Moje nová práce má velkou nevýhodu: všechno probíhá přes internet. Když už jsem nonstop připojená k síti, používám také facebook, samozřejmě. Je pro mě milým oživením, když své přátele vidím a když od nich dostanu zprávu, je to hřejivé jako podání ruky. Někdy se mi cuká srdce, když se objeví mně milý muž, který se se mnou nikdy nebaví, ale to nevadí. Nebo spíš nevadilo. Předevčírem se něco změnilo. Příjemná struktura sítě se porušila.
Dnes celý den zaháním strach. Jsou všichni lidé, které mám ráda, v pořádku, zdraví a šťastní? Vždyť jenom proto, že je vidím na monitoru, neznamená to, že je něco netrápí, že se jim neděje něco, při čem potřebují pomocnou ruku a ne kamarádku na facebooku.
Navedla mě na to přítelkyně. Navenek je mnohomluvná, racionální a rázná. Člověk by to do ní neřekl, ale jsou místa, na kterých je nejistá, křehká a přesto se na nich propadá. Myslím na její trápení od chvíle, kdy o něm vím a – bojím se, bojím. O ni a o všechny.
„Boj se hlavně o sebe,“ řekl mi jeden můj důležitý muž. A ono to s tím souvisí. Chci pustý svět ze zbabělosti. V pustém světě by mě neměly mrzet čí starosti, nedotýkalo by se mě cizí neštěstí. Moc si to beru, já vím. A pak, co bych dělala bez svých přítelkyň? Skrze tuto konkrétní jsem pochopila, že stejně v pustině žiju. Nepohodu kamarádů a přátel nesu těžce, ale mám pocit, že písečnou bouři ve své oáze prostě nepřežiju. Proto mám svět bez ní, naštěstí posetý písečnými květy. Na facebooku aspoň vidím, že žijí, že jsou tady. Do oázy mám ale hrůzu vstoupit.
Žádné komentáře:
Okomentovat