Zítra máme výročí sametové revoluce a mně je divné, že pro spoustu lidí je to prostě jen volný den nezatížený prací, ale ani významem. Šokovalo mě, když jedna pětadvacetiletá studentka humanitního oboru nad tématem komunismu nedávno mávla rukou: „Já nikoho neodsuzuju, nezažila jsem to a tak kdo ví, jaký to bylo. Pokud vím, nám se nic hrozného nedělo.“ Má ale pravdu?
Já mám štěstí, že miluju literaturu, protože jinak bych si možná také myslela, že nás vlastně nic tak hrozného nepostihlo. Revoluce přišla, když mi bylo patnáct, a do té doby mě okolí nikterak nevedlo k tomu, abych se nad společenskou situací zamýšlela. Prostě byla taková. Největší nepříjemnost, kterou si pamatuji, byla, že v obchodech totálně chyběl toaletní papír a dámské vložky. Ovšem babička, narozená roku 1912, mi neustále vykládala, jaká je hanba, že nevím, co je hlad a chodit bosky, takže jsem se styděla za cokoliv, co jsem vůbec měla. Babička byla zarytá komunistka a já jen doufám, že nikdy nikoho neudala. Rodiče oproti tomu ve straně nebyli, zato se styděli, že jsou členy Českobratrské církve a všude to tajili. Mně spíš vadilo, že mě neděli co neděli tahali do shromáždění, jak tomu říkali, zatímco jiné děti mohly déle spát a dívat se na televizi. Dnes mě bere čert, když mi otec tvrdí, že komunistické zřízení bylo lepší než dnešní a že i v Bibli stojí, že každá vláda je od Boha, tudíž je správná, a revoluce byla zločin, protože povinností křesťana je se za vládu jen modlit a ne ji svrhávat. To myslíš fakt vážně, proboha tvého svatého, táto?
Když jsem po základní škole nemohla jít studovat na školu, kterou jsem chtěla, byla jsem zklamaná, ale třeba by mi bylo mnohem hůř, kdyby mě vzali, protože to prostě v mém okolí nebylo normální. V listopadu 1989 jsem z rodiny byla jediná, kdo chodil po městě a zjišťoval, co se děje. Doma se o ničem nemluvilo. Kdesi mám ještě schované exempláře letáků a plakátů, které jsem dostala na vysokoškolské koleji, vylepovala je a roznášela po městě. Co se skutečně děje jsem ale nejspíš stejně nechápala, nebo ne úplně.
Proto jsem ráda, že miluju literaturu a že jsem přečetla kvanta knih od dřívějších samizdatových spisovatelů a spisovatelek: Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Karla Pecky, Edy Kriseové… Protože v nich jsem se všechno dozvěděla. Poprvé mě napadlo, že slavná StB se rovnala fašistické organizaci, málem jsem plakala nad lidmi zbavenými práce, soukromí, nad všemi lidmi ponižovanými tvory blbými a nízkými, nad intelektuály přinucenými odejít z vlasti a zuřila jsem nad omezeností všech, kterým poměry připadaly „normální“, tak jako našim, a zločinnému režimu se poddali nebo mu přímo posluhovali.
A pak jsem ráda, že jsem objevila Šaolin a jeho zásady myšlení. Neboť v něm celém spočívá i každá totalita. Kolik z nás zkoumá myšlenky, které se mu předkládají, dokáže je zpochybňovat, postavit se proti nim a nenechat se zmanipulovat? Obávám se, že pravým opakem je většina. Málokdo má samostatnou mysl šaolinského bojovníka. Bohužel i naštěstí. Díky těm několika pak mohla i naše sametová revoluce nastat. Já osobně jsem za to šťastná. Nesnáším nesvobodu a útlak. A jsem pyšná, že několik velkých myslí dokázalo udělat práci za většinu národa, strhnout jeho myšlení na svou stranu. Jsou to moje vzory, moji příkladoví bojovníci. Hlavně na ně si chci zítra aspoň v duchu připít. A jen se budu modlit, aby myšlení nás, normální většiny, nestrhla jiná propaganda. Vždyť ani myšlení není kráva, aby každému žralo z ruky, co se mu dává.
