Milý Františku!
Já jsem Vám tak šťastná! S Petrem je to čím dál lepší. Je krásné počasí a tak pořád jezdíme na výlety. Moc toho ale nevidíme, máme oči jen jeden pro druhého. Je to ta nejvášnivější láska, jakou jsem kdy měla! Představte si, že jsem nadobro přestala nosit kalhotky. V okamžiku by skončily někde pod sedadlem. To víte, ze začátku mi to bylo líto, víte, jak ráda předvádím svoji sbírku dráždivého prádélka, ale prostě to nemělo cenu. Sejdeme se a v mžiku mám jeho ruku mezi nohama. Je to strašně krásné a vzrušující, jako by se na mě napojoval. (Když zapojujete nějaký elektrický přístroj, říkáte taky, že se musí strčit do šťávy?)
Přitom je úplně lhostejné, kde jsme. Můžeme jezdit po Bornu nebo si vyjet za město, vždycky je to stejné. Někdy jako v mlze vidím, že se kolem nás míhají jakési tváře v tramvajích nebo trolejbusech, ale je mi to jedno. Cítím jenom jeho prst nebo prsty v mém těle, cítím, jak jsem ihned mokrá a nadržená a občas se zaslechnu, jak vrním nebo sténám. Sem tam tu ruku popadnu a dám si její prsty do pusy, olížu je a osaju, vidím při tom, jak soustředěně řídí a zároveň se bolestně usmívá, ale jen co ji pustím, už se mi nelítostně zarývá zpátky, nedopřeje mi oddechu.
Většinou brzy nato zastavíme a vrhneme se na sebe. Pokaždé mi to připadá jako věčnost, i když ve skutečnosti jízda trvá třeba jen deset patnáct minut. Vlastně se spíš já vrhám na něho, on mě odstrkuje a mučí, prsty mu ve mně lítají a čvachtají, ale já chci jeho, jeho!, až když jsem na pokraji pláče, vsune se do mě, je to taková slast, přimykám se k němu, tisknu ho a stahuju, ale stejně mi připadá tak daleko, tak daleko... Každý jeho pohyb je bolest i rozkoš zároveň, pohyb ven – ach ne!, pohyb dovnitř – ach ano!, až k zešílení. Proto miluju ten okamžik ustrnutí, kdy už není žádné sem-tam ale jenom tady a teď, je ve mně a prožívá velký třesk, po kterém v mé dutině vykvétá milión orchidejí. Přesně jako v té písni. Oh melt, my lover, melt!
Pravda, někdy se chováme jako šílení. I na vycházku s cílem vidět slavné poutní místo neseme pod paží deku (ta deka je červená a na všem zanechává rudé chmýří). Už tam jezdíme měsíc, ale kostelní zvony nám pokaždé zničeho nic začnou burácet v uších zrovna ve chvílích, kdy si myslíme, že jsme mimo čas a prostor, a my se probíráme kdesi na svahu za kostelem, celí pokrytí červenými nitkami.
Ovšem na zpáteční cestě, když jsme zklidnění, vybouření a šťastně zmalátnění, pomalu projíždíme krajinu, díváme se, jak se kde žije a říkáme si, jak a kde by se líbilo trávit život nám. To, že máme skoro stejné představy, mě už ani nepřekvapuje, ale raduju se z toho a cením si toho neuvěřitelně. Františku, myslím, že jsem našla toho pravého!
Žádné komentáře:
Okomentovat