pátek 23. prosince 2011

Otázka jménem ztráta

Mám přítele, kterého mám nesmírně ráda. Přítele, který je ve věku, kdy se umírá. Často mám o něho strach a neumím si svět bez něho představit. Tento týden na něj obzvlášť myslím kvůli úmrtí Václava Havla. Vyvstala mi totiž otázka se jménem ztráta.

Václava Havla jsem taky měla ráda. Hodně věděl, uměl přemýšlet, docházel k závěrům a stylu života, za který není třeba se stydět. Stál za tím, co si myslel, i sám za sebou, i ve věcech, které mu ne všichni schvalovali. Neměl potřebu být oblíbený. Oženil se s kým chtěl, a kdy chtěl, i když to prý bylo moc záhy po smrti jeho první ženy. Byl mi sympatický, protože kouřil. Ne kvůli cigaretám samotným, ale proto, že si na nic nehrál. Věděl, že mu to škodí, ale právě tím, že byl nedokonalý, byl lidský. Pokud vím, nikdy si nestěžoval na život, který mu připravili komunisti. Jak to vnitřně cítil snad ví jeho nejbližší, ale pochybuji, že se cítil ukřivděný. Byl příjemný a přístupný. Buržoazní synek, který vůbec nebyl měšťácký. Navíc měl potřebu umělecky tvořit a ti, kdo na tom jsou podobně, ví, že každá taková duše hluboce hoří, někdy se i spaluje. Každopádně není lhostejná k životu, k lidem, k tomu, proč tady všichni jsme, proč tady ona je. Václav Havel tvořil a vysvětlil nám to po svém, svým dílem.

Toužila jsem se s Václavem Havlem setkat a povídat. S jeho odchodem jsem zjistila, že jsem to prošvihla. Že na lidi, které chci poznat, nesmím čekat, ale sama je oslovovat. Dokud mám čas. Se svým přítelem, který má odžito jednou tolik víc let než já, jsem to stihla a jsem ráda. Je součástí mého života, která mě ovlivnila, bez které bych to nebyla já. Jen mě děsí, že i zde mě čeká ztráta, že je nevyhnutelná.

A všimla jsem si hrozného jevu. V naší kanceláři dnes místo hudby zněl přímý přenos z Havlova pohřbu. Ztráta nabývala obrysy a zvuky. V hrudi jsem měla málo místa a zdálo se mi, že srdce tak divně studí. Počítač mě pálil do očí. Přesto jsem vnímala, jak je mi protivné všechno, co je církevní. Byla jsem schopná zbystřit, když někdo pronesl, ať se modlíme za spisovatele a jejich jasnozřivost a vhled, jako by to snad platilo i mně. V minutě ticha jsem nebyla schopná s prací přestat. Ťuk sem, ťuk tam. Jiná kolegyně ten čas útrpně provzdychala. Okamžitě po skončení, se prodejní oddělení začalo hádat o faktury, jedna dívčina se rozběhla kanceláří. Doťukala jsem svou překládanou větu a těžiště pocitů se mi přesunulo níž, mnohem níž. Dnes večer uvidím muže, na kterém mi záleží. Cítila jsem erotické vzrušení a hlavou mi bleskla myšlenka, že snad dnes večer v jeho náruči nebudu jako mrtvola. Až po chvíli mi došlo, jak to srovnání bylo morbidní.

V jednu hodinu odpoledne někdo přenos vypnul. Zavládlo ticho s pravidelnými ťuk, ťuk a hahaha smíchem. Život, na chvíli zastavený, se rozpohyboval a – šel dál. Život JDE dál. Ať je jakákoliv ztráta, vždy bude něco, co je potřeba vyťukat, čemu se smát, s kým se milovat. Přemýšlím jen, jaké to bude pak. Až ztráta bude moje, mé části života. A bojím se, že situace bude prakticky stejná – život půjde dál. Život se totiž nestará, jestli jsme přišli o rodiče, dítě, přítele nebo Václava Havla. Život je karnevalová představa. Jen občas nás zaujme víc určitá postava. Každá dřív nebo později zmizí, některá ale přesto zůstává: ta hlavní, ta důležitá. V lineárním proudu života bude můj bělovlasý přítel jako kolmá vertikála, ke které se budu vracet v pocitech a myšlenkách. Bude tam silnější a výš, než kolmé vlákno Václava Havla. Budou tam, i když život jde bezcitně dál.

úterý 13. prosince 2011

Apokalyptická

Jsem svá vlastní katastrofa
Říká mi to psychiatr
Říká mi to léčitelka
- i když jemně.
Jsem svým drsným nepřítelem.
Špatná je ruka, kterou tisknu
Špatná jsou ústa, která líbám
Špatná je práce, kterou dělám
Kazí se vzduch, který dýchám.
Jsem chodící katastrofa
nepřibližujte se ke mně
i když -
jste-li dobří, minete mě.
Přitahuji sobě rovné
nebo ty, co přispívají
ke zničení katastrofy

pátek 2. prosince 2011

Modrá minuta


Hledím z okna
Jaké to krásné odpoledne
Obloha je modrá
Jako tato minuta
Lehká
Proměnlivá

Co na tom,
že ji čeká zima
Teď je barevná a teplá
Jako hotová jídla

I minutu lze zamíchat
a prohřát
Nepodávat ji s ledem
ani s ní netřepat
Prostě ji konzumovat
A být vděčná, že je, že byla

neděle 27. listopadu 2011

Dodatek k adventní petici

Chci muže, který je tady a teď
Který se umí smát a radovat
Který mou přítomnost přijímá jako dar
Jsem přece královna
Možná i anděl
 ale s vaginou mezi nohama
Chci muže, který to rozpozná
Muže bojovníka
Ani já nejsem žádná chudinka
Spíš Amazonka
Chci muže, který je chlap
Jako já jsem madona i krotká děvka
Chci, aby mě dostal
A já mu podlehla
Chci, aby byl tak bílý
Jako já jsem černá
Muže, se kterým vytvořím 
Dokonalý jang a jin




Adventní petice

Domnívám se, že dnes začal advent. Tuším to podle toho, že jsem do adventu měla termín na jeden článek a kolegyně mi pomohly vydedukovat, že to znamená do neděle. Tak tedy advent, předvánoční období. Všimla jsem si, že na nás už útočí nazdobené stromy. Jejich hábity jsou kovově vybavené jako v armádě. Překvapilo mě ale, že mi to letos nevadí. Na pohled je to pěkná dekorace a hezké věci se učím vítat celým srdcem.

S adventem prý ale přichází i temné energie a jejich síla právě 24. 12. kulminuje. Věříte tomu či nevěříte? U mě se to už lehce projevuje. Super soutěživostí kolegyně, nevysvětlitelnými záchvaty nostalgie. A proto, ať je to jak chce, rozhodla jsem se k této petici. Před Vánoci si budu středem pozornosti. Budu se hýčkat a rozmazlovat jak jen to půjde. Vídat se s lidmi, kteří mě umí rozesmát, kteří jsou veselí, tvořiví a hraví. Budu si pouštět hudbu, která mě baví a zabývat se věcmi, které mě povznášejí. 

Dost na tom, že jsou tak krátké dny a tma se za ruku vodí s nízkými teplotami. To na míru chladu a temna stačí. Zbytek si prostě budu sama a svým výběrem prohřívat a prozařovat. Myslím, že je to petice dobrá jako hra, ve které nikdo neprohrává. Ale ani nevítězí. To tak, tupé temné síly! Já advent přežiju ve zdraví.

Petici sepisuji v kavárně Platýz. Číšník ani nevypadá jako číšník, ale jako kámoš, který je rád, že vás vidí a z té radosti vám nese pití. Usmívá se a tím svítí. Sem musím během adventu častěji zajít. V mé petici totiž také stojí neobklopovat se otrávenými ksichty. Ani tupě horečnatými výrazy, pro než vánoční dárky jsou jedinou adventní starostí.


pátek 25. listopadu 2011

Cinderella

Letím jako Popelka na bál
                svůj třetí
Akorát můj oříšek je celý
                nevyloupnutý
A taky na sobě nemám
večerní šaty
                spíš vojenské boty
Lásku v sobě zadupávám podpatkem
A stejně zelenými lístečky vykukuje
                Svině
Zadusí mě
Až přijde princ bude to
jako by se někdo prošel po mém hrobě
Mráz běží po zádech
a s ním kundalíní energie
Mám v ruce nuts
                A to funguje i v angličtině



čtvrtek 17. listopadu 2011

Dojmy ze 17. listopadu 2011

                Po osmé hodině ráno se na našem jedenáctém poschodí mohutně střílelo. Takto si dnes po ránu hrají děti na počítači. Tramvaj, která mě vezla do práce, byla ozdobená dvěma státními vlajkami. Všude byl klid jako ve státní svátek. Uvědomovala jsem si mír. Před dvaadvaceti lety zde byla nejistota, napětí, vyhrocené momenty žití. Jako když se dvě síly perou o to, která bude u moci a vítězství je otázkou života smrti. Cítím to a jsem vděčná, že je to pryč. Praha a Vltava, kolem které do práce jezdím, je i v listopadovém šedém závoji krásná jako tajemně svůdná milenka. Dnes obzvlášť si cením, že je Praha bezpečná a klidná. Samozřejmost to není. Cokoliv dobrého není samozřejmost, nikdy. Vím to tak dobře, že si toho každou minutu cením.

                Ve stejném městě a ve stejnou dobu dýchá jeden muž. V tomto období je mu zima víc, než většině z nás. Milenka Praha ani živá žena ho příliš nezajímá, krása je v tuto chvíli méně důležitá hodnota. Nadechuje se a srdce mu tluče, ale život neprožívá. Není doma. Vzdělaný, sečtělý myslitel osudem připomíná muže z rodiny Vladimira Nabokova. Akorát kontinenty si prohodili. Od řeky, kde kouřívám, než nastoupím do metra, skoro vidím, kde bydlí.

                V práci je ticho a klid, v moderní kanceláři internetové módní firmy jsem spolu s kolegyní jediná. Před revolucí, před dvaadvaceti lety, v naší rodině panovala představa, že vystudovat slévárenskou průmyslovku pro mě není k zahození, protože stejně v životě budu tak akorát vařit kávičky nějakému komunistickému řediteli. Kdo by si tenkrát pomyslel, že dnes budu přes internet spojená s celým světem, překládat texty psané v zápaďáckých jazycích a zabývat se luxusním zbožím.

                Ve stejné síti je i on. Vidím ho na obrazovce, když je přihlášený. Dovedu si ho dokonce představit v jeho nepohodlném, stísněném pokoji. Doktor práv a filozof tmavých vlasů a očí. Na fotce je rozesmátý. Ve skutečnosti… Tekutý, neuchopitelný, nezařazený, neukotvený. Bez práce a uplatnění, v zemi, ve které nechce být a jejímuž jazyku nerozumí. Napadlo ho někdy, třeba před dvaadvaceti lety, že jako intelektuál může jít do vězení?

                Za chvíli půjdu na oběd. On často prý ani nejí, spí maximálně pět hodin. Přemýšlím, jaké to musí být – ve vyhnanství. Nevím. Dějiny za mě vyřešily dilema jak jednat, když je člověk dospělý, za prezidenta má diktátora nebo tyrana a nesouhlasí s tím, co se děje v jeho zemi. Dějiny to vyřešily za nás všechny. Tady. Problém ale zůstává snad jako lidská konstanta. Jak zůstat čestný, když člověku hrozí fyzické ohrožení. A jak se s tím vypořádat. Často přemýšlím, co bych na jeho místě dělala já, kdybych byla odkázaná na zemi, v níž jsem nevyrostla. A zase jsem vděčná, protože jsem doma a Praha je bezpečná a krásná, a já můžu být každý den bezstarostná a veselá. Jediné střílení, které slyším, je akorát to od souseda. A to bych si i pro tmavovlasého právníka obzvlášť dnes přála. Protože svoboda je nezaměnitelná hodnota. Je sametová.
                

středa 16. listopadu 2011

K výročí sametové revoluce

Zítra máme výročí sametové revoluce a mně je divné, že pro spoustu lidí je to prostě jen volný den nezatížený prací, ale ani významem. Šokovalo mě, když jedna pětadvacetiletá studentka humanitního oboru nad tématem komunismu nedávno mávla rukou: „Já nikoho neodsuzuju, nezažila jsem to a tak kdo ví, jaký to bylo. Pokud vím, nám se nic hrozného nedělo.“ Má ale pravdu?
          
Já mám štěstí, že miluju literaturu, protože jinak bych si možná také myslela, že nás vlastně nic tak hrozného nepostihlo. Revoluce přišla, když mi bylo patnáct, a do té doby mě okolí nikterak nevedlo k tomu, abych se nad společenskou situací zamýšlela. Prostě byla taková. Největší nepříjemnost, kterou si pamatuji, byla, že v obchodech totálně chyběl toaletní papír a dámské vložky. Ovšem babička, narozená roku 1912, mi neustále vykládala, jaká je hanba, že nevím, co je hlad a chodit bosky, takže jsem se styděla za cokoliv, co jsem vůbec měla. Babička byla zarytá komunistka a já jen doufám, že nikdy nikoho neudala. Rodiče oproti tomu ve straně nebyli, zato se styděli, že jsou členy Českobratrské církve a všude to tajili. Mně spíš vadilo, že mě neděli co neděli tahali do shromáždění, jak tomu říkali, zatímco jiné děti mohly déle spát a dívat se na televizi. Dnes mě bere čert, když mi otec tvrdí, že komunistické zřízení bylo lepší než dnešní a že i v Bibli stojí, že každá vláda je od Boha, tudíž je správná, a revoluce byla zločin, protože povinností křesťana je se za vládu jen modlit a ne ji svrhávat. To myslíš fakt vážně, proboha tvého svatého, táto?

Když jsem po základní škole nemohla jít studovat na školu, kterou jsem chtěla, byla jsem zklamaná, ale třeba by mi bylo mnohem hůř, kdyby mě vzali, protože to prostě v mém okolí nebylo normální. V listopadu 1989 jsem z rodiny byla jediná, kdo chodil po městě a zjišťoval, co se děje. Doma se o ničem nemluvilo. Kdesi mám ještě schované exempláře letáků a plakátů, které jsem dostala na vysokoškolské koleji, vylepovala je a roznášela po městě. Co se skutečně děje jsem ale nejspíš stejně nechápala, nebo ne úplně.

Proto jsem ráda, že miluju literaturu a že jsem přečetla kvanta knih od dřívějších samizdatových spisovatelů a spisovatelek: Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Karla Pecky, Edy Kriseové… Protože v nich jsem se všechno dozvěděla. Poprvé mě napadlo, že slavná StB se rovnala fašistické organizaci, málem jsem plakala nad lidmi zbavenými práce, soukromí, nad všemi lidmi ponižovanými tvory blbými a nízkými, nad intelektuály přinucenými odejít z vlasti a zuřila jsem nad omezeností všech, kterým poměry připadaly „normální“, tak jako našim, a zločinnému režimu se poddali nebo mu přímo posluhovali.

A pak jsem ráda, že jsem objevila Šaolin a jeho zásady myšlení. Neboť v něm celém spočívá i každá totalita. Kolik z nás zkoumá myšlenky, které se mu předkládají, dokáže je zpochybňovat, postavit se proti nim a nenechat se zmanipulovat? Obávám se, že pravým opakem je většina. Málokdo má samostatnou mysl šaolinského bojovníka. Bohužel i naštěstí. Díky těm několika pak mohla i naše sametová revoluce nastat. Já osobně jsem za to šťastná. Nesnáším nesvobodu a útlak. A jsem pyšná, že několik velkých myslí dokázalo udělat práci za většinu národa, strhnout jeho myšlení na svou stranu. Jsou to moje vzory, moji příkladoví bojovníci. Hlavně na ně si chci zítra aspoň v duchu připít. A jen se budu modlit, aby myšlení nás, normální většiny, nestrhla jiná propaganda. Vždyť ani myšlení není kráva, aby každému žralo z ruky, co se mu dává.        
            

úterý 8. listopadu 2011

Dilema

Ve chvílích, kdy mám pocit, že se mi pod kůží prohánějí buňky a cítím něco mezi vzrušením a úzkostí, vím, že se hlásí příznaky mé úchylky: musím něco napsat, nebo onemocním. Tyto záchvaty mívám dost často, ale nepravidelně, jenže teď se v tomto stavu nacházím už delší dobu a permanentně. Vychrlím báseň nebo povídku a – nic. Nepomůže to. Moje Mrs. Hyde je nenasytná, nestačí jí obvyklá dávka. Co se to děje, sakra. Sakra, sakra. Jsem nesoustředěná a přitom mám energie, že kdyby se na mě napojilo půl města, něco jako výpadek nebude existovat. Že by mě tělo nabádalo napsat ten román? Teď, když mi rozpětí pozornosti stačí tak na haiku? A stejně, o čem bych psala? Nic není důležité, svět je jedna jediná krása a všechny problémy překonatelné. Bytosti kolem mě jsou zázračné. Nečekám na zlatá jablka, hoduji na těch, která mi jabloň právě dává, a jsou to jablka rajská. Ne od rajčat, ale od Edenu. Od místa, kde muž poprvé poznal ženu. Dost možná, že i jemu se pod kůží bouřily buňky jako spisovateli. Možná těkal v myšlenkách a neměl nikde stání, jenom nevěděl, že by mohl stvořit báseň, nebo povídku. Pramáti Eva a pratáta Adam. Možná se cítili tak jako já od jisté doby, co znám Pabla. Také pochází z místa od E, i když to není zrovna ráj. Co když vlastně vůbec nemám psát? Co když mám jako Eva prostě – milovat?

neděle 30. října 2011

Nikdy nevíš, koho potkáš (povídka pro Miloše Kocmana, se slovy: zklamání, vzrušení, touha, láska, bolest)

Nikdy nevíš, koho potkáš

Už si to v duchu plánovala, tu věc, kterou nezažila několik let. Nezvaně a bez ptaní, přepadaly ji představy. Stačilo, když se při kouření vyklonila trochu víc z okna, a když se navracela do původní polohy, najednou stál za ní a už se zase milovali. Večer v posteli, když usínala schoulená ve své oblíbené pozici embrya, by bylo krásné, kdyby ji při tom objímal. Říkal jí Kvetinka. Nikdy Slováky neměla ráda. A asi z nelibosti k této národnosti jim nerozuměla. Jemu rozuměla tak tak a svými výrazy jako "vonkoncom" ji strašně štval. Působil jako děsný křupan. Přesto ho sama a dobrovolně políbila. Z pocitu, že by rád, ale sám by se k tomu neodhodlal. Byl celý bez sebe z toho, že se s ním vůbec baví "pani učiteľka". On dělal zedníka. Tomu zase význam nepřikládala ona. Už dávno věděla, že školy neznamenají, že otitulovaný člověk je vzdělaný a inteligentní a už vůbec ne fajn. Ona se právě proto za svoje školy styděla. Jakým právem ji vzdělání a profese dává obdiv toho kluka? Vždyť nejedna spolužačka ze základní školy, která skončila jako prodavačka nebo cukrářka, ji v životě v mnohém stokrát předčila. Přesto se právě na tento obdiv nechala nachytat. Ano, i když to věděla. Z její strany to byl jen chtíč, žádná láska, dokonce ani zájem o něho ne. Její tělo pouze křičelo: dokaž, cos o mně říkal, ukaž mi, jak úžasná jsem! A tak, protože on kolem toho zase chodil jako kolem horké kaše, ho pozvala k sobě. Nakonec, bylo mu dvacet, s převahou svých deseti let navíc měla pocit, že si to může dovolit. A bylo opojné po tak dlouhé době projevit muži vzrušení. Vlastně se vůbec vzrušená cítit. Vždyť ještě nedávno si doktoři mysleli, že je ztracený případ, že už nikdy nebude pohlavně žít.

