Už po půl hodině řekl, že musí jít. I důvod udal: doma ho čeká syn, musí spolu něco naplánovat. Lítost se na mě snesla jako uschlý list. Vzala jsem si kvůli němu den volna. Dlouho jsme se neviděli. Možná dva tři měsíce a vesmír se mezi tím přeskupil. I naše atomy se změnily. Mívala jsem při něm stažený žaludek a když jsem za ním běžela, chvěla se mi kolena. Dřív býval krásný a omamně voněl. Uschlý list se objevil proto, že se přerušila šťáva, výživa, a jeho stonek zdřevnatěl. Nikdy mi moc nešlo starat se o rostliny. Jsou pro mě jako jevy, které se vyskytují samy od sebe, rostou a zelenají se, kdy je napadne. Když usychají, je mi to divné. Ve svém bytě seschlé hnědé listy vyhazuji oknem. Jsem schopná nanejvýš do květináče nalít trochu vody, co jiného se dá dělat, když kytka usychá, nevím. I jeho ruce dnes byly zvrásnělé a hnědé. Obličej pomačkaný, korunovaný houštinou vlasů a dole pichlavými trny. Vypadal cizí a pak řekl, že musí jít. Bylo mi, jako by průvan převrhl mou rostlinu a pak ji vzal i s květináčem. Proud vzduchu se nedá zadržet, ani zastavět knihami. Jemu právě dvě vyšly. Dřív mi je nosil a vpisoval do nich věnování. Tyto budou první, které si koupím. Jejich první strany budou nepopsané. Čisté bílé listy, které mi připomenou, že se vymýtila naše nepřehledná džungle. Mizela rostlinku po rostlince a já jsem neuměla to kácení zadržet. A snad to bylo správné. Dýchala jsem snad? Kvetla jsem? Sedím sama v naší kavárně s čajem, sešitem a popelníkem. Odvál ho vítr, po půl hodině. Sám zmizel dveřmi, nevyhodila jsem ho oknem. Najednou si připadám nechráněná jako na mýtině. Prší na mě. Ale co to? Po dešti vidím i slunce. A náš kavárenský stolek se zmenšuje? Ach ne. Už nejsem ve stínu, vyrostla jsem. Hnědý list se snesl na zem. Vytlačily ho nové listy. Dva zelené a jeden bílý.
Žádné komentáře:
Okomentovat