čtyřicet a tak málo je znám, že mě dokáže překvapit, že je v nich nejistota, potřeba blízkosti, touha po vytvoření svébytného já, a hlavně – láska? Nejsem náhodou jedna z těch, kdo od nich moc očekává? Vždyť jsem vlastně překvapená, že jsem pod svou představou muže zahlédla prostě člověka jako jsem já sama.

Dobře, abych to shrnula a dál vás neunavovala. Překvapuje mě, že muži, v kterých toto je, se nedají víc najevo. Chápu už, že je v tom mnohdy strach z odmítnutí, selhání a tak dál, ale právě v tom by jim přece mohl pomoct ten zarytý sterotyp, že muž musí být odvážný. Možná by se mohli odvážit být i navenek takoví, jací jsou uvnitř. To, že tyto skutečnosti o nich zjišťuju skoro ve čtyřiceti, se přece neděje pro nic za nic. Á, neřekla jsem vám, kde jsem na tom všem vůbec byla. Vím to od mužských autorů, vím to z knih. Překvapuje mě, že muž se ani v milujících rukou nedá snadno otevřít. A nakonec víc než překvapení cítím lítost, že na rozdíl od knih si v mnoha úžasných mužských bytostech nemůžu číst.