Jenomže zedník, stavař, který prý topořil, kdykoliv zjistil, že mu přišla smska od ní, odpověděl až druhý den a bez nadšení. Prý přijít nemůže, protože je "nejaký chorý". Cítila bolest, zklamání. Sedm let žije v železném pásu cudnosti a když se odhodlá, že někomu zkusí dát do ruky klíče, dostane se jí odmítnutí. Zatímco z očí se jí hrnuly slzy, v těle cítila zřetelný odliv. Všechny ženské hormony kvapem ustupovaly, vracela se k svému bezpohlaví.

Když se Slovák za deset dní ozval, bylo to jen jako píchnutí v hrudním koši. Ničím ji nepřekvapil. Sděloval jí, že odjíždí z Česka, že by ji rád viděl a něco jí vysvětlil. Prosil ji, aby přišla. Sešli se v čínské restauraci. Jedli krevetové čipsy a těstoviny a svému tématu se vyhýbali. On hodně vzdychal. Až po jídle sebral odvahu: "Vieš, Kvetinka, pred mesiacom ma prepustili z väzenia za znásilnenie. Mám pocit, že teraz mám ženám pomáhať, aby som to odčinil a nie s niekým chodiť. Môžeš mi odpustiť, že som ťa klamal?" Po chvíli překvapení se tam ve smíchu křečovitě rozplakala. "To snad není pravda! Mě před sedmi lety tři kluci znásilnili. A právě tys byl od té doby první, s kým jsem se chtěla vyspat. Mimo jiné proto, že jsi nenaléhal." Dívali se na sebe. Ochablý násilník a natěšená oběť, která zůstane neprobodnutá. Příležitost mezi nimi šuměla jako otevřená limonáda, dokud i poslední bublinka nepraskla a nevyprchala.

"Doprovodím tě k autobusu," navrhla. Byl rád. Před odjezdem ji najednou začal hladit a objímat. Tak krásně a tak moc, že se udělala. Přesto se cítila jako jeho sestra, starší a víc zkušená. Kam je oba touha dovedla. Jeho násilná a nepotlačená, její umrtvená, k vzkříšení oběti a k očištění hříšníka. Na rozloučenou ho objala, pak mu zamávala. Odcházela z nočního nádraží a vůbec nebyla smutná. Byla ráda, že místo milence našla bratra.

středa 26. října 2011

Co stojí, když práce leží a naopak

Konverzace Skype: práce
Facebook, konverzace 1: kamarádka
Facebook, konverzace 2: nový objev

                Máme novou kampaň!
                Beru to shora!
                Jdu zdola!
                Kam se vejdu já?
                Někam mezi nás…
Přijdeš v pátek na párty?
Nemůžu, musím se učit L
                Today is very cold.
                Yes, it is. Horrible.
                But I know a solution…
On mě asi balí! Prý je chladno…
No to je super, ne?
No já nevím… Znám ho dva dny, a když si nerozumíme, nejde se domluvit ani na antikoncepci
                What solution? A trip to Africa?
                Huggs and caresses
Už je to tady!
Tak mu řekni, ať si vezme deku!
Co?
No když je mu zima…
                I want to feel your skin
                Where?
                In my house, in my room
                No, no, I mean where the skin?
On mně vůbec nerozumí!
No to bych ho kopla do prdele, ještě aby mně kurvil angličtinu!
                All your skin
                Se lindo sentir tu energía maskulina
                By bylo hezké cítit ženskou energii
                Oh, thank you google translate for this lovely sentence!
                Orgány konjugované
                ???
                Orgány společně
Jakej může být latinoameričan v posteli?
Zeptej se Lenky, měla snad všechny národnosti. Hrubá holka!
Měla i Eskymáka?
                You speak like a google translate J
                I dont understand.
                It will be funny to speak English in bed with you
                Yes
                Can I send you one photo?
                Yes. … You haVE MORE PICTURES?
                No
                Nive, very nice lady
Třeba se taky někam zatoulal
Hahaha
Vy jste stejně paka, oba dva
Já asi větší
                Practice body parts J
                Nice I have erection
                Good start
Marťo, už jsi hotová?
Dělám půlky. Půlku. Chci říct, že jsem v polovině.
                Are you there?
                Ještě ne.
No, hlavně ať se vám to vyvíjí, už musím jít.
A já tu sedím, on si ho honí a práce mi stojí…
Pa, zítra má pršet.
                I think tomorrow will be a very wet day

čtvrtek 20. října 2011

Rána beze jména

Přišla jsem ráno do práce a přiblble jsem se smála. Smála jsem se, jako bych na ránu, o které vím každou minutu, jako bych na ni zapomněla. Smála jsem se a rána mi pod oblečením plála.

