Chvějivé zrcadlení

Mluvila jsem dnes s přítelkyní, přítelkyní bližší než sestra.

Přátelé jsou od toho, aby nám říkali i nepříjemné věci.

Ona mi je neřekla, jen mi je odhalila.

Zjistila jsem, že nejsem tak šťastná, jak jsem si předstírala.

Uvědomila jsem si, že mám strach.

Došlo mi, že jsem už zase osamělá.

Hm, ne tak docela. V dálce je moje sestra, která mi naslouchá.

Je jako Pýthia, je jasnozřivá. Nebo mě tak dobře zná.

Vždy přichází v pravý čas.

Dobře ví, jak vychovat psa a že pes, jednou zkažený, se převychovat nedá.

Zůstává v něm nedůvěra.

Pro psa, trápeného od štěněte, vždy bude nebezpečím lidská ruka.

Smála se, že bych mohla mít štěňata.

Jedno by si vzala, statečná to žena.

V dálce se chvěje fata morgána - hacienda.

S kým by má štěňata vyrůstala?

Lekala by je lidská ruka, byla by jako jejich máma?

Hm, pak by vlastně ta mláďata nebyla tak špatná.

Vždyť mě má ráda přítelkyně-sestra.

Říká mi, že nemám litovat.

Říká mi, že je blbost ze strachu nejednat.

Připomíná mi, že moji muži, leč hrozní, jsou vždy o něco lepší.

„A na oslovi by tě stejně nebavilo jezdit.“

„Bude to dobrý?“

„To si pič,“ odpovídá Alča bez překlepu.

Stojí si za tím a já jí věřím.

Píču si a jako zázrakem po měsících cosi tvořím.

Psát je štěstí.

A fata morgána? Proč mě děsí?

Vždyť je to znak dobrodružné cesty.