Snídaně

„Ještě spíš, krásko?“ zeptal se.

Nespala jsem, nepředstírala jsem. Všimla jsem si jeho úst a očí. Když se na mě dívá, svítí, září. Vím, že mě občas ve spánku pozoruje. Často se pak neudrží, aby se kolem mě neovinul místo deky. Je velký a těžký, ale hebký. Když se o něj opírám, mám pocit muže, hradby, tepané mříže, hradní stráže, padacího mostu, rytíře. Přestože v jeho zemi rytíři nikdy nebyli. Všímám si také, že se vyhýbá říkat mi jménem. A že se ptá proto, aby mi mohl uvařit snídani. Pro mě to bude oběd. Je dvanáct hodin. Než se vysprchuji a přijdu do kuchyně, bude půl jedné.

Neoblékám se v tomto bytě, snad jen do prádla, které víc než zakrývá, provokuje. Od stolu se dívám, jak se pohybuje. Je jako zvíře z džungle, přirozené, samozřejmé. Z nože v jeho ruce mám strach. Umím si představit, že by mě pobodal. Myslím, že by stačilo ho pořádně naštvat. Lhát, ponížit ho nebo i neúmyslně použít křivá slova. Pak by, možná, mým hrdlem projela patnácticentimetrová střenka. Ale ne v tuto chvíli. Teď nejsme divoši, jsme muž a žena. Vaří mi snídani, míchaná vajíčka se spoustou zeleniny, druhá pánev se nahřívá, aby k nim byla opravdová quesadilla.

Dívám se na něho, je ke mně otočený zády. Upíjím kávu, která je tady jen kvůli mně. On, přestože kávový, kávu nepije. Dokázala bych ho bodnout já? Zezadu, ze zálohy, dokud to nečeká? Ne. Ne a ne, ani tehdy, když mě štve. Nebodla bych ho stejně, jako nemám potřebu si ho usmiřovat. Moje city jsou něco mezi psem a vlkem, jsou zavěšené mezi kontinenty, chvíli nad Atlantikem, chvíli nad Pacifikem, jsou jako lampión se stínítkem. Vím, že čeká, že ho budu chválit nebo se dokonce sám při snídani třikrát zeptá, jestli mi chutná a jestli byl včera v posteli dobrý. Nesnáším ty jeho otázky. Nedá se na ně odpovědět ne, není možné mu upřímně říct, že nevím. Nikdy bych mu nedokázala vysvětlit čím to je, že můj pocit z něho je vlažně všelijaký. Vyslovit to, věřím, že bych nůž neměla pod krkem, ale v hrudi. Je soutěživý, ve všem chce být nejlepší, a jako všichni muži od nich je hrdý či pyšný. Vaří nám snídani, je ke mně obrácený zády, a přesto mě drtí.

Když se ke mně otočí s plnými talíři, mám už nachystaný úsměv. Poděkuju mu v jeho jazyce, ale žádná lež mi přes rty nepřejde. Lhát neumím anglicky, španělsky, ani česky. Říkám buď pravdu, nebo mlčím. Jenže on umí být jako inkvizice. Naléhá, dokud nepromluvím. Páčí ze mě, co chce slyšet, a já ho neumím poslat do prdele. „Chutná ti?“ - už je to tady. „Ano, je to výborný.“ Trochu míň slané, ale dobré to je. „A líbilo se ti to včera se mnou v kině?“ „Nikdy bych nevěřila, že něco takového uděláš,“ zasměju se. „Ale líbilo se ti to, ne?“ „Pořád si myslím, že by bylo lepší sedět na druhé straně. Někdo nás mohl vidět.“ Chvíli se zabývá rozumovým argumentem, proč sedadla vpravo byla lepší než vlevo. „A film se ti líbil?“ „Bože! To byla kravina! Prostě průměrnej film, ničím mě nepřekvapil.“ Potemněl, jako by byl zodpovědný za všechny režiséry, herce a scénáristy na světě a jejich neuspokojivé výkony byly jeho osobním selháním. „Ale jako průměrnej film to nebylo špatný, ne?“ Už mě to začíná štvát, jak musím být mermomocí spokojená. To mi musí tak podlízat? Nebo, když už, než by se mi neustále snažil zavděčit, nemohl by mě radši seřezat? Proč nemůže být i mimo postel chlap?

Přimhouřím kočičí oči, které vím, že má tolik rád. Skoro mám pocit, že z nich jiskří zvířecí zelená. Vidím ho, že se krčí jako před skokem. Stávají se z nás dva tygři. Když chci, umím být pěkná semetrika. Vím, že chce, abych byla poslušná a hodná, já zase, abych ho musela dobývat, abych se musela doprošovat. Nejsem zvědavá na to, aby mě někdo obskakoval, nevím, co si mám počít a jak se mám jako královna chovat. Vím jenom, co dělá služka nebo děvka. „Průměrnej film je prostě průměrnej film. A tohle byla fakt sračka.“ Přestává se usmívat. „To chceš říct, že ani neumím vybrat, na co tě vzít do kina?“ Už jsem rozjetá jako piraňa. „Nic si z toho nedělej, nemůžeš vědět, co je dobrý a co ne, když jsi nikdy nic pořádnýho neviděl.“ Moc dobře vím, že je to podpásovka. Vytahuju se a povyšuju se nad něho kulturním přehledem. Dělám z inženýra, velkého manažera a nejpracovitějšího člověka, jakého znám, vola. Jeho tvář tvrdne a oči ztrácí měkký lesk. Jestliže něco nesnáší, pak to, když je za blbce. Čekám úder zpět, ale ten nepřijde. Prostě se mlčky láduje. Odstrčím talíř a obléknu se, nejdřív do halenky, pak do sukně. Skládám zbraně, zavírám zbrojnici. Kdyby se do ní ještě vloupal, bude vítězství na mé straně. Proto to neudělá, ani kdyby stokrát chtěl. A já ho ze stejného důvodu nebudu svádět. Sex má pro mě smysl jen když je to on, kdo ho chce. Mám pak nad ním převahu a moc, za které ho klidně potěším jeho orgasmem.

Jde mě doprovodit na tramvaj, já kouřím, oba mlčíme. Je začátek víkendu a co budeme dělat, se jeden druhého neptáme. Vycvičil si mě tak neustálým mluvením o tom, jak moc pracuje a na nic nemá čas. Vím, že to není pravda, ale nemám odvahu ho konfrontovat. Navíc je to pro mě pojistka, umožňuje mi nemít ho ráda. „Pamatuješ, jak jsem se tě včera chtěla na něco zeptat?“ „No?“ „Víš, nechápu, co po mě vlastně chceš. Kolik ze sebe si mám pro tebe...rezervovat.“ „Jak to myslíš?“ „No, co jsme, milenci, a pak si můžu dělat co chci?“ „Ptáš se, jestli spolu chodíme?“ „Tak nějak.“ „Já tě beru jako svoji přítelkyni,“ říká vážně s rukama v kapsách. Jede tramvaj. „Touhle se dostaneš na metro domů.“ „Já ale domů nejedu, jdu do města, ještě na dnešek něco mám.“ „Aha.“ Políbíme se. Jako vždy se za mnou dívá a když mu mávám, usmívá se stejně, jako když mě pozoruje nahou v peřinách. Věřit tomu, přísahala bych, že mě má rád.

Je to ale jen hra. V rámci nepsaných pravidel mu později napíšu smsku, že snídaně byla výborná a že mě mrzí, že jsem se nezdržela. „Nic si z toho nedělej, stejně jsem musel pracovat,“ odpovídá. Ta jeho práce začíná být nudná jako ohraná písnička, ale to jsou zase jeho pravidla. Do toho mám sraz s jiným mužem, hledám člověka, s nímž bych si mohla povídat a trávit volný čas. Beru to ale tak, že jsem zadaná, nemíním si s nikým nic začínat. Nestojím o vztah, který mi sežere všechen čas, ve kterém bych byla milovaná. Vím přece, jak bolí láska, potvora. A až tohle nebudu moct vydržet, prostě se nechám ubodat. Impulzy, které spustí žádoucí reakci, svědomitě a pečlivě sbírám.