„Jak jsi včera přežila doktora?“ zeptala se mě kolegyně. Pusa se mi v zamyšlení stáhla. „Ale jo,“ pustila jsem jí nakonec do ucha. „A co ti vůbec je, můžu se zeptat?“ „Radši ne,“ odpověděla jsem a hlavou mi bůhví proč přelétlo slovo schizofrenie. A pak jsem si vzpomněla, že jsem včera skutečně z kanceláře odcházela dřív a šéfové jsem vysvětlovala, že jdu na léčení.

V podvečer jsem pak mířila k domu s velikými odsuvnými dvěřmi. Svého doktora jsem potkala už na schodech, do kterých těžce stoupal. „Á, tady jste. Už jsem se po vás díval,“ řekl nepřekvapeně. V ordinaci vždycky sedíme, většinou šikmo vedle sebe. Pod stolem se ho snadno můžu dotýkat kolenem. Na elektrické rány reaguje škubnutím a odsedáním. Reflexy tedy má zdravé. K léčbě ale přistupuje nemilosrdně. Ani jsem si neodložila a už zahájil operaci. Poslední fázi – sešívání. Jeho ruka hudebníka byla celá od krve; sešíval mě hrubým obuvnickým stehem. Jehla mě bodala, jeho ruka na mé kůži hřála a pulzovala. Čím víc se otvíral, tím víc jsem se zacelovala. Aby ta krev byla bílá jsme si přáli oba. Beze slova. Mezi námi je krev temná, doba pokročila. Na sále bzučí elektřina. Víme, jak umí být nebezpečná. Mluví o tom nejedna jeho jizva, volá o tom moje průrva. Rozevřít jeho jizvu je moje léčba. Krutá. O slavíkovi mi Oscar Wilde povídal, už když jsem byla osmiletá. Teď jsem růže nabodnutá na slavíka.

Sál se vždy po hodině zavírá. Opouštíme svůj špitál. Někdy se za mnou ještě dívá. Tentokrát jsem zmizela jako pouhá představa. Líp se mi dýchalo a byla jsem čilá. Operace se zdařila, i když jen napůl dokončená. Moje nemoc je popsatelná, ale nevyslovitelná.

Smála jsem se na kolegyni jako bych byla zdravá. Stejně by mi nevěřila. Mé léčebné metody by jistě zpochybnila celá kancelář, řekli by dokonce, že jsem lhářka a u žádného doktora jsem nebyla. Přesto jsem se smála upřímně a cítila se šťastná. Efekt rajského plynu při mé chorobě přichází po činu. Rány jsou jako rána. Vemte si takový říjen. Jak často máme nádherný den, i když jsou rána kalná.

úterý 18. října 2011

Moje šamanky

První opravdivou šamanku jsem poznala roku 2004. Pamatuji si to přesně, protože toho roku se se mnou rozešel důležitý přítel a nastoupila jsem do nejodpornější práce ve svém životě. Dobré na ní bylo jen to, že jsem se přes kolegyni dostala k Amamélii – šamance na Novém Zélandě.

S Amamélií jsme si každých čtrnáct dní telefonovaly z polokoule na polokouli, každý týden jsem pro ni malovala mandaly a tvořila panenky, které jsme poté rozebíraly. Dodnes mám od ní nálepku s nápisem „Goddess in training“ – bohyně v zácviku. Školení na bohyni jsme spolu nedokončily a snad proto jsem letos potkala další šamanku. Kdo by to do ní řekl. Poprvé jsem ji viděla v zelených montérkách, když se přímo ze slévárny ke mně přišla učit angličtinu. Nakonec mi zachránila život a učila jsem se já od ní. Jak si vážit těla a zdraví, jak nepodléhat myšlení druhých, že můj život je můj, a že některé zlo nepřemluvím, ale musím ho rázně zastavit. A že je to možné pouhými mentálními štíty.

Teď jsem bez šamanky a moc mi to chybí. Mám pocit, že se neučím nic, co nutně potřebuji. Občas se dívám na své životní nástroje – ovládání angličtiny, jednání s lidmi, průvodcovské schopnosti, psaní. Jsou pěkně seřazené, skoro neopotřebované, některé úplně nové. Stále pořádně nevím, co s nimi. Takže čekám příchod třetí šamanky. Dvě předchozí mě řemeslu života ještě nenaučily.

čtvrtek 13. října 2011

Her mess

A smooth coffee bean of an alluring colour shines on a white desk, its crevice sheepishly hidden. A bottle of water next to it looks like the Eiffel tower. In its glass, some yellow energy drink is bored or sleepy, or both. It looks as useless as a boozer's piss. Blue stickers next to the glass are turning their noses up. On them there are dates of appointments scribbled, so they feel superior to their environment, the drink especially. As if they had a higher purpose! Silly things. The card is sending out a magnetic black smile with a seductive promise of going out while a pile of sheets have given up on her. The text on them have turned its back to her. She's a lost case this one. The mobile phone knows that and has stopped talking to her, too. The nuts'n'almods bar is sulking in the corner. Only tissues are merrily waving out of their box believing someone will need them. The calmest are the pills. They know their time is approaching. Certainty can be nice. Nicer than nervousness the turquoise pen feels. She should be learning the script! It just can't stay still. It's shaking. It doesn't want to be nasty to her but it definitely wouldn't shine at her like the screen does. No wonder the screen is her darling and the centre of her attention all day long. The pen doesn't like the screen. It's always bright, always interactive like a maschine. At least she eventually shuts it every day and shoves it into a drawer. The space it brings! The freedom! And the reminder of vanity. The screen would never be what it is without its two snake-like brown nosers. They stupidly lie there and devotedly wait till new morning. Only a Russian speaking lady slaps their dirty noses with a wet rag occassionaly.

