Duševní parabolí

Motto:

Veronika: „Naše duše si rodiče sama vybírá.“

Míša: „Tak to ta moje musela být ožralá.“

„Podle mě to bylo normální znásilnění. Ty historky okolo si nejspíš vymyslela matka, aby si to ulehčila nebo to vůbec zvládla. A taky kvůli lidem. To víš, tenkrát mít děcko bez manžela byla ostuda. Však to znáš od vás.“

„No jo, ale moje babička byla normální kurva. Nemyslím placená. Asi to dělala ráda a chlapy provokovala. Jednou, to jsem ještě ani s nikým nechodila, mohlo mně být tak čtrnáct patnáct, mně vykládala, jak často si to za svobodna bylinama vyháněla z těla. Hrůza. Byla jsem z toho pěkně zhnusená. Vůbec se nedivím, že otec neví, čí je. Na něho bylina prostě už nezabrala. Možná proto ho neměla ráda.“

„A jak se narodila tvoje máma?“

„To je taky historka. Vůbec nevím, kde na tom chlapovi babička byla, ale mamčin otec je prý Ital. Asi na tom něco bude, protože když babička umřela, to byla mamka ještě svobodná, tak fakt našla dopisy, které nějaký Ital psával. Jakási vzdálená teta jí ale řekla, aby po ničem nepátrala a dopisy spálila. No a moje máti to udělala.“

„To mýho otce nikdy nikdo neviděl a není o něm jedinej důkaz. Já bych řek' že to byl blázen, kejklíř nebo potulnej šprýmař. Souhlasily by s tím ty převleky a kouzla, o kterejch pak matka mluvila. Podle mě se z toho taky trochu zbláznila.“

„Ale tvůj otčín byl fajn, ne?“

„Fajn... Tenkrát se na to tak nehledělo. Nejdůležitější byla obživa. A mě řemeslo nebavilo. Práce se mi docela líbila, ale nestačilo mně celej den čumět do dřeva. Proto jsem utek' na filozofii. Zajímalo mě, co si o světě myslí jiní a učení. To víš, doma aby myšlenku člověk pohledal. Otčín tradicionalista, matka šílená...“

„Hm, lepší než u nás. U nás se vůbec nemyslí, u nás se spoléhá na Boha. Všechno je Boží vůle, neštěstí, nemoc, chudoba... Proto nikdo nic nedělá. Čin je marnost a zlovůle. Svět je zkažený a všichni lidi, teda až na otce, jsou hovada.“

„No, tak to je pěkná kravina. I když vlastně každá filozofie je trochu zvrácená. Dnes uznávám, že jsem si tou svou taky řešil svoje osobní bolístky. Jenže ve třiceti si člověk těžko přiznává, že hlásá soucit, sociální ohledy a empatii jenom proto, že mu chybí maminka, tatínek a láska.“

„No vidíš, to já si to ráda přiznám a stejně to není žádná obrana. Jenom proto, že to vím, neznamená to, že to bolí míň.“

„Copak, zase narozeniny?“

„No jo.“

„Jak přesně to ten tvůj otec říká?“

„Že den narození se nemá co oslavovat. Že jsem se o nic nezasloužila a narozením nic neudělala. A dárky že se nemají dávat, protože sám život je dost velkej dar a přímo od Boha. Prý mám za narození děkovat. Však jsem za tebou přišla místo kostela. Mám pocit, že i na mým pohřbu by otec jenom pokrčil ramenama, víš, jako „fajn, Bůh dal, Bůh vzal.““

„Jo, to chápu. Vlastně jsem taky celou dobu doufal, že se otec objeví nebo se nějak ke mně přihlásí. Nejvíc, když jsem byl slavnej, pak po zatčení. Fantazíroval jsem tenkrát jak' malej kluk, že třeba přijde jako hrdina a na poslední chvíli mě vysvobodí... Však to víš, existují o tom záznamy. Lidi mě milovali a stejně jsem neměl pocit naplnění. Možná by to bylo jiný, kdyby aspoň matka normálně fungovala...“

„Mně se jeden známej za to posmívá, že jsem jak' malá. Prý by mně už dávno mělo být jedno, jestli je na mě moje rodina hrdá nebo jestli mě má ráda.“

„A seš si jistá, že ti něco nenalhává? Nebo sám sobě? Neznám zdravýho člověka, kterýmu by bylo jedno, co si o něm myslí ostatní, a obzvlášť nejbližší rodina.“

„Ale co z toho vyplývá?“

„Přece to, že duše, který si svoje rodiče vyberou tak blbě jako ty, přijdou do pekla.“

„Ale vždyť já chci jenom jednou v životě zažít, jaký to je, když mě má někdo rád.“

„Je mi líto, má zlatá, jednou sis špatně vybrala, tak je ti láska nedostupná. Jsi na tom jako já. Nevíš jak láska vypadá a tak ji prostě nepoznáš. Někdy stačí, aby se na tebe někdo vlídně podíval a jsi ztracená. Většinou ale věříš, že se musíš snažit do roztrhání těla, nebo se vůbec celá obětovat, aby sis jí aspoň kapku zasloužila. Není to tak? Budeš první, komu to řeknu, ale právě proto jsem odmítl ženu, která o mě stála. Nevěřil jsem, že když je vztah dostupnej a zjevnej, že to může být láska.“

„Jenže mě ani sex nezajímá. Aspoň ne tak, jak to vidím u druhých. Nejsem vůbec vzrušená, dokud nejsem zamilovaná. Tělo samo o sobě mně nic neříká, nechtěla bych, aby na mě sahal někdo, koho sotva znám. Víš, že svým kamarádkám závidím, že to mají jinak? Takhle jsem už úplně odsouzená zemřít bez radosti a osamělá. Dobrý je jenom to, že mnou tahle rodina vymře, že se už dál nebude rozmnožovat.“

„Pořád přemýšlím, co sis to dobrovolně vybrala. Proč jsi k těm lidem lezla?“

„To bych taky ráda věděla. Asi jsem nebyla při smyslech. Musela jsem být snad ožralá.“

„Nebo nepozorná, nebdělá. Kolega o patro výš by ti s tím mohl poradit, zajdi si tam. Takovej plešatej, přitěle, pořád se usmívá. Asi ho od vidění znáš.“

„Musím se k němu objednat?“

„Ne, zaklepej a řekni, že tě posílám.“

„Tak jo, děkuju.“

„Není zač, nic víc pro tebe nemůžu udělat. Ale za mnou se taky zase někdy stav!“

„Jasně. Přece tě tady takhle nenechám. Umím si představit jaký to je, být tady přes dva tisíce let sám.“