Potkali se na Silvestra. Kdyby potkali, doslova do sebe vrazili, když se těsně před půlnocí všichni hrnuli ven na terasu, aby se podívali na ohňostroj. Měla bílou, vysoko vyčesanou paruku, přes oči černou škrabošku a purpurové, nahoře vypasové šaty s dlouhou, širokou sukní. Na rtech měla nanesenou fialovou rtěnku se zlatým nádechem a vedle nich pihu krásy. V bledém obličeji to vypadalo, jako by spolkla karafiát, z něhož vylezl brouček, který v něm měl úkryt. Do tváře jí viděl, protože byla jediná, kdo se tlačil opačným směrem, a dost rázně. Jeho by málem praštila loktem, kdyby jí ho jedním hebkým pohybem odshora dolů nezměnil na vláčnou paži. Bylo to něco, co v životě neudělal. Neznámých žen se nedotýkal, nikdy, a i s těmi, s nimiž se sblížil, mu to trvalo nemožně dlouho. Některé z těch, o které se ucházel, ho dokonce kvůli tomu opustily, s představou, že se mu dost nelíbí, nebo s podezřením, že je homosexuál. Možná mu odvahu dodalo pár skleniček vypitého vína anebo to způsobila jeho maska. Žena k němu vzhlédla. Ano, vzhlédla, přestože sám měřil sotva metr sedmdesát. Byla by mu připomínala porcelánovou panenku, která seděla na stole v obývacím pokoji jeho babičky, kdyby se jí na čele těsně nad nosem nevytvořila vráska evokující drobnou prasklinu nebo nepatřičný černý chloupek. Pak se brouček na její tváři mírně posunul a fialový karafiát se otevřel. Jeho střed byl chvílemi růžový, chvílemi bílý, podle toho, jestli se na něho žena právě usmívala nebo mluvila. Barvy se střídaly tak rychle, až mu připomínaly dětskou papírovou skládačku, která se nasazovala na prsty, jimiž se pak rozpohybovávala. Fascinovaně na ten kaleidoskop hleděl a nic jiného mu ani nezbývalo, protože mezitím vyšlehl ohňostroj a povyk a on neslyšel jediné slovo. Když pak otevřela náruč, bezděčně ji napodobil. Několik minut se objímali, potom ho vzala za ruku a odváděla ho pryč.
Proplétali se davem lidí až se octli v chodbě vedoucí k ložnicím pro hosty. Z hlavních sálů jim ještě chvíli v patách běžela rozjařená hudba, sem tam potkali někoho v masce, jinde se z pokojů ozývalo soukromé silvestrovské juchajda. Panenka ho naléhavě vedla za sebou, občas se otočila, usmála a spiklenecky mrkla, její purpurová, černá a bílá se mu míhaly před očima a nedaly mu v klidu si rozmyslet, kterou z těch barev by mohla mít její mušlička. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že bude jiná, nachová a s perleťovým zvlněným okrajem, se Panenka u jedněch dvěří zastavila, z korzetu vykouzlila klíče a začala odemykat. Zezadu ji objal a ona se k němu přitiskla. Užuž se chystal, že ji políbí na krk, když řekla: “Miláčku, později, teď musíme odstranit tu krev.” Opravdu řekla krev? Najednou měl pocit, jako by na něm byla provedená kastrace. Do pokoje se ale nechal vtáhnout lehce a dokonce za sebou zavřel. Byla tam tma jako v pytli; okna vedla do zahrady. Panenka zřejmě po paměti odešla do koupelny, kde rozsvítila a krátce nato pustila vodu. “Sakra, kde vězíš?” zavolala na něho a jemu najednou došlo, jakou každá jeho žena prozatím dělala chybu: očekávala iniciativu od něho. Poslouchat ženu, ať už chtěla cokoliv, byla úleva. Napochodoval za ní. Uprostřed světle vykachlíkované koupelny se vzorem stromů a květin stála Panenka jen v černém krajkovém prádle a podvazcích a drhla prostornou vanu celou od krve, jako by bílou, černou a červenou neustále musela mít v rovnováze. Její šaty někde zmizely, snad ve vedlejším pokoji. Z toho pohledu a myšlenky se mu udělalo krásně špatně. Rád by ji ohnul přes vanu, ale místo toho se naklonil k záchodové míse. “To jsi tak přebral nebo co?” zasmála se vesele. Pramen vlasů se jí při tom uvolnil ze složitého účesu a plazil se jí teď po tváři. V té chvíli si uvědomil, že to není paruka, ale její pravé vlasy.
