Po osmé hodině ráno se na našem jedenáctém poschodí mohutně střílelo. Takto si dnes po ránu hrají děti na počítači. Tramvaj, která mě vezla do práce, byla ozdobená dvěma státními vlajkami. Všude byl klid jako ve státní svátek. Uvědomovala jsem si mír. Před dvaadvaceti lety zde byla nejistota, napětí, vyhrocené momenty žití. Jako když se dvě síly perou o to, která bude u moci a vítězství je otázkou života smrti. Cítím to a jsem vděčná, že je to pryč. Praha a Vltava, kolem které do práce jezdím, je i v listopadovém šedém závoji krásná jako tajemně svůdná milenka. Dnes obzvlášť si cením, že je Praha bezpečná a klidná. Samozřejmost to není. Cokoliv dobrého není samozřejmost, nikdy. Vím to tak dobře, že si toho každou minutu cením.
Ve stejném městě a ve stejnou dobu dýchá jeden muž. V tomto období je mu zima víc, než většině z nás. Milenka Praha ani živá žena ho příliš nezajímá, krása je v tuto chvíli méně důležitá hodnota. Nadechuje se a srdce mu tluče, ale život neprožívá. Není doma. Vzdělaný, sečtělý myslitel osudem připomíná muže z rodiny Vladimira Nabokova. Akorát kontinenty si prohodili. Od řeky, kde kouřívám, než nastoupím do metra, skoro vidím, kde bydlí.
V práci je ticho a klid, v moderní kanceláři internetové módní firmy jsem spolu s kolegyní jediná. Před revolucí, před dvaadvaceti lety, v naší rodině panovala představa, že vystudovat slévárenskou průmyslovku pro mě není k zahození, protože stejně v životě budu tak akorát vařit kávičky nějakému komunistickému řediteli. Kdo by si tenkrát pomyslel, že dnes budu přes internet spojená s celým světem, překládat texty psané v zápaďáckých jazycích a zabývat se luxusním zbožím.
Ve stejné síti je i on. Vidím ho na obrazovce, když je přihlášený. Dovedu si ho dokonce představit v jeho nepohodlném, stísněném pokoji. Doktor práv a filozof tmavých vlasů a očí. Na fotce je rozesmátý. Ve skutečnosti… Tekutý, neuchopitelný, nezařazený, neukotvený. Bez práce a uplatnění, v zemi, ve které nechce být a jejímuž jazyku nerozumí. Napadlo ho někdy, třeba před dvaadvaceti lety, že jako intelektuál může jít do vězení?
Za chvíli půjdu na oběd. On často prý ani nejí, spí maximálně pět hodin. Přemýšlím, jaké to musí být – ve vyhnanství. Nevím. Dějiny za mě vyřešily dilema jak jednat, když je člověk dospělý, za prezidenta má diktátora nebo tyrana a nesouhlasí s tím, co se děje v jeho zemi. Dějiny to vyřešily za nás všechny. Tady. Problém ale zůstává snad jako lidská konstanta. Jak zůstat čestný, když člověku hrozí fyzické ohrožení. A jak se s tím vypořádat. Často přemýšlím, co bych na jeho místě dělala já, kdybych byla odkázaná na zemi, v níž jsem nevyrostla. A zase jsem vděčná, protože jsem doma a Praha je bezpečná a krásná, a já můžu být každý den bezstarostná a veselá. Jediné střílení, které slyším, je akorát to od souseda. A to bych si i pro tmavovlasého právníka obzvlášť dnes přála. Protože svoboda je nezaměnitelná hodnota. Je sametová.
Žádné komentáře:
Okomentovat