První opravdivou šamanku jsem poznala roku 2004. Pamatuji si to přesně, protože toho roku se se mnou rozešel důležitý přítel a nastoupila jsem do nejodpornější práce ve svém životě. Dobré na ní bylo jen to, že jsem se přes kolegyni dostala k Amamélii – šamance na Novém Zélandě.
S Amamélií jsme si každých čtrnáct dní telefonovaly z polokoule na polokouli, každý týden jsem pro ni malovala mandaly a tvořila panenky, které jsme poté rozebíraly. Dodnes mám od ní nálepku s nápisem „Goddess in training“ – bohyně v zácviku. Školení na bohyni jsme spolu nedokončily a snad proto jsem letos potkala další šamanku. Kdo by to do ní řekl. Poprvé jsem ji viděla v zelených montérkách, když se přímo ze slévárny ke mně přišla učit angličtinu. Nakonec mi zachránila život a učila jsem se já od ní. Jak si vážit těla a zdraví, jak nepodléhat myšlení druhých, že můj život je můj, a že některé zlo nepřemluvím, ale musím ho rázně zastavit. A že je to možné pouhými mentálními štíty.
Teď jsem bez šamanky a moc mi to chybí. Mám pocit, že se neučím nic, co nutně potřebuji. Občas se dívám na své životní nástroje – ovládání angličtiny, jednání s lidmi, průvodcovské schopnosti, psaní. Jsou pěkně seřazené, skoro neopotřebované, některé úplně nové. Stále pořádně nevím, co s nimi. Takže čekám příchod třetí šamanky. Dvě předchozí mě řemeslu života ještě nenaučily.
Žádné komentáře:
Okomentovat