Vypláchl si ústa a přišel za ní, neodolatelně ho lákalo hadí kousnutí, dřív, než si to Panenka rozmyslí a strčí hada za ucho. Oddělal jí ho z tváře. “Jak se ti to stalo?” Kupodivu se k němu otočila a v očích jí svítila zvláštní něha. Objala ho kolem krku, houbu zbrocenou saponátem a krví pocítil na zátylku. “Už jsem se bála, že se nikdy nezeptáš. To bylo tak...” a pak mu vyprávěla příběh, při kterém nevěděl, jestli ho mámí ovíněná mysl, jestli mu povídá fantastickou pohádku na uspání, mluví v metaforách, nebo je šílená. Ne vždycky prý byla žena, původně byla bílý kůň, teda kobyla, a žila na ostrově. Ráda skotačila a toulala se, až se jednou večer ztratila. Našel ji černočerný kamarád ze stáda a odvedl ji domů. Od té doby byli nerozluční a byla z toho láska. Vypadalo to jako idyla, když tu najednou u ostrova zakotvila veliká loď smutného pána. Byl tak smutný, až si vzal do hlavy, že jedině jiskřivě bílý, skotačivý kůň ho rozveselí. Kdo bere v potaz city koně a srdcervoucí ržání? Nikdo, a proto ji odvezli na jiný ostrov, který byl stejný jako jeho pán – temný a přesmutný. Čekali tam od ní zázraky, ale ona strádala a sama byla čím dál smutnější. Nakonec nejčastěji stávala na břehu, hlavu svěšenou, a myslela na svého partnera. Až se jednoho dne rozhodla, že uteče. No ano, muselo to být po vlnách, musela vzdálenost k druhému ostrovu uplavat. Bála se, ale neštěstí bylo větší, než strach. Skočila do moře. A byla překvapená, jak jí plavání jde. Aspoň nějakou dobu. Pak v dálce za sebou uslyšela halekání z člunu. A začala slábnout. Když v tom se naproti ní objevil černý stín – její milý. A nebylo to zjevení, skutečně si šel pro ni. V životě ho nemilovala tolik, jako v té chvíli. Jenže hned nato ji něco zatahalo. Lano a síť. V ruce jednoho z pánových lidí se blýskla puška. Brzy poté se její milý potopil. Pátrala po něm očima, ale kam dohlédla, bylo jen malé tmavé stvoření, které nikdy neviděla, a které vypadalo něco jako koník. Ji dovlekli zpátky. Jenže když se probudila, byla z ní žena a celá bílá. Smutný pán z toho byl u vytržení a hned se s ní oženil. Jí se na nic neptal, jak jinak. Samozřejmě chtěl, aby mu byla po vůli. Když nepomáhaly lichotky, pomohlo násilí. Sešvihal ji, svázal, zavřel do těsné místnosti, nedal jí jíst, přesně jak byl z dřívějška s ní zvyklý. “Proto jsem ho včera zabila, bastarda,” skončila vyprávění. “Věděla jsem, že se pak objevíš.”
Sakra. Proč si na sebe bral kostým mořského koníka? Byla to přece náhoda. Nebo nebyla? Paměť se mu najednou houpala jako zchátralá bárka na vlnách. Ve vzpomínkách se rázem nedostal dál než k včerejšímu odpoledni, kdy se u moře probudil pod palmou. Zdál se mu před tím sen o muži, o němž si myslel, že je to on, ale teď si nebyl jistý. Zakymácel se a Panenka ho zachytila. Odvedla ho do pokoje a uložila. Pak slyšel jak dodrhla a dlouze vypláchla vanu. Když si k němu přilehla, dala mu ruku do dlaně. Na prstě měla prsten a v něm tu nejkulaťoulinkatější perlu. Věděl to naprosto jistě, i po tmě viděl její odstín a lesk, přestože si nevzpomínal, že by perlu kdy v životě viděl. Ani muž ze snu nemohl, byl ta jakýsi úředník na suchém kontinentu, v době, kdy se porcelánové panenky z babiččina salónu pomalu stanou předměty dobrými tak k výměně za něco k jídlu na černém trhu. Zmocňovala se ho závrať, z prospasti v hlavě a z toho, jak ho Panenka vyslékala a osahávala po celém těle. “Věděla jsem, že se najdeme,” mumlala najednou ztěžklým jazykem. “Jsi si jistá, že jsem ten, koho hledáš?” odpovídal jí telepaticky a ona mu přesto rozuměla. “Jsem. Ani jeden z nás nemá normální pupík, nejsme z lidí,” odvětila mu bez hlásek a jediné samohlásky spíš jako vlnění kdesi v jeho hlavě. “Das ist ende,” pomyslel si jazykem muže ze snu, než vstoupil do sprch v jakémsi ponurém táboře, a byl konec. Ráno se tomu oba řehtali jako koně a jako o závod běželi do stepí ležících hluboko ve vnitrozemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat