Knihy Delphine de Vigan

Když dočtu knížku, ráda si čtu doslov a s jeho obsahem srovnávám své postřehy, porozumění dílu, názory a dojmy. V knihách Delphine de Vigan se doslovům navíc pravidelně divím. Je mi jasné, že vydavatelství bude svého autora a jeho dílo chválit, ale u této autorky mě vždy překvapí, že tolik. A pak, že se jejich tvrzení opírá o ceny a ocenění, která autorka sesbírala ve své zemi, ve Francii. Já s nimi nesouhlasím a nevěřím, že mi něco uniká, že na postřehnutí spisovatelských kvalit této dámy nemám, nebo že akademie, které jí ceny udělily, jsou chytřejší než já. Podle mě je Delphine de Vigan jako spisovatelka prostě průměrná.

Román No a já je druhý, který jsem od ní četla. Schválně. První kniha, kterou jsem od ní měla v ruce, Ani později, ani jinde, mě totiž těžce zklamala a čtenářsky naštvala. Z postav se mi nelíbila ani jedna, nevěřila jsem jim ani jim nefandila, obě se plácaly od ničeho nikam, nic jsem se nedozvěděla, ani při čtení nic neprožila. Postavy neprošly žádným vývojem, nenastala sebemenší změna, nic nedošlo rozuzlení, vše bylo od začátku až do konce jako nepěkná stojatá voda jen se spodním proudem točícím se stále dokola, u ženské postavy zleva a u mužské zprava, ale tvořící stejná kola. Na chválu autorky jsem se ale nachytala. Třeba není tak špatná. Můžu ji soudit podle jednoho díla? Chtěla jsem jí dát druhou šanci, a proto jsem si obstarala No a já.

Knihu čítající 176 stran mi trvalo přečíst půl roku. Ze začátku jsem ji četla se zatnutými zuby. Postava holčičky s IQ 160 mě štvala – připadala mi jako líné zdůvodnění dospělého jednání a myšlení v dětském těle, a stále mi připadá. Ne, třináctiletá premiantka gymnázia mi není a nebyla sympatická. Její jinakost a osamělost – kterou jsem při čtení neprocítila, ale vydedukovala – mi byla ukradená. Druhá stěžejní ženská postava jménem No je mladá žena bez domova, kterou premiantka Lou osloví na ulici, aby měla materiál pro svůj školní referát na téma bezdomovci. I ta mi byla protivná. Byla jako panenka, na kterou se vystřihly a pověsily šaty, jen aby svou roli uhrála. Vzpomínám si, že jsem se při čtení několikrát posměšně zasmála a knihu odhodila. Tak se mi zdála prvoplánovaná, věci zřejmé podávané jak pro blbé, plakátově jasně, jako by si je autorka rozhodla myslet, místo aby je v ní vyvolal soucit, záleželo jí na nich a měla v nich angažované srdce. Román mi dost dlouho připadal jako šaškárna.

Pak mi kniha dlouho doma ležela neotevřená. Dočetla jsem ji jen proto, že jsem poslední dobou domů chodila pozdě a unavená. Když jsem si lehla a chtěla si chvíli číst, má obvyklá četba byla pro vyčerpaný mozek moc těžká. Zde se tedy uplatnila vychvalovaná Delphine de Vigan! Jako nenáročná četba, při níž člověk nemusí mozkové buňky příliš zapojovat a kterou člověk nevzrušeně zaklapne a děj i hrdinové ho nechají klidně spát.

Přesto mě autorka nakonec překvapila. Jasně leč nenásilně urovnala manželství rodičů Lou a místo aby to křiklavě vyhlásila, jak má zvykem, vytvořila pro ně pěkné a mnohem výmluvnější scény. Postava No také nakonec získala trochu krve a masa, když se zachovala jinak, než kam ji její literární prostředí směřovalo a jediná pak byla jako život sám – nepředvídatelná, překvapivá a nezdůvodněná. Škoda, že se závěrem jsem knihu opět s posměškem odhodila. Lou mi prostě do poslední věty neučarovala, ani mě nepřesvědčila, že bych ji měla mít ráda, takže ani z jejího objevu, že při líbání nezáleží na směru rotace jazyka, jsem se neradovala.

Nejsmutnější asi však je, že téma, jež mělo být zásadní, se u mě zcela minulo účinkem. Téma žen bez domova, jejich útrap na ulici a protloukání jak se dá, apel na společnost a individuální pomoc či zodpovědnost, mi v podání Delphine de Vigan vůbec nic neříká. Nemyslím si přitom, že jsem necitlivá, spíš soudím, že naopak. A právě proto si myslím, že je to průměrně napsaná kniha. Kniha, která možná osloví elementární myšlení, ale srdce se nedotýká. Zvláštní, že stejně tak mnou autorka citově nepohnula při líčení depresivní manažerky a vyhořelého lékaře v Ani později, ani jinde, dokonce ani při popisu, jak rodičům Lou zemřelo druhé dítě. A asi proto její knihy nemám ráda. Věci, které se mě normálně hluboce dotýkají, v podání Delphine de Vigan na mě působí jako nepovedené karikatury.