pondělí 10. října 2011

Chci pustý svět

            Moje nová práce má velkou nevýhodu: všechno probíhá přes internet. Když už jsem nonstop připojená k síti, používám také facebook, samozřejmě. Je pro mě milým oživením, když své přátele vidím a když od nich dostanu zprávu, je to hřejivé jako podání ruky. Někdy se mi cuká srdce, když se objeví mně milý muž, který se se mnou nikdy nebaví, ale to nevadí. Nebo spíš nevadilo. Předevčírem se něco změnilo. Příjemná struktura sítě se porušila.
            Dnes celý den zaháním strach. Jsou všichni lidé, které mám ráda, v pořádku, zdraví a šťastní? Vždyť jenom proto, že je vidím na monitoru, neznamená to, že je něco netrápí, že se jim neděje něco, při čem potřebují pomocnou ruku a ne kamarádku na facebooku.
            Navedla mě na to přítelkyně. Navenek je mnohomluvná, racionální a rázná. Člověk by to do ní neřekl, ale jsou místa, na kterých je nejistá, křehká a přesto se na nich propadá. Myslím na její trápení od chvíle, kdy o něm vím a – bojím se, bojím. O ni a o všechny.
            „Boj se hlavně o sebe,“ řekl mi jeden můj důležitý muž. A ono to s tím souvisí. Chci pustý svět ze zbabělosti. V pustém světě by mě neměly mrzet čí starosti, nedotýkalo by se mě cizí neštěstí. Moc si to beru, já vím. A pak, co bych dělala bez svých přítelkyň? Skrze tuto konkrétní jsem pochopila, že stejně v pustině žiju. Nepohodu kamarádů a přátel nesu těžce, ale mám pocit, že písečnou bouři ve své oáze prostě nepřežiju. Proto mám svět bez ní, naštěstí posetý písečnými květy. Na facebooku aspoň vidím, že žijí, že jsou tady. Do oázy mám ale hrůzu vstoupit.

čtvrtek 6. října 2011

Čas se usazuje. Vůně prchají

Jednou večer, když jsem usínala ve svém novém podnájmu, jsem si najednou uvědomila, že je mi pět let. Jsem u babičky, v jejím bytě, kam mě přemístili rodiče před stěhováním, aby jim nezavazelo tak malé dítě. Dokonce jsem měla pocit, že ležím tak jako u ní, to znamená čelem k oknu, zatímco ve skutečnosti mám postel pod okny, souběžně s nimi. Způsobilo to tikání. V pokoji mi tikají hodiny. Nikde jinde jsem při usínání hodiny neslyšela, jen u ní. A pak až tady.

Dnes jsem měla srovnatelný zážitek a přesto jiný. Odehrál se večer na nábřeží u Vltavy. Ve vzduchu se objevila intenzivní vůně brněnského Mendlova náměstí. Nezaměnitelná vůně sladovny. Vnímala jsem ji a přemýšlela, odkud sakra přichází, tady, ve středu Prahy. Vjemy se spolu tloukly. Zákmity Mendláku s jeho šalinami ale nevyhrály. Vůně, kterou mám ráda, leč silná, byla slabá. Odpusť, Brno, ale jsi pro mě díra, do které nerada padám, ve které si připadám malá, bezmocná a lapená. Jediný milimetr nábřeží bych nevyměnila ani za celý svůdně vonící Mendlák.

Teď, u sebe v pokoji, poslouchám tikat hodiny. Minuty ubíhají, čas pomíjí. Přesto jsem stále dítě, které jedné staré ženě říká "babičko, babi". Vůně je neměřitelná a nedá se uchopit. Některá mi může připomenout, že jsem z Brna, ale je to skutečnost, která se těkavě rozplynula. Jsem zvědavá, čím bude nábřeží vonět zítra. Ráda se chodím dívat, jak voda plyne a přitom jí neubývá.

středa 5. října 2011

Nechodím do práce. Vy snad ano?

Neuvěřitelné se stalo skutečností: ráda chodím do zaměstnání. Slovo zaměstnání zde používám záměrně, nehodí se mi sem slovo práce. Podle mě je v práci šéf, který člověka úkoluje a kontroluje a bez jeho svolení nelze jít ani na oběd. A samozřejmě je to místo, kde se činnost, která se tam provozuje, kritizuje. Vypadat spokojeně je prostě trapné a své místo si chválit znamená být proti všem. Autonomní jednání se v práci nepodporuje. Kolegy pak spojuje hlavně společný nepřítel – zaměstnavatel. Takže nemůžu chodit do práce, když ani nevím, kdo jaký a čeho šéf je. A jestli to vůbec je šéf. Tereza, která by teoreticky mohla něco takového být, je nejvíc popoháněná. Kdykoli jí můžu napsat přes skype, ať zjistí to nebo ono, protože to potřebuji k tomu, čím se zabývám, a ona to udělá.  Na pauzy se neptám. Vím, kvůli čemu tady jsem a tak to dělám. Nikdo při tom za mnou nemusí stát, nikdo mě nemusí hlídat a taky se to nestává.

Druhý důvod, proč si myslím, že nejsem v práci, je, že jsem tu pořád zaměstnaná.  Tak třeba dnes: kromě překladu desítek reklamních popisků jsem dopsala úkol do tvůrčího psaní. Namáhavě jsem našla antikvariát, kde mají knihu, kterou potřebuji. Objednala jsem si četbu z knihovny. Samozřejmě při tom ještě sleduji přátele na facebooku a soukromé emaily. Prostě nemůžu být v práci, když se tady k smrti nenudím. Ano, tady. Ještě pořád jsem v kanceláři. A jaksi mi to vůbec nevadí. 

pondělí 3. října 2011

Mám Štědrý den

Už asi měsíc mám Štědrý den. Něco jako by se rozhodlo, že je načase, abych obdržela věci, kterých se mi nedostávalo, a co nejrychleji dohnala ztracených třicetsedm let. Najednou bydlím v bytečku, který se mi líbí, dělám práci, která mi nevadí, ráno z okna vidím východ slunce a večer se domů vracím kolem řeky, která vypadá jako rozpuštěný Vitacit. A dostávám dárky.

Největší z nich by nevymyslela ani Chytrá horákyně. Je od milovaného člověka. Je to a není to věc. Je na celém světě jediná a přesto je sama o sobě bezcenná. Je vytvořená, i když se jí lidská ruka nedotkla. Jako neznámá je zajímavá až krásná, jako poznaná může být trochu nechutná. Je to něco, co se jako dárek nedává, aspoň jsem o tom v životě neslyšela ani nečetla. Je to předmět naprosto nevinný a přitom intimnější, než si umíte představit. Je to část člověka a přesto mu nic nechybí. Co je to? Tipněte si. Sázím lahev čehokoli, že můj nejvzácnější dar bude i mým největším tajemstvím.

Nedělejte si z toho nic. Také mám jednu záhadu. Na můj účet dnes došla sympatická částka peněz. Nevím od koho a nevím, jestli úmyslně nebo omylem. Stejně přijímám a děkuju. A nedivím se. Už měsíc mám Štědrý den.

neděle 11. září 2011

O životním poslání

Jsou období, kdy nad svým bytím neuvažujeme, prostě žijeme. Děláme, co se od nás očekává den ode dne, na místě, na kterém se vyskytujeme. Co ale podmiňuje, že jsme v této době právě zde? Mohli bychom přece bydlet někde úplně jinde a profesí, studijních oborů a vůbec uplatnění je nepřeberně. Jen občas nás něco zastaví a důvody, kvůli kterým se ptáme "Kde to jsem a je to tak správně?", nebývají příjemné. Je ale zvláštní, že o svém poslání a smyslu života příliš nepřemýšlíme, dokud nám tyto skutečnosti život nepřipomene.

Při nedávné cestě do Prahy v autobusu promítali film Celestinské proroctví. Nedívala jsem se. Radši se koukám po krajině nebo si čtu knížku. Zpozorněla jsem ale, když na zpáteční cestě stejný film nabízeli zase. Koneckonců několik dnů před tím mi přítelkyně půjčila stejnojmennou knížku. Film mě přespříliš nezaujal, ale jako vášnivá čtenářka vím, co se od zfilmovaných knih dá očekávat. Takže jsem doma sáhla po knize. Přečetla jsem ji na jeden zátah.

Když pominu pocit, že umělecká hodnota tohoto díla je veškerá žádná, bylo to to nejlepší, co jsem v té chvíli četla. Kde jsme, co děláme a jak se chováme není náhoda, má to význam a není to hodnota neproměnná. Podle autora Celestinského proroctví Jamese Redfielda jde o to zhodnotit odkaz rodičů a na vyšší úrovni ho transformovat. Od této vyšší úrovně pak půjdou vědomí potomci zase dál a tím se bude svět zlepšovat.

Nevím jak jiné čtenáře, ale mě tato myšlenka uchvátila. A osvobodila. Nikdo nemusí dělat, co se od něj očekává, nikdo nemusí žádné vzorce ani chování opakovat. Navazovat se dá i tak, že se minulost bude překonávat. V tomto prý poslání jedince spočívá, jen ho pro sebe musí objevit, poznat.

Já jsem ho pro sebe vytušila. A i kdybych se spletla, mám aspoň od té doby rodiče trochu víc ráda.