Včera večer

Teprve včera jsem si doopravdy uvědomila, že táta zemřel.

Pravdu o velkých věcech někdy odhalí maličké skutečnosti.

Uvařila jsem si čaj. Japonský, bílý, jemný. Od táty. Ale to nic, čaj ještě nic nezpůsobil.

Pak mě napadlo vzít si vitamíny.

Od chvíle, kdy byl v nemocnici, jsem se zanedbávala, vlastně jsem horko těžko jedla.

Tři týdny.

Včera večer jsem otevřela krabičku a vyjmula zlatavou oblou kapsli. Od něho.

Vlastně všechny vitamíny a potravinové doplňky co jich v bytě mám, jsou od táty.

Kdybych všechny ty krabičky a dózičky vyskládala, pojala by je tak polovina kuchyňské linky.

Táta se nikdy neptal, jak se mám, co dělám v práci, co škola, co muži.

Nebyl na mé svatbě a o mém pozdějším rozvodu se ani nezmínil.

Ignoroval mé tajemné pobyty v nemocnici a k jakým lékařům to vlastně chodím.

Ani o sobě nemluvil. Nevěděly jsme s mámou, že mu něco je, že ho něco bolí.

Nevěděly jsme ani, co si o nás myslí a co k nám cítí.

Nevěděly jsme ani, co k němu cítíme my.

Občas byl vzteklý, vulgární, hrubý, vždy kritický a nelaskavý.

Přesto mám od něho vitamíny.

Výživu těla. Musel si přát, abych byla zdravá, i když se nezajímal, co se svým tělem dělám.

Byla v tom otcovská láska?

Škoda, že pro mě to lásku neznamená.

Vzala jsem si jeho vitamíny a pak jsem si zapálila.

Poprvé jsem měla pocit, že mě s cigaretou vidí.

Stála jsem u otevřeného okna a kouřila.

„Promiň, tati, já prostě nemůžu jinak,“ řekla jsem do večera.

Zvláštní, od té chvíle mám pocit, že se na mě ze shora dívá.

Já vím, není to nic moc pohled, ale mám pocit, že mi konečně nic nevyčítá.

Snad mi i konečně rozumí a chápe, co jsem od něho potřebovala a chtěla.

A myslím, že jemu je lehčeji, že být duší bez těla mnohem líp zvládá.

Zbyla po něm dcera. Dcera, která po jeho smrti vůbec neplakala.

Nepláče, ale všechno se v ní svírá.

Nemít otce znamená nemít přísun vitamínů, které by si sama nikdy nekoupila.

A mít někoho, kdo se na ni shora dívá.

Je z nebe poznat, že na místě jednoho pilíře vždy byla jen díra?

Duševní parabolí

Motto:

Veronika: „Naše duše si rodiče sama vybírá.“

Míša: „Tak to ta moje musela být ožralá.“

„Podle mě to bylo normální znásilnění. Ty historky okolo si nejspíš vymyslela matka, aby si to ulehčila nebo to vůbec zvládla. A taky kvůli lidem. To víš, tenkrát mít děcko bez manžela byla ostuda. Však to znáš od vás.“

„No jo, ale moje babička byla normální kurva. Nemyslím placená. Asi to dělala ráda a chlapy provokovala. Jednou, to jsem ještě ani s nikým nechodila, mohlo mně být tak čtrnáct patnáct, mně vykládala, jak často si to za svobodna bylinama vyháněla z těla. Hrůza. Byla jsem z toho pěkně zhnusená. Vůbec se nedivím, že otec neví, čí je. Na něho bylina prostě už nezabrala. Možná proto ho neměla ráda.“

„A jak se narodila tvoje máma?“

„To je taky historka. Vůbec nevím, kde na tom chlapovi babička byla, ale mamčin otec je prý Ital. Asi na tom něco bude, protože když babička umřela, to byla mamka ještě svobodná, tak fakt našla dopisy, které nějaký Ital psával. Jakási vzdálená teta jí ale řekla, aby po ničem nepátrala a dopisy spálila. No a moje máti to udělala.“

