Vidím to jako bych tam byl. Sedí přilepená k oknu a za ním se to míhá – černá – bílá, černá – bílá, černá. Až dorazí, bude už jenom černá.
Přitom to letos vypadalo tak nadějně. Zatímco já jsem ustaraně pošilhával po kalendáři, ona rokem proplouvala jiskřivě a lehce, úplněk neúplněk, měsíčky neměsíčky, měsíc sem nebo tam. Jako by jí přestal plynout čas. Snad proto, že se ponořila do jiné dimenze. Konečně se prosadila jako bytová designérka. Vždycky jsem věděl, že je výborná, no a teď to konečně ví i celé město. Čas se jí už netáhne ze dne na den, nemusí čekat na spásné víkendy, polovinu měsíce jí nepřipomíná výplata na účtu. Pluje si na vlnách bytového textilu v mezičasí projektů a zakázek, které se překrývají a prolínají, obklopená barvami a vzory, ze kterých tvoří úchvatné a nápadité celky.
Zrovna když už jsem si myslel, že máme vyhráno, tak se to projevilo.
„Už mám objednané ty hedvábné vzorkovníky,“ říkala mi zrovna dobrou zprávu.
„Vážně? A kdy ti je dovezou?“
„V Monderý. Teda v Monday. Ne, v úterý.“
Krve by se ve mně nedořezal. Příznak první – zakoktává se a plete si slova. Sakra, i kdybych to čekal, tak aspoň o měsíc později.
„Adriano! Už to na tebe zase jde!“
„Kruci, nech mě být, nic mi není!“ utrhla se a přejela si rukou přes obličej.
Bum bác. Překročila první fázi a je rovnou ve druhé. Nesoustředí se na to co mluví, je podrážděná a agresivní. Co proboha mohlo vyvolat takovou reakci?
Vážně svoji holku nemám ve zvyku šmírovat, ale musel jsem přijít na to, co za tím vězí. Rozhodli jsme se přece, že to budeme zvládat spolu. Že se bude vyhýbat všem nebezpečným místům a předmětům. V diáři na minulý týden měla plno schůzek. Studio, švadleny, truhlář a kadeřník mě neznepokojovali. Co schůzky s klienty? Práce ve vile, jeden penzion. Noví klienti – schůzka ve studiu, schůzka v obchodním centru. To mi hned bylo podezřelé. Z obchoďáku dostává vyrážku jen o něm slyší. Muselo se tam něco stát. Šel jsem to obhlídnout a i když netrpím její, ehm, chorobou, málem to se mnou praštilo. Jen jsem vstoupil, málem jsem se napíchl na trojici blýskavě ověšených jehličnanů. Sakra, království bych kvůli ní vymýtil od všech trnů a stejně se vždycky píchne. Musí, není vyhnutí. Dnešní džungle roste jako zběsilá. A tentokrát ji tady máme už v půli října. A od této chvíle bude jenom hůř.
Problekotali jsme se dříjnem, zazakázkami a frakturami-fakturami rovnou do třetího stádia. Pamatuju se, jak mě poprvé před třemi lety vyděsilo. Čekal jsem tehdy v kavárně na svoji usměvavou a optimistickou přítelkyni a přišla osoba s podezíravým pohledem. U kávy ostražitě těkala očima a ošívala se jako posedlý v blízkosti exorcisty. Všude zářily hvězdy a andělská křídla a ona, smrtelně bledá, šeptala: „Musím ven, musím ven, je mi zle...“ a dlaň si tiskla na hruď. Když jsem ji později v noci objímal, zjistil jsem, že jí tam něco roste. Pod měkkým masem jsem nahmatal tvrdé hrbolky. Odtáhl jsem se překvapením, ale když jsem se jí podíval do tváře, ucukl jsem zděšením.
„Jaké to je spát s postiženou, co? Mám to tam celou dobu!“ vysmívala se mi. Naštěstí jsem si všiml, že nad výsměšnými slovy se vznášejí oči polapeného zvířete. A tak jsem se seznámil s dýní. S dýní, která mé milé koncem každého podzimu začíná růst v hrudi. Hnojí ji jmelí, koledy, hvězdy a komety, dokonce i svíčky. Živí se jimi, zvětšuje se a tvrdne, až málem nemůže dýchat a bývá jí zle odporem. Brzy její hrbolky ucítí až na zádech. Ale to už neuvidím. V prosinci se prostě nemůžeme vidět. Důvod je příliš hrozný. Je totiž něco jako vlkodlak. Vlkodlak? Prostě transmutant. V prosinci u ní probíhá proměna, která je příliš ponižující a děsivá.
I letos se celý listopad vláčela s tím cizím předmětem uvnitř. Tlačil ji na srdce, krátil jí dech až málem k mdlobám a hodně kašlala. Nic nepomohly ani černočerné brýle, které ustavičně nosila na očích. Svět byl prostě zaplavený předměty, kterými se ta bestie živí. Bohužel doslova po celé zeměkouli. Odvézt bych ji musel nevím kam, abych ji toho ušetřil. A i potom – kdo ví. Nejspíš by ani to úplně nepomohlo. Copak se dá zrůdné nastavení vymýtit změnou prostředí? Nespustí se snad degenerace čistě tím, že biologické hodiny zaznamenají prosinec?
Letos nejprve přišel na řadu odbarvovací šampon, kterým si den co den drhla své doruda obarvené vlasy. Pak se začaly objevovat červené, zlaté a stříbrné stužky. Ozdobné papíry. Kazety s mýdly, bestselery a papuče už byly jasným důkazem, že pozbyla vlastní vůli a proměna ve svých nutkavých projevech je v plném proudu. Jízdenka na autobus byla završením začínající zkázy. Jenže kam jinam by měla jít? Proměna se musí odehrát, ani vlkodlak nezastaví měsíc, ani upír nezadrží ručičky hodin.
A tak se teď řítí autobusem a s každým kilometrem se mění. Ubývá jí let. Až za tmy dojede, řidič se podiví, že takto pozdě vypravili na cestu školou povinou dívku. Cestovní kabelu tak tak dovleče k domu na předměstí a když zazvoní, přede dveřmi bude stát jako malé děcko. Čekat ji bude samotná žena. Když se ráno probere, bude narvaná do dupaček bezmocně ležet na zádech a poslouchat jakýsi vyšší a nízký hlas vznášející se nad ní v rychlých kadencích.
Čtvrtého dne se mi vrátí. Zničená a zesláblá, ale zase ona, moje skvělá partnerka. „Miluju tě,“ řeknu jí, „a už jsem vymyslel, jak spolu o Velikonocích pořádně oslavíme Velký pátek.“ Ani já toto období nemám rád, i když jsem ze své transmutace z devadesátisedmi procent vyléčený. Ta tři procenta, která mě pořád drží drápem, naštěstí uspokojí to, když na pohlednici s předtištěnými větami načmárám něco, co připomíná jméno John, a pošlu to hodně daleko od sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat