Koláž z předvčerejšího večera

Sbírám střípky a kousíčky předvčerejšího večera a skládám je do koláže.

Je surrealistická, na obrázcích je mléčně bílá žena a Indián.

Žena má různá jména: Tyrkysita, Bonita, Bandida.

Indiánovi je zima. Surrealisticky je v zemi, kde je palčivý mráz.

Muž je celý zabalený a přesto nahý, silný i zranitelný. Je krásný.

Krásný je on, krásná je ona. Možná jsou to dvojčata, možná zrcadla.

Indián dokáže dlouho mlčet, někdy i tři týdny, a z toho se mu pusa nezastaví.

Má dobré nápady. Třeba jít si povídat pod peřinu, když venku tolik mrzne.

Bonitin jazyk se mu tam obzvlášť líbí, jak je ohebný a vzletný.

Ji jeho přivádí do extáze. Je jedno, že místo půlnoc říká poledne.

Pod peřinou si vždycky vyprávějí dlouze, tentokrát při tom navlékali korále.

Zmlkl znenadání. “Ty jsi skončil?” “Promiň.” Kuličky zůstaly rozházené.

Z postele dolů se svezli po Mléčné dráze.

Pouštěl jí oblíbené písničky a zfilmované básně.

Pak ona jemu. Ty její posílal svým přátelům domů.

Dostala při tom nové jméno: Tyrkysiňa. Prý je to láskyplná zdrobnělina.

Rezatý střípek se zadírá do společné duše: z virtuální sítě Indiánovi píše jeho žena.

Bonita se zvedá, jsou dvě hodiny po poledni, půjde spát.

“Dej mi pusu. Jsi tak pěkná a máš krásnou zář.” Takové věci vidí jen Indián.

Na spaní jí dává svou košili, bílou s modrými proužky, a Bonitě je jako ulitá.

Přece jen jsou dvojčata? Jedna duše ve dvou tělech? Bílý jin a tmavý jang?

Vyšplhá se do nebe spát. Barva pod její hlavou je tyrkysová.

Indián se zavře v kuchyni. Probudí ji jeho hlas.

S někým telefonuje, odpovídá mu mladá žena.

Mluví tak hlasitě, že nejde spát. Vnímá jeho intonaci a rozeznává jen některá slova: bonita, metafóra poética, erótica, mística, coincidencia, involuntaria a mnohokrát jméno jeho města.

Nemůže spát a tak se modlí ke všem andělům, kteří to mají na práci, aby ho ochraňovali.
A aby mu ani ona nikdy neublížila.

Chvílemi vnímá jeho smích. Je vděčná, že se směje, že je aspoň na chvíli šťastný.

Jen se bojí, že až domluví, nebude rád, že mu jiná žena leží v posteli místo snoubenky.

Znovu se viděli až pět hodin po poledni.

Byl překvapený, že nespí, usmíval se na ni. Byl unavený. Položil se a přikryl se její paží.

Když se otočila, přikryl on ji svojí. Spali v blíženeckém objetí.

Tři a půl hodiny. Pak musela jít.

První muž, který ji po ránu neopíchal jenom proto, že tam byla.

Její blíženec. Oba mají krátké vlasy a oba mají problém s očima. Oba trápí velká zima.

Zahlédl ji, když se vyslékala z jeho košile. “Do smrti na tebe nezapomenu,” řekl jí.

U dvěří jí pomáhal do kabátu. Na “Děkuji” rád odpovídá “Není zač”, líbí se mu, jak to zní.

Rozloučili se polibkem a objetím.

Rozpojili se blíženci.

Vyhnanec, který touží po své zemi.

Žena, která má otce před smrtí.

Jen spolu unikají z reality. Spolu se zahřívají od zimy.

Koláž je útvar z maličkých nesourodých kousků a přece je kompletní.

Nazvala bych ji Láska, ale Indián nemá rád velká slova.

Ale jestli to není láska, stejně je to nějaká její podoba. Mléčná žena a tmavý muž ji zrcadlí jako Bonita zrcadlí Indiána a naopak.