Vítěz bere vše, část 4

Začali si dávat sraz za městem. Většinou ji zastihl někde u silnice. Přibrzdil u ní svoji novou bílou fabii, stáhl okýnko a zeptal se: „Dobrý den, slečno, nechcete svézt?“ Když to udělali poprvé, šibalsky jí zajiskřily oči. „Nechci svézt, ale svést by se mi docela hodilo.“ Nastoupila si a sedla si vedle něho. V tváři najednou vypadala napjatě jako skutečná stopařka. Skoro se bál, že začne dělat scény, když na ni sáhne, ale stejně jí položil ruku na stehno. Stín napětí jí v obličeji vystřídal smutek. „Hned v prvním dni dovolené se naučil přehazovat rychlosti levou rukou, aby nemusel zvedat pravou dlaň z jejího klína...,“ pronesla a znělo to jako citace z divadla nebo nějaké knížky. Brzy na to se ale svezla do sedadla a k jeho překvapení si opřela hlavu o jeho rameno. Oči měla zavřené. „Zazpívej mi něco,“ zašeptala, ale naštěstí nenaléhala, ani neprotestovala, když místo toho slabounce pustil hudbu z rádia. Dostala ho do rozpaků. Nevěděl ani kam jet, ani co s ní udělat. Vyhrnul jí sukýnku a hladil ji po stehně. Nebránila se, ale ani to nevypadalo, že to s ní něco dělá. Pod lemem sukně zahlédl okraj lesklých bílých kalhotek, ale neodvažoval se k nim přiblížit. Chvíli jeli mlčky. Pak řekl: „Kdykoliv spolu někam pojedeme, nikdy pravou ruku neoddělám z tvého klína.“ Ihned zvedla hlavu. Viděl, jak se jí v očích hromadí slzy, ale najednou se naklonila a začala ho líbat. Taktak zastavil na nejbližší boční lesní cestě. Jen to udělal, mezi polibky na něho přelezla, sundala si blůzku a stáhla kalhotky, rozepnula mu kalhoty a vyndala ptáka a hned si na něho nasedla. Byl by si ji napoprvé radši užil víc a pomaleji, ale v této pozici ho měla v moci. Přirážela na něho jako divá. „Budu stříkat..., slyšíš, napálím to do tebe...,“ chtěl ji varovat, ale byla úplně mimo. „Ano, vystříkej mě, ...miláčku!“ Buď vůle tvá, jen doufám, že nejsi nemocná, vybavilo se mu nejasně. Bože, jako bych nevěděl, že pud sebezáchovy je proti chtíči takhle maličkej, potřásal nad sebou později hlavou.

Když splnil, co slíbil, prostě z něho slezla. Shrnula sukýnku a vylezla z auta, aby se vyčurala. Vystoupil za ní a díval se. Bez pohnutí mu hleděla do obličeje. „Můžu tě osušit?“ zeptal se. „Jasně.“ Opečovával ji jemnými ubrousky, z kterých co chvíli vyklouzlo jeho semeno. Smála se, ale kdyby se jednou rukou snažil zavázat si boty, asi by to vyšlo nastejno. Přitulila se zase až v autě. Když jí položil ruku do klína, vzala mu ji do dlaní a vydechla, jako by byla nesmírně šťastná. Neodolal a ještě jednou zastavil v lese. Tentokrát bylo po jeho. Nechala se. Ale to je tak jediné, co by o tom mohl říct.

„Zajdeme někam na oběd?“ zeptal se na zpáteční cestě.

„Promiň, ale nehodí se mi to.“

„Mám tě zavézt domů?“

„Ne, vysaď mě někde ve městě, prosím tě.“

„Co tam budeš dělat?“

„Mám ještě nějaké pochůzky.“

„Kdy se zase uvidíme?“ ptal se a musel se kvůli tomu málem vyklánět ze dveří, kterými vystoupila.

„Dáme si vědět, jo?“ řekla roztržitě, zatímco jemu se napětím cukal koutek úst.

Takto proběhlo zhruba pět schůzek. Pak ale objevil něco, na co fakt zabrala.