Hieros gamos

Ten den byl naprosto hrozný.

Začalo to ještě než zazvonil budík. Zdálo se jí, že se spolu milovali. Vlastně se k tomu teprve chystali, ještě ani nebyla nahá. Na sobě měla černé punčochy a bíločernou sukni. Nad ní probleskávalo hladké holé břicho a nahé paže. Prsa jí obepínala černá krajková podprsenka a s její pletí tvořila mistrný oxymoron. Polonahá, přikrývala se teplem jeho objetí. Přitahovala si to teplo k sobě jako přikrývku a ono k ní lnulo a přizpůsobovalo se tvaru a pohybu jejích křivek. Rozpouštěla se v tom klubku a ztrácela vědomí o tom, kde končí a kde začíná. Z opojení jako z mlhy uslyšela zasténání. A znovu. A další. Poznala svůj hlas, vznášel se kdesi nad ní jako cizí entita a to ji probudilo.

Od toho okamžiku jí fungovala pouze prsa a klín. Tělo se nechtělo zabývat ničím jiným než Jím. Každou minutu cítila, jak se jí ňadra vzdouvají a břicho zůstává s otevřenými ústy. Z úleku, úžasu nebo očekávání? Musela zhluboka dýchat, ale v každém výdechu bylo slyšet skučení mučených útrob. Neustále doufala, že jí zavolá. Nejvíc, když se konečně dostala do bezpečí domova a položila se na postel.

A pak to teprve přišlo. Ležela na břiše, napříč na své velké posteli a snažila se číst knížku, když jí zvedl pánev a prohnul ji v zádech. Zasténala. Neviděla mu do tváře, jen cítila, jak jí dlaní zajel mezi stehna a malinko jí je rozdělal. Vnitřím zrakem sledovala, jak jí jeho ruka míří mezi nohy. Na žhavém kousku masa zasyčel snubní prstýnek. Vybavila si tu ruku, jak je krásná a hladká na dotek. Jen když ji drží v dlani, cítí slastné napětí a štěstí. Teď ji tou rukou hladil po pohlaví, tak lehce, že se mocně chvěla. Prsty ji hrubě rozevřel. Nepomyslí si, že jsem moc suchá?, vyděsila se, ale za malý okamžik už mu máčela prsty. Orgasmus jí přivodil do několika minut, jako vždycky. Ach, jsi tak úžasný, znělo v ní, když odtáhla mokrou dlaň.

Probudilo ji zvonění telefonu. Otevřela oči do tmy. Usnula. Na jeho volání ale čekala, to kvůli němu nevypnula večer zvuk. Z displeje na ni hleděla jeho fotka a z ní rovně, přímo, bez úsměvu On. Ten obrázek byl pro ni něco jako kamínek pro štěstí, dívala se na něho kdykoliv se jí po něm zastesklo. Spojoval ji s ním dokonce ještě dřív, než se osobně poznali. V původní podobě, jako obálka časopisu, měl stálé místo na jejím stolku u postele. Často se na něho dívala, čerpala z něho sílu a už tenkrát ho důvěrně oslovovala jménem. Jeho místo ve své budoucnosti věděla, cítila, měla o něm jistotu. Proto také byla tak klidná, když se konečně setkali.

Automaticky stiskla tlačítko „přijmout hovor“.

„Františku,“ spíš vydechla, než promluvila.

„Vy spíte?,“ zeptal se tiše, hladivě.

„Hmmm, ležím v posteli a sním o vás.“

„A co v tom snu dělám?“

„Jste u mě. Ležíte vedle mě. A jste tak krásný!“

„Co máte na sobě?“

„Bílou noční košilku. Je moc krátká...“

„Je vám vidět piča?“

Zasténala.

„Tak je?“

„Ne,“ rychle dýchala. „Ale vy jste mi právě dal ruku... na ...“ Při slově „ruku“ se zadrhla. Jeho ruce ji fascinovaly. Čistě samy od sebe, v kontextu Jeho. Jiné části jeho těla v tuto chvíli ještě ani neznala. A jeho ruce zatím měla jen v dlaních, když v kavárnách nedokázala odolat, aby se ho nedotkla.

„... na boky...“ Tiskl jí do nich prsty jako do rozdělané hlíny, kterou poté zálibně uhlazoval.

„Mají krásný tvar... A to břicho...“

Zbytek už neslyšela jak se jí do něho obličejem zabořil. „Lehtají mě vaše vousy,“ smála se. „A máte krásné vlasy,“ hladila ho při tom něžně po hlavě.

„Vy také,“ a přes pahorek jí je profoukl jeho dech s přídechem úsměvu a zlehka je jednou, dvakrát, prohrábl prsty.

Odkulila ho a přetočila se na něho.

„Tato košile vám moc sluší. Víte, že jste ji měl na sobě, když jsme se seznámili? Odjakživa jsem chtěla pod ni...,“ pokládala mu dlaně na holou kůži, nevěřícně, posvátně. Teprve po chvíli, jako by to dřív neunesla, sklonila k němu obličej, mazlila se mu po těle tvářemi, vdechovala ho a líbala. Bylo to jako by plavala a někam se nořila. Několik pohybů a musela se zhluboka nadechnout. Hlasitě vydechovala. Uvědomovala si, že ji přitom drží za zadek a prsty jí masíruje hranici, kterou ještě nenastal čas překročit. Také ona hlavou jen spočinula na jeho vzdouvajícím se klíně, hladila ho a tiskla se k němu jako k pobřeží, kterého skrze vlny dosáhla. Šťastně oddechovala a on ji vítal, konečně, konečně jsi tady. Pouhými prsty by se mohla dostat až na jeho jádro, vyjevit jeho pulsující podstatu a uvolnit žhavý živel v něm, zaváhala ale, ne, teď ještě ne... Pnutí nevydržel vesmír. Začal se drolit, úplněk nad jejich hlavami se utrhl a jako koule rožhavaná doběla padal průrvou mezi mraky, oba jeho pádu propůjčili hlas a křičeli, dokud měkce nedopadl kamsi do vesmírného lůna a nesplynul s ním.

Ticho jako po konci světa.

„Jsem šťastná, že jste tady se mnou.“

„Jsem rád, že jste mě s sebou vzala. Myslel jsem, že už se na Mléčnou dráhu nepodívám. Ale vraťme se zpátky na Zem.“

„Proč?“ Slyšel, že se polekala.

„Protože tam se mnou zítra půjdete na oběd.“

Přišla rychlostí světla. Jen se ohlédl a když se zase otočil zpátky, stála před ním. Se sluncem v zádech a v jednoduchých bílých šatech vypadala jako zjevení nebo ztracený anděl. Když se ale na ni zadíval blíž, uviděl, že má v očích rozestlanou postel.

Lůžko jako hodovní tabule, v jakési teplé, slunné zemi s přídechem moře ve vzduchu. On sám ji tam vyhledal a ona ho přivítala jako očekávaného vzácného hosta. Vzala mu plášť a dotkla se při tom jeho krku a pohladila mu ramena. Usadila ho a donesla mu občerstvení. Přisedla a přivinula se k němu se samozřejmostí domácího mazlíčka. Tiskla se k němu a objímala ho jako předlouho postrádaného milence. Pohladil ji po důvěrně neznámých vlasech. Políbila ho na ucho a na krk a uvolnila mu oblečení. Dlaněmi přejel obliny hladké bílé látky. Dech a dotek jejích prstů se prohloubil. Jazyk a rty se vydaly po hedvábné stezce směrem na jih. Vládkyně horkých jižních zemí. Žezlo v její dlani pálí a pulzuje a ona se rozprostírá jako kyprá půda. Potřebuje obdělat a osázet a on se do ní noří, orá ji a převrací. Země, bohyně plodnosti. Její jádro je temné a žhavé. Zasvěcovací rituál hraničí se smrtí. Ze rtů při něm plynou odmlky pradávných písní. Iniciační oheň je rozpálený doběla a tryská jako láva. Zasvěcovaný štědrou úlitbou uctívá božstvo. Neofyt vyjde obnoven a hieros gamos přinese plodnost všem. Jenže on dnes není posvěcený. Pod těžkými cecky, širokými boky a mazlavou spojnicí mezi jejími stehny neviděl ani střípek božskosti a pohled na tu scénu ho zahanbil.

„Nedívejte se na mě těma svýma postelovýma očima,“ obořil se na ni. „My dva spolu nic mít nemůžeme. To včera byla jen... výměna energií.“ Okamžitě přes výjev spustila mříž řas. Se zadostiučiněním se díval, jak se jí ve tváři prohloubil známý stín. Ne, neomluvím se a nic nebudu vysvětlovat, říkal si, přesvědčený, že přesně to by chtěla a slepý k tomu, že ona s posměšnou shovívavostí chápe, proč to říká. Její král. I po tisíciletích je neústupný a za žádných okolností neprojeví slabost. Nepřizná, že si s citem a vášní ženy, nyní tak dostupné a neposvátné, neví rady. A nikdy nepřipustí, že výjev, který vidí v jejích zorničkách, se jen odráží z jeho vlastních očí, zatímco ona si chce jen pořádně pozemsky zašukat. Měkce ho vzala za ruku a do restaurace ho odvedla jako slepce.