„To mýho otce nikdy nikdo neviděl a není o něm jedinej důkaz. Já bych řek' že to byl blázen, kejklíř nebo potulnej šprýmař. Souhlasily by s tím ty převleky a kouzla, o kterejch pak matka mluvila. Podle mě se z toho taky trochu zbláznila.“

„Ale tvůj otčín byl fajn, ne?“

„Fajn... Tenkrát se na to tak nehledělo. Nejdůležitější byla obživa. A mě řemeslo nebavilo. Práce se mi docela líbila, ale nestačilo mně celej den čumět do dřeva. Proto jsem utek' na filozofii. Zajímalo mě, co si o světě myslí jiní a učení. To víš, doma aby myšlenku člověk pohledal. Otčín tradicionalista, matka šílená...“

„Hm, lepší než u nás. U nás se vůbec nemyslí, u nás se spoléhá na Boha. Všechno je Boží vůle, neštěstí, nemoc, chudoba... Proto nikdo nic nedělá. Čin je marnost a zlovůle. Svět je zkažený a všichni lidi, teda až na otce, jsou hovada.“

„No, tak to je pěkná kravina. I když vlastně každá filozofie je trochu zvrácená. Dnes uznávám, že jsem si tou svou taky řešil svoje osobní bolístky. Jenže ve třiceti si člověk těžko přiznává, že hlásá soucit, sociální ohledy a empatii jenom proto, že mu chybí maminka, tatínek a láska.“

„No vidíš, to já si to ráda přiznám a stejně to není žádná obrana. Jenom proto, že to vím, neznamená to, že to bolí míň.“

„Copak, zase narozeniny?“

„No jo.“

„Jak přesně to ten tvůj otec říká?“

„Že den narození se nemá co oslavovat. Že jsem se o nic nezasloužila a narozením nic neudělala. A dárky že se nemají dávat, protože sám život je dost velkej dar a přímo od Boha. Prý mám za narození děkovat. Však jsem za tebou přišla místo kostela. Mám pocit, že i na mým pohřbu by otec jenom pokrčil ramenama, víš, jako „fajn, Bůh dal, Bůh vzal.““

„Jo, to chápu. Vlastně jsem taky celou dobu doufal, že se otec objeví nebo se nějak ke mně přihlásí. Nejvíc, když jsem byl slavnej, pak po zatčení. Fantazíroval jsem tenkrát jak' malej kluk, že třeba přijde jako hrdina a na poslední chvíli mě vysvobodí... Však to víš, existují o tom záznamy. Lidi mě milovali a stejně jsem neměl pocit naplnění. Možná by to bylo jiný, kdyby aspoň matka normálně fungovala...“

„Mně se jeden známej za to posmívá, že jsem jak' malá. Prý by mně už dávno mělo být jedno, jestli je na mě moje rodina hrdá nebo jestli mě má ráda.“

„A seš si jistá, že ti něco nenalhává? Nebo sám sobě? Neznám zdravýho člověka, kterýmu by bylo jedno, co si o něm myslí ostatní, a obzvlášť nejbližší rodina.“

„Ale co z toho vyplývá?“

„Přece to, že duše, který si svoje rodiče vyberou tak blbě jako ty, přijdou do pekla.“

„Ale vždyť já chci jenom jednou v životě zažít, jaký to je, když mě má někdo rád.“

„Je mi líto, má zlatá, jednou sis špatně vybrala, tak je ti láska nedostupná. Jsi na tom jako já. Nevíš jak láska vypadá a tak ji prostě nepoznáš. Někdy stačí, aby se na tebe někdo vlídně podíval a jsi ztracená. Většinou ale věříš, že se musíš snažit do roztrhání těla, nebo se vůbec celá obětovat, aby sis jí aspoň kapku zasloužila. Není to tak? Budeš první, komu to řeknu, ale právě proto jsem odmítl ženu, která o mě stála. Nevěřil jsem, že když je vztah dostupnej a zjevnej, že to může být láska.“

„Jenže mě ani sex nezajímá. Aspoň ne tak, jak to vidím u druhých. Nejsem vůbec vzrušená, dokud nejsem zamilovaná. Tělo samo o sobě mně nic neříká, nechtěla bych, aby na mě sahal někdo, koho sotva znám. Víš, že svým kamarádkám závidím, že to mají jinak? Takhle jsem už úplně odsouzená zemřít bez radosti a osamělá. Dobrý je jenom to, že mnou tahle rodina vymře, že se už dál nebude rozmnožovat.“

„Pořád přemýšlím, co sis to dobrovolně vybrala. Proč jsi k těm lidem lezla?“

„To bych taky ráda věděla. Asi jsem nebyla při smyslech. Musela jsem být snad ožralá.“

„Nebo nepozorná, nebdělá. Kolega o patro výš by ti s tím mohl poradit, zajdi si tam. Takovej plešatej, přitěle, pořád se usmívá. Asi ho od vidění znáš.“

„Musím se k němu objednat?“

„Ne, zaklepej a řekni, že tě posílám.“

„Tak jo, děkuju.“

„Není zač, nic víc pro tebe nemůžu udělat. Ale za mnou se taky zase někdy stav!“

„Jasně. Přece tě tady takhle nenechám. Umím si představit jaký to je, být tady přes dva tisíce let sám.“

Nekonečná dovolená

Nikomu neřekla, kam na dovolenou jede. Ani se nikdo neptal. Vlastně ptal, nejlepší kamarádka. „A s kým jedeš?“ nezapomněla potutelně dodat. Sama. Sama a ráda. Okolí ji vysává, je od něj celá pokousaná. Když si nad klíční kostí našla malou jizvičku, věděla, že je zle. Alaina Robbe-Grillet už četla. Věděla, co taková jizvička znamená. V létě útěku říká dovolená.

Skončí neznámo kde, v penzionu U čerta. Majitel ji uvítá a předá klíče, ale pak se s ním nikdy neshledá. Je mu za tu nezdvořilou nevšímavost vděčná. Být neviditelná rovná se nebýt ohrožená. Ve dne často mění místa, večer se hned zamyká. Ostatní hosty slyší, ale nepotkává. V pokoji kontroluje, jestli je všechno tak, jak to nechala, dokonce i pavouka nad oknem u stropu a druhého u ledničky v rohu. Neměnnost ji uklidňuje, ukolébává.

Přesto se jí stane co se jí občas stává – v noci na ni někdo sahá. Nikdy neví, který z těch tří to je, vždycky doufá, že je to L. Ani jeden není nepřítel, i když toho třetího vůbec nezná. L. ale neomylně pozná. Tento se mu podobal. Hned byla mokrá, hned udělaná, jednou, dvakrát, třikrát. Přesto má pocit čtvrtého, cizího člověka. Vůně L. se po ní vůbec nerozlila. A ráno na podlaze našla něco, co vypadalo jako otisk neznámého chodidla.

Od toho dne je neklidná, jako by ani tady nebyla sama, jako by ji někdo pozoroval. Dokonce si umyje vlasy a nalíčí oči, přestože jde jen do lesa. Mezi stromy se jí průběžně zdá mužská postava. Pokaždé je zčásti zakrytá, nerozlišitelná. Hučí jí v uších nebo to tak silně šumí řeka. Ztratí se, chvílemi se musí kdesi prodírat, což ji vrací do vědomí těla, které si nepřeje, které potlačila. Být hmotná je nebezpečné, hmota je identifikovatelná. Dovolená ubíhá, snaží se být neviditelná.

V noci bývají bouřky. Pavouci mizívají ze svých pozic. Snaží se to vysvětlit změnami počasí, ale moc se jí to nezdá. Špatně se jí usíná. Střešní okno se bez přestání rozžíná a zhasíná, venku jsou rozpoutaná pekla. On přichází bez ohledu na čas, jakmile skončí bouřka. Nebo ta venkovní končí jakmile její začíná. Nejde to poznat.

Před poslední nocí v penzionu jí číšník z hospůdky, kam večer chodívá, z ničeho nic zašeptá: „Jste nádherná.“ Popadne ji panika. Nezůstala utajená. Něco se ještě může stát. Noc je ale vyjímečně tichá a ona usíná.

Ráno ji probudí klepání na dveře. Otevře rozcuchaná a rozespalá. Stojí tam majitel penzionu, což jí připomene, že lhůta nebezpečí pominula. „Co se vám stalo?“ ptá se pán a hledí na ni stříbrošedýma očima. Ohne loket nahoru. „Tohle? To asi nějaké trní nebo kopřiva.“ „Tohle taky udělala kopřiva?“ ptá se dál a prstem si přejede přes klíční kost. Běží do koupelny, dívá se na sebe do zrcadla. Přes hrdlo se jí táhne hluboká čerstvá rána. Někdo jí uřízl hlavu zatímco spala. „No, snad abych si zabalila zavazadla,“ říká a je jí trapně. „Teď už přece nikam nemusíte, u čerta už jste,“ muž se usmívá. „Číšník se o vás rád postará. Alaine,“ zavolá pak, „tvoje snoubenka zůstává.“

Koláž z předvčerejšího večera

Sbírám střípky a kousíčky předvčerejšího večera a skládám je do koláže.

Je surrealistická, na obrázcích je mléčně bílá žena a Indián.

Žena má různá jména: Tyrkysita, Bonita, Bandida.

Indiánovi je zima. Surrealisticky je v zemi, kde je palčivý mráz.

Muž je celý zabalený a přesto nahý, silný i zranitelný. Je krásný.

Krásný je on, krásná je ona. Možná jsou to dvojčata, možná zrcadla.

Indián dokáže dlouho mlčet, někdy i tři týdny, a z toho se mu pusa nezastaví.

Má dobré nápady. Třeba jít si povídat pod peřinu, když venku tolik mrzne.

Bonitin jazyk se mu tam obzvlášť líbí, jak je ohebný a vzletný.

Ji jeho přivádí do extáze. Je jedno, že místo půlnoc říká poledne.

Pod peřinou si vždycky vyprávějí dlouze, tentokrát při tom navlékali korále.

Zmlkl znenadání. “Ty jsi skončil?” “Promiň.” Kuličky zůstaly rozházené.

Z postele dolů se svezli po Mléčné dráze.

Pouštěl jí oblíbené písničky a zfilmované básně.

Pak ona jemu. Ty její posílal svým přátelům domů.

Dostala při tom nové jméno: Tyrkysiňa. Prý je to láskyplná zdrobnělina.

Rezatý střípek se zadírá do společné duše: z virtuální sítě Indiánovi píše jeho žena.

Bonita se zvedá, jsou dvě hodiny po poledni, půjde spát.

“Dej mi pusu. Jsi tak pěkná a máš krásnou zář.” Takové věci vidí jen Indián.

Na spaní jí dává svou košili, bílou s modrými proužky, a Bonitě je jako ulitá.

Přece jen jsou dvojčata? Jedna duše ve dvou tělech? Bílý jin a tmavý jang?

Vyšplhá se do nebe spát. Barva pod její hlavou je tyrkysová.

Indián se zavře v kuchyni. Probudí ji jeho hlas.

S někým telefonuje, odpovídá mu mladá žena.

Mluví tak hlasitě, že nejde spát. Vnímá jeho intonaci a rozeznává jen některá slova: bonita, metafóra poética, erótica, mística, coincidencia, involuntaria a mnohokrát jméno jeho města.

Nemůže spát a tak se modlí ke všem andělům, kteří to mají na práci, aby ho ochraňovali.
A aby mu ani ona nikdy neublížila.

Chvílemi vnímá jeho smích. Je vděčná, že se směje, že je aspoň na chvíli šťastný.

Jen se bojí, že až domluví, nebude rád, že mu jiná žena leží v posteli místo snoubenky.

Znovu se viděli až pět hodin po poledni.

Byl překvapený, že nespí, usmíval se na ni. Byl unavený. Položil se a přikryl se její paží.

Když se otočila, přikryl on ji svojí. Spali v blíženeckém objetí.

Tři a půl hodiny. Pak musela jít.

První muž, který ji po ránu neopíchal jenom proto, že tam byla.

Její blíženec. Oba mají krátké vlasy a oba mají problém s očima. Oba trápí velká zima.

Zahlédl ji, když se vyslékala z jeho košile. “Do smrti na tebe nezapomenu,” řekl jí.

U dvěří jí pomáhal do kabátu. Na “Děkuji” rád odpovídá “Není zač”, líbí se mu, jak to zní.

Rozloučili se polibkem a objetím.

Rozpojili se blíženci.

Vyhnanec, který touží po své zemi.

Žena, která má otce před smrtí.

Jen spolu unikají z reality. Spolu se zahřívají od zimy.

Koláž je útvar z maličkých nesourodých kousků a přece je kompletní.

Nazvala bych ji Láska, ale Indián nemá rád velká slova.

Ale jestli to není láska, stejně je to nějaká její podoba. Mléčná žena a tmavý muž ji zrcadlí jako Bonita zrcadlí Indiána a naopak.

Anděl jménem Alena

Můj dnešní anděl strážný se jmenuje Alena. Andělé se u mě na stráži střídají. Můj další anděl se jmenuje Eva, býval i anděl jménem Michaela. Liduška, nebo spíš Ludmila, je anděl s mečem. Není zlá, naopak, akorát nelituje. Soucítí po svém, je tvrdá. Aspoň ve srovnání s tím, co znám. Chrání mě před sebelítostí a smyšlenkami. Někdy ale nepotřebuji, nechci kov a meč, někdy potřebuji křídla.

Alena dnes přiletěla a ani jsem se k ní nemodlila. Prostě u mě najednou byla. Dozvěděla se o mém otci, že možná umírá. Byla jediná, kdo o tom se mnou mluvil a kdo mi naslouchal. Přes internet se mnou trpělivě probírala má pro a proti, která jsem říkala jí a sama sobě ještě víc, ohledně návštěvy otce v nemocnici. Chtěla jsem tam jít i nechtěla. Můj argument pro byl, že by to mohlo být naposled, co ho uvidím. A pak výčitky. Měla jsem dovolenou, abych se zmátořila ze šokové informace. Mohla jsem jít na procházku, chodit po obchodech, mohla jsem se stavit ve škole a uhladit tam resty. Jenže mi to připadalo nedůležité a povrchní vzhledem k tomu, co se s otcem děje. Stejně bych myslela jen na něj. Však by mi ho taky připomínal ten děsný a stálepřítomný tlak v hlavě.

Proti však mluvil můj strach. Uvidím ho z poloviny ochrnutého a na hadičkách. Co když se rozložím, kdo mě pak poskládá zpátky? Nezvládnu tam jít sama, protože nevím, co to se mnou udělá. A anděl Alenka řekl: Nebudeš tam sama. Budu tam s tebou já. U mě se klidně můžeš vyplakat. A pak prostě zavelela: Jedem!

Takže jsem najednou seděla v autobusu na Jihlavu, ani jsem nevěděla jak. Nesla mě a poháněla energie a síla mého anděla. Když jsme se s Alčou setkaly, láskyplně kolem mě ovinula svá křídla. Návštěvu jsem musela vykonat sama, ale osamělá jsem u toho nebyla. Zvládla jsem to, protože na mě čekala. Mluvila pak se mnou o všem a bylo to lepší než modlitba, protože Alča poslouchá, chápe a odpovídá.

Alena je totiž vůbec lepší než strážný anděl. Je to mladá žena, pozemšťanka. To kvůli vlastním zkušenostem mi tolik rozuměla a pomohla. Ví totiž, jaké to je, být dcera. Nepřiletěla na hebkých křídlech, ani se v Jihlavě nezhmotnila, ale kvůli mně absolvovala skoro čtyřhodinovou cestu z úplně jiného koutu Česka, a třikrát během ní přestupovala. A udělala to ráda, přestože se vracela s tím, že domů už nedojede a neví, kde bude spát.

Ach, andělé. Ano, existují. Vlastně jimi můžeme být všichni. Stává se to, když se naladíme na jiného člověka, a zázraky konáme, když se naše skutky vymykají tomu, co se běžně čeká, když přesahují naše vlastní zájmy. Viď, mami. Ty jsi mi cestu za otcem rozmlouvala. Prý nemám dovolenou zbytečně plýtvat. Ještě že se aspoň přátelím s anděli, když jsem se mezi ně nenarodila. Zvláštní, že ti moji jsou všichni do jednoho ženy. Díky za dnešní andělskou pomoc, Ali. Díky, že byla skutečná a ne facebookově virtuální. A Evě děkuju, že mě stráží a je kdykoliv k zavolání.