Už asi měsíc mám Štědrý den. Něco jako by se rozhodlo, že je načase, abych obdržela věci, kterých se mi nedostávalo, a co nejrychleji dohnala ztracených třicetsedm let. Najednou bydlím v bytečku, který se mi líbí, dělám práci, která mi nevadí, ráno z okna vidím východ slunce a večer se domů vracím kolem řeky, která vypadá jako rozpuštěný Vitacit. A dostávám dárky.
Největší z nich by nevymyslela ani Chytrá horákyně. Je od milovaného člověka. Je to a není to věc. Je na celém světě jediná a přesto je sama o sobě bezcenná. Je vytvořená, i když se jí lidská ruka nedotkla. Jako neznámá je zajímavá až krásná, jako poznaná může být trochu nechutná. Je to něco, co se jako dárek nedává, aspoň jsem o tom v životě neslyšela ani nečetla. Je to předmět naprosto nevinný a přitom intimnější, než si umíte představit. Je to část člověka a přesto mu nic nechybí. Co je to? Tipněte si. Sázím lahev čehokoli, že můj nejvzácnější dar bude i mým největším tajemstvím.
Nedělejte si z toho nic. Také mám jednu záhadu. Na můj účet dnes došla sympatická částka peněz. Nevím od koho a nevím, jestli úmyslně nebo omylem. Stejně přijímám a děkuju. A nedivím se. Už měsíc mám Štědrý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat