Včera večer

Teprve včera jsem si doopravdy uvědomila, že táta zemřel.

Pravdu o velkých věcech někdy odhalí maličké skutečnosti.

Uvařila jsem si čaj. Japonský, bílý, jemný. Od táty. Ale to nic, čaj ještě nic nezpůsobil.

Pak mě napadlo vzít si vitamíny.

Od chvíle, kdy byl v nemocnici, jsem se zanedbávala, vlastně jsem horko těžko jedla.

Tři týdny.

Včera večer jsem otevřela krabičku a vyjmula zlatavou oblou kapsli. Od něho.

Vlastně všechny vitamíny a potravinové doplňky co jich v bytě mám, jsou od táty.

Kdybych všechny ty krabičky a dózičky vyskládala, pojala by je tak polovina kuchyňské linky.

Táta se nikdy neptal, jak se mám, co dělám v práci, co škola, co muži.

Nebyl na mé svatbě a o mém pozdějším rozvodu se ani nezmínil.

Ignoroval mé tajemné pobyty v nemocnici a k jakým lékařům to vlastně chodím.

Ani o sobě nemluvil. Nevěděly jsme s mámou, že mu něco je, že ho něco bolí.

Nevěděly jsme ani, co si o nás myslí a co k nám cítí.

Nevěděly jsme ani, co k němu cítíme my.

Občas byl vzteklý, vulgární, hrubý, vždy kritický a nelaskavý.

Přesto mám od něho vitamíny.

Výživu těla. Musel si přát, abych byla zdravá, i když se nezajímal, co se svým tělem dělám.

Byla v tom otcovská láska?

Škoda, že pro mě to lásku neznamená.

Vzala jsem si jeho vitamíny a pak jsem si zapálila.

Poprvé jsem měla pocit, že mě s cigaretou vidí.

Stála jsem u otevřeného okna a kouřila.

„Promiň, tati, já prostě nemůžu jinak,“ řekla jsem do večera.

Zvláštní, od té chvíle mám pocit, že se na mě ze shora dívá.

Já vím, není to nic moc pohled, ale mám pocit, že mi konečně nic nevyčítá.

Snad mi i konečně rozumí a chápe, co jsem od něho potřebovala a chtěla.

A myslím, že jemu je lehčeji, že být duší bez těla mnohem líp zvládá.

Zbyla po něm dcera. Dcera, která po jeho smrti vůbec neplakala.

Nepláče, ale všechno se v ní svírá.

Nemít otce znamená nemít přísun vitamínů, které by si sama nikdy nekoupila.

A mít někoho, kdo se na ni shora dívá.

Je z nebe poznat, že na místě jednoho pilíře vždy byla jen díra?