Ve chvílích, kdy mám pocit, že se mi pod kůží prohánějí buňky a cítím něco mezi vzrušením a úzkostí, vím, že se hlásí příznaky mé úchylky: musím něco napsat, nebo onemocním. Tyto záchvaty mívám dost často, ale nepravidelně, jenže teď se v tomto stavu nacházím už delší dobu a permanentně. Vychrlím báseň nebo povídku a – nic. Nepomůže to. Moje Mrs. Hyde je nenasytná, nestačí jí obvyklá dávka. Co se to děje, sakra. Sakra, sakra. Jsem nesoustředěná a přitom mám energie, že kdyby se na mě napojilo půl města, něco jako výpadek nebude existovat. Že by mě tělo nabádalo napsat ten román? Teď, když mi rozpětí pozornosti stačí tak na haiku? A stejně, o čem bych psala? Nic není důležité, svět je jedna jediná krása a všechny problémy překonatelné. Bytosti kolem mě jsou zázračné. Nečekám na zlatá jablka, hoduji na těch, která mi jabloň právě dává, a jsou to jablka rajská. Ne od rajčat, ale od Edenu. Od místa, kde muž poprvé poznal ženu. Dost možná, že i jemu se pod kůží bouřily buňky jako spisovateli. Možná těkal v myšlenkách a neměl nikde stání, jenom nevěděl, že by mohl stvořit báseň, nebo povídku. Pramáti Eva a pratáta Adam. Možná se cítili tak jako já od jisté doby, co znám Pabla. Také pochází z místa od E, i když to není zrovna ráj. Co když vlastně vůbec nemám psát? Co když mám jako Eva prostě – milovat?
Žádné komentáře:
Okomentovat