Skončí neznámo kde, v penzionu U čerta. Majitel ji uvítá a předá klíče, ale pak se s ním nikdy neshledá. Je mu za tu nezdvořilou nevšímavost vděčná. Být neviditelná rovná se nebýt ohrožená. Ve dne často mění místa, večer se hned zamyká. Ostatní hosty slyší, ale nepotkává. V pokoji kontroluje, jestli je všechno tak, jak to nechala, dokonce i pavouka nad oknem u stropu a druhého u ledničky v rohu. Neměnnost ji uklidňuje, ukolébává.
Přesto se jí stane co se jí občas stává – v noci na ni někdo sahá. Nikdy neví, který z těch tří to je, vždycky doufá, že je to L. Ani jeden není nepřítel, i když toho třetího vůbec nezná. L. ale neomylně pozná. Tento se mu podobal. Hned byla mokrá, hned udělaná, jednou, dvakrát, třikrát. Přesto má pocit čtvrtého, cizího člověka. Vůně L. se po ní vůbec nerozlila. A ráno na podlaze našla něco, co vypadalo jako otisk neznámého chodidla.
Od toho dne je neklidná, jako by ani tady nebyla sama, jako by ji někdo pozoroval. Dokonce si umyje vlasy a nalíčí oči, přestože jde jen do lesa. Mezi stromy se jí průběžně zdá mužská postava. Pokaždé je zčásti zakrytá, nerozlišitelná. Hučí jí v uších nebo to tak silně šumí řeka. Ztratí se, chvílemi se musí kdesi prodírat, což ji vrací do vědomí těla, které si nepřeje, které potlačila. Být hmotná je nebezpečné, hmota je identifikovatelná. Dovolená ubíhá, snaží se být neviditelná.
V noci bývají bouřky. Pavouci mizívají ze svých pozic. Snaží se to vysvětlit změnami počasí, ale moc se jí to nezdá. Špatně se jí usíná. Střešní okno se bez přestání rozžíná a zhasíná, venku jsou rozpoutaná pekla. On přichází bez ohledu na čas, jakmile skončí bouřka. Nebo ta venkovní končí jakmile její začíná. Nejde to poznat.
Před poslední nocí v penzionu jí číšník z hospůdky, kam večer chodívá, z ničeho nic zašeptá: „Jste nádherná.“ Popadne ji panika. Nezůstala utajená. Něco se ještě může stát. Noc je ale vyjímečně tichá a ona usíná.
Ráno ji probudí klepání na dveře. Otevře rozcuchaná a rozespalá. Stojí tam majitel penzionu, což jí připomene, že lhůta nebezpečí pominula. „Co se vám stalo?“ ptá se pán a hledí na ni stříbrošedýma očima. Ohne loket nahoru. „Tohle? To asi nějaké trní nebo kopřiva.“ „Tohle taky udělala kopřiva?“ ptá se dál a prstem si přejede přes klíční kost. Běží do koupelny, dívá se na sebe do zrcadla. Přes hrdlo se jí táhne hluboká čerstvá rána. Někdo jí uřízl hlavu zatímco spala. „No, snad abych si zabalila zavazadla,“ říká a je jí trapně. „Teď už přece nikam nemusíte, u čerta už jste,“ muž se usmívá. „Číšník se o vás rád postará. Alaine,“ zavolá pak, „tvoje snoubenka zůstává.“
Žádné komentáře:
Okomentovat