Nikdy nevíš, koho potkáš
Už si to v duchu plánovala, tu věc, kterou nezažila několik let. Nezvaně a bez ptaní, přepadaly ji představy. Stačilo, když se při kouření vyklonila trochu víc z okna, a když se navracela do původní polohy, najednou stál za ní a už se zase milovali. Večer v posteli, když usínala schoulená ve své oblíbené pozici embrya, by bylo krásné, kdyby ji při tom objímal. Říkal jí Kvetinka. Nikdy Slováky neměla ráda. A asi z nelibosti k této národnosti jim nerozuměla. Jemu rozuměla tak tak a svými výrazy jako "vonkoncom" ji strašně štval. Působil jako děsný křupan. Přesto ho sama a dobrovolně políbila. Z pocitu, že by rád, ale sám by se k tomu neodhodlal. Byl celý bez sebe z toho, že se s ním vůbec baví "pani učiteľka". On dělal zedníka. Tomu zase význam nepřikládala ona. Už dávno věděla, že školy neznamenají, že otitulovaný člověk je vzdělaný a inteligentní a už vůbec ne fajn. Ona se právě proto za svoje školy styděla. Jakým právem ji vzdělání a profese dává obdiv toho kluka? Vždyť nejedna spolužačka ze základní školy, která skončila jako prodavačka nebo cukrářka, ji v životě v mnohém stokrát předčila. Přesto se právě na tento obdiv nechala nachytat. Ano, i když to věděla. Z její strany to byl jen chtíč, žádná láska, dokonce ani zájem o něho ne. Její tělo pouze křičelo: dokaž, cos o mně říkal, ukaž mi, jak úžasná jsem! A tak, protože on kolem toho zase chodil jako kolem horké kaše, ho pozvala k sobě. Nakonec, bylo mu dvacet, s převahou svých deseti let navíc měla pocit, že si to může dovolit. A bylo opojné po tak dlouhé době projevit muži vzrušení. Vlastně se vůbec vzrušená cítit. Vždyť ještě nedávno si doktoři mysleli, že je ztracený případ, že už nikdy nebude pohlavně žít.
Jenomže zedník, stavař, který prý topořil, kdykoliv zjistil, že mu přišla smska od ní, odpověděl až druhý den a bez nadšení. Prý přijít nemůže, protože je "nejaký chorý". Cítila bolest, zklamání. Sedm let žije v železném pásu cudnosti a když se odhodlá, že někomu zkusí dát do ruky klíče, dostane se jí odmítnutí. Zatímco z očí se jí hrnuly slzy, v těle cítila zřetelný odliv. Všechny ženské hormony kvapem ustupovaly, vracela se k svému bezpohlaví.
Když se Slovák za deset dní ozval, bylo to jen jako píchnutí v hrudním koši. Ničím ji nepřekvapil. Sděloval jí, že odjíždí z Česka, že by ji rád viděl a něco jí vysvětlil. Prosil ji, aby přišla. Sešli se v čínské restauraci. Jedli krevetové čipsy a těstoviny a svému tématu se vyhýbali. On hodně vzdychal. Až po jídle sebral odvahu: "Vieš, Kvetinka, pred mesiacom ma prepustili z väzenia za znásilnenie. Mám pocit, že teraz mám ženám pomáhať, aby som to odčinil a nie s niekým chodiť. Môžeš mi odpustiť, že som ťa klamal?" Po chvíli překvapení se tam ve smíchu křečovitě rozplakala. "To snad není pravda! Mě před sedmi lety tři kluci znásilnili. A právě tys byl od té doby první, s kým jsem se chtěla vyspat. Mimo jiné proto, že jsi nenaléhal." Dívali se na sebe. Ochablý násilník a natěšená oběť, která zůstane neprobodnutá. Příležitost mezi nimi šuměla jako otevřená limonáda, dokud i poslední bublinka nepraskla a nevyprchala.
"Doprovodím tě k autobusu," navrhla. Byl rád. Před odjezdem ji najednou začal hladit a objímat. Tak krásně a tak moc, že se udělala. Přesto se cítila jako jeho sestra, starší a víc zkušená. Kam je oba touha dovedla. Jeho násilná a nepotlačená, její umrtvená, k vzkříšení oběti a k očištění hříšníka. Na rozloučenou ho objala, pak mu zamávala. Odcházela z nočního nádraží a vůbec nebyla smutná. Byla ráda, že místo milence našla bratra.
