Jednou večer, když jsem usínala ve svém novém podnájmu, jsem si najednou uvědomila, že je mi pět let. Jsem u babičky, v jejím bytě, kam mě přemístili rodiče před stěhováním, aby jim nezavazelo tak malé dítě. Dokonce jsem měla pocit, že ležím tak jako u ní, to znamená čelem k oknu, zatímco ve skutečnosti mám postel pod okny, souběžně s nimi. Způsobilo to tikání. V pokoji mi tikají hodiny. Nikde jinde jsem při usínání hodiny neslyšela, jen u ní. A pak až tady.
Dnes jsem měla srovnatelný zážitek a přesto jiný. Odehrál se večer na nábřeží u Vltavy. Ve vzduchu se objevila intenzivní vůně brněnského Mendlova náměstí. Nezaměnitelná vůně sladovny. Vnímala jsem ji a přemýšlela, odkud sakra přichází, tady, ve středu Prahy. Vjemy se spolu tloukly. Zákmity Mendláku s jeho šalinami ale nevyhrály. Vůně, kterou mám ráda, leč silná, byla slabá. Odpusť, Brno, ale jsi pro mě díra, do které nerada padám, ve které si připadám malá, bezmocná a lapená. Jediný milimetr nábřeží bych nevyměnila ani za celý svůdně vonící Mendlák.
Teď, u sebe v pokoji, poslouchám tikat hodiny. Minuty ubíhají, čas pomíjí. Přesto jsem stále dítě, které jedné staré ženě říká "babičko, babi". Vůně je neměřitelná a nedá se uchopit. Některá mi může připomenout, že jsem z Brna, ale je to skutečnost, která se těkavě rozplynula. Jsem zvědavá, čím bude nábřeží vonět zítra. Ráda se chodím dívat, jak voda plyne a přitom jí neubývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat