Pohřešovaný

Zmizel mi člověk. Kdykoli jedu metrem po lince B, dívám se, jestli ho náhodou nepotkám. Vlastně i jinde se po něm dívám, i na místech, kde se nikdy nevyskytoval. Myslím na něho, jak se mu daří, jestli je zdravý a jak sám sebe a život zvládá. Mám o něho strach. Byl tak zvláštní a neuchopitelný. Život mu naložil trápení, které si neumím představit: musel utéct ze své země, jinak by šel na desetiletí do vězení. Nic špatného neudělal, jen si něco myslel a něco psal a říkal. Prezident jeho země ho neměl rád. Ani můj člověk neměl rád svou vládu. Byl proti ní, psal o diktátorovi a tyranii, vyzýval svou zemi, aby se probudila a mezi lidmi, kteří jeho myšlenkám rozuměli, a mezi exilovými intelektuály byl vážený a oblíbený.

Najednou není nikde k zastižení. Jeho facebookové profily buď zmizely, ty, které je krátkodobě nahradily, jsou němé. Videa, která natáčel a posílal lidem do své domoviny, jsou měsíce staré. Zmizel snad z celé internetové sítě. Nerozuměla jsem sice všemu, co tam publikoval a říkal, ale povzbuzovala mě už samotná jeho aktivita. Nevzdával se, bojoval, věřil a měl naději. Hořel jako oheň, svým přesvědčením byl ozbrojený. Je možné, že by se spálil nebo shořel na popel? Vždyť jiný muž z jeho země se smál. Ano, prezident je tam diktátor, ale mazaný a chytrý. Udrží se a s ním i jeho zřízení. Nikdo z vnějšku proti tomu nezasáhne, kdo by měl a proč v dnešní době. Může to trvat desítky, desítky let. Svíralo se mi při tom srdce. Můj člověk doufal v brzký návrat domů. Doufal, že pomůže udělat převratnou změnu. A měl tam děti, rodiče a novou ženu. Byl idealistický, naivní nebo nechtěl vidět pravdu? Co když prohlédl a zjistil, jako můj nový známý, že jeho situace může být pravdou na nedohlednou dobu?

I proto mám o něho strach. Zpočátku, když jsme se poznali, musel se držet, aby nebyl depresivní. A přestože si dával takovou práci, aby nepropadal své situaci, byla v něm jako on v ní. Bál se i zde. V kavárnách musel vidět na dveře. Nedokázal se uvolnit. Nechtěl se stýkat s lidmi. Byl paranoidní a myslí někde jinde. Jenže i to je pro mě tajemství. Jak můžu vědět, že přeháněl? Vždyť zrovna nedávno jsem četla biografický příběh z poměrně nedávné minulosti, v němž civilizovaná země na nepohodlného diplomata poslala zabijáky. Jak můžu vědět, že totéž není možné dnes, ze země, kde se lehce bouří krev, nenávist i láska se bere vážně jako smrt a je proslavená kokainem? Nakonec, i kdyby nedošlo na tento případ, neříkal snad, že by vězení nepřežil, že by se zavraždil? A co jiného je cizí země, kde může existovat jen den ze dne, když jeden přijde na to, že se z ní nemůže dostat ven?

Myslím na toto všechno a je mi divně. Člověk, kterého jsem znala, sledovala jeho příspěvky a snahy, se kterým jsem se vídala, najednou není tady. O to hůř, že jsme byli přátelé. Pomáhala jsem mu a on mně, aniž to věděl. Posuny v myšlení, cítění a inspiraci, které jsem zažila s ním, mi s jinými trvaly měsíce, často i roky. Měl pro mě význam, o kterém nebudu psát, protože to není tématem. Tématem je nicota, prázdnota, propast a ztráta. Zmizet beze slova, to se nedělá. Obzvlášť ne přátelům. Nepohádali jsme se, ani jsme si neublížili. Náš vztah je neukončený, je jako kniha, kde je vyrvaná předposlední a poslední kapitola. Doufala jsem, že ho celý život budu znát a vědět, jak se má. Chybí mi. I teď, když se mi daří, mám přítele, s kterým jsem šťastná a prožitky, o kterých se mi dřív mohlo jen zdát, chybí mi a mám o něho strach. Bez vědomí, že je naživu, v pořádku a nestrádá, jako by ani stavba mého štěstí nemohla být pevná. Jeho zmizení je jako prázdné místo, uloupená cihla, za kterou neexistuje náhrada. Kousek pyramidy, který schází k tomu, aby se občas neviklala. A je to pravda o to víc, že jsem ho milovala.