Říkával mi, že jsme spojeni a bude to tak, ať budeme kdekoli na světě. Prý dokonce i tehdy, až na světě vůbec nebudeme. Zvláštní, myslela jsem na něho, předevčírem, včera a právě když jsem dnes někomu říkala, jak se asi má a že jsem ho měla hrozně ráda, přišla jeho smska. Váhal prý, jestli mi má napsat, ale chce mi říct, že odjíždí a že jsem úžasná žena a když budu v Mexiku, že pro mě udělá, co budu potřebovat. Moje mexická láska, silná jako tequila, tenká jako quesadilla, pálivá jako paprička jalapeno, bolestivá jako mayský rituál a blízkostí připomínající vzdálenost mezi mými roztaženými stehny a rozdíl mezi dnem, kdy má menstruace začít a kdy začne doopravdy. Přesto, zdá se, že naše spojení funguje, přitažlivost temná jako gravitace, jako Měsíc posouvající pevninu od moře, zanechávající mořské hvězdice riziku vyschnutí, pokud se nepřizpůsobí pohybu vody. Ach, jeho pohyby... V noci byl tichý jako jaguár, odcházel z postele a mě budil pocit prázdnoty, dokud ke mě neulehl stín potažený hebkou kůží přes mohutné svaly, pod kterými jsem tušila zvláštní křehkost, tak neuvěřitelnou, že jsem si ji radši pletla s drsností. Přesto mě dojímal. Byl krásný až k posedlosti, v úsměvu se mu zračila míra upřímnosti a když se usmíval doopravdy, tvořil se mu půvabný dolíček kousek pod ústy z pravé strany. Usmíval se tak, když jsem se ho dotkla na ulici, překvapila ho nezvyklým gestem nebo když se mi něco podařilo. Zato když se zlobil, oči mu plály zase jako nočnímu jaguárovi a divže necenil tesáky. Neublížil by mi ale, nevztáhl na mě ruku, ani když jsem ho provokovala "No uhoď mě teda, uhoď mě!" Vlastně i ruce měl na to malé, neuškrtil by mě jednou rukou, kdyby mě chytil pořádně pod krkem. Byl veliký postavou a měl sílu, ale moje srdce vnímalo neviditelnou tíhu, smutek, který neschovala ani temná barva jeho očí, tragický osud, který s sebou vláčí možná už z pupeční šňůry. Vyrostl jako snad vyrůstají kdejaké mexické děti, v chudobě, s mámou a třemi mladšími bratry, které pomáhal živit sotva mu bylo devět. Později, kolem dvaceti, v době, kdy je snad normální se ještě tak trochu flákat, bavit se a balit holky, vstoupil v Mexiku do armády, do jednotky pro boj s drogami. Připadalo mu normální, že je tam cvičně mučili, divil se, že při těch slovech trpím. Ano, ty zničené nehty na obou nohou... Nejsem blbá, nikdy jsem nevěřila, že je to z fotbalu, nakonec ani tomu, že různé viditelné rány po těle má z paintballu. Přesto se zdá, že ho ta zkušenost posílila. Nebyl jako já, věčně hledající stezky a cestičky vstříc osobnímu štěstí, nikdy si nestěžoval, uměl zatnout zuby a dělat cokoli je potřeba, cokoli život přinese a žádá, i když to není žádná pohádka. Obdivovala jsem to na něm i nenáviděla. Připadalo mi, že touto filozofií dobrovolně přijímá osud mezka, cokoli se na něho naloží, nese jako osel, místo aby zjistil, že je krásným a vzácným závodním koněm, který si zaslouží, aby se měl dobře za to, co sám od sebe umí a jaký je. Tyto vize mu byly vzdálené, jako by ze všeho nejmíň důležitý byl právě on, Manuel. Jeho tělo ale mluvilo za něj, volalo po pozornosti a péči, blikalo jako červené varovné kontrolky ať už jeho notorickou nespavostí, nočními můrami, zažívacími problémy, bolestivými koleny a čas od času impotencí. Hladívala jsem ho, líbala, vískala v krásných vlasech, masírovala a objímala, jako bych mu chtěla dopřát péči, kterou jeho tělo mělo dostávat od něho samotného, jako bych ho chtěla zaplavit tím, co měl dostávat od nepřítomné manželky a dětí a možná ještě mnohem dřív od otce a matky: spoustou přijetí a lásky. Říkávala jsem mu při tom, že nemůžu uvěřit, že se dotýkám někoho tak krásného. Jeho tělo mělo moje rádo, zpravidla, v dobrých časech, dvakrát večer a ještě jednou ráno. V jeho náruči: prožitek síly, tíhy a tlaku mužského těla, extáze, při které nevnímal, jestli škrábu, křičím nebo sténám, vědomí, že už mi neříká "mi amor" jako poprvé, styl, který napadá hlavně Latinoameričana, semknutí tepající jako srdce mezi nohama. Bohužel, měla jsem pocit, že těžiště jeho srdce spočívá právě jen tam. O sobě příliš nemluvil, na mě se nevyptával, o sobě chtěl vyprávět tak postupně, že na to málem nevyšla řada. Ke konci jsem ho překřtila na Měsíc a sebe na Mořskou hvězdici. Jsme příliš vzdálení, já nevím, co se děje u tebe na nebi, ty netušíš, čím hýbají moje vlny. Nemám žádný vliv na tvé nebeské události, milý Měsíci, a ty neovlivňuješ, co se děje Hvězdici, psala jsem mu po roce nebesko-mořského tance s několika přílivy a odlivy. Pohádka dopadla špatně. Zakletí zůstalo nezlomené, Hvězda spadlá z nebe zůstala na dně moře. A Měsíc? Prochází svými fázemi, dorůstá a zase ubývá až k nespatření ze žalu nad něčím, co měla jedna hvězda, kterou neopatrností shodil tak, až se dotkla mořského dna a zůstala tam. Vždycky jsem tě měl rád mnohem, mnohem víc, než jsem kdy dal najevo. Možná se ptáš, proč jsem to nikdy nevyjádřil, ale nejde mi to, vím, že je to moje slabina. Vím taky, že je to špatné, ale chci abys věděla, že jsi pro mě nebyla jen flirt, něco povrchního, byla jsi žena, kterou jsem... Jenže z nějakého důvodu to nedokážu otevřeně říct. Vždycky ale budeš v mém srdci, vždycky budeš moje obloha, zračí se jednou od úplňku vzkaz na vlnách. Hvězdice z mořského dna vzkaz přijímá a najednou jí vadí slaná voda, v níž je tak dlouho doma, a písmena se rozpíjí. Jsou chvíle, magické, tajemné, kdy hvězdice ožívají a kvetou jako poupata. Naše hvězdice je už ale opatrná. Děkuju, že to teď říkáš. Kdykoli zahlédnu Měsíc, vždycky si na tebe vzpomenu. Ta věta zní jako slib, stejně jako jeho slova o spojení mezi námi zní jako jistota. Kdo ví, kde a co vůbec, je pravda. Domýšlím se jen, kde teď je a s kým, ale přeju si, aby byl šťastný, tak jako on si přeje, abych já byla šťastná. A bez ohledu na to, jaká je naše oběžná